0 let, zánět placenty

Nějak nevím kde začít, je to pro mě strašně těžké, ale doufám že mi trochu pomůže se z toho vypsat.

Děti jsem chtěla už od svých 23 let, kdy jsem poprvé otěhotněla s (teď již ex-manželem). Potratila jsem v 10 týdnu, po 6 nedělí jsem otěhotněla znovu. Jenže můj pan doktor mi řekl že podle prohlídek to vypadá že mám vadu dělohy, která mi bez operace neumožní těhotenství

Měl pravdu, opět jsem v 10 týdnu potratila. Neměla jsem v děloze dost místa pro miminko. Dělohu mi totiž rozdělovala
masivní přepážka. Jezdila jsem víc jak 100km na operace do Prahy, chtěla jsem mít jistotu že jsem v nejlepší péči a budu mít šanci mít dítě. Operací bylo nakonec několik, ale dopadly dobře.

Mé manželství ovšem nikoli. Můj manžel pil, bil mě a udělal nám veliké dluhy na které jsem přišla náhodou.

Rozvedla jsem se s ním a odstěhovala se zpátky do rodné vesnice. Tam jsem potkala muže svého života. Nejlepšího a nejúžasnějšího člověka jakého znám. Bylo mi 27 a jemu 22 let. Ve 30 letech jsem prodělala cervikaci děložního čípku kvůli rakovině, což zvyšuje riziko předčasného porodu...

Po třech letech společného života jsme se začali pokoušet o miminko. Povedlo se nám to 16 dní po mých 31 narozeninách. Byla jsem tak strašně šťastná a můj partner taky. Přišla jsem na to až po 5 týdnech. To byl také poslední týden v práci. Nastoupila jsem na nemocenskou a užívala si těhotenství, jak mi to strach po předchozích zkušenostech dovolil.

Kontroly i UZ byly v pořádku. Naše malá princezna krásně rostla. Termín nám byl stanoven na 23.11.2014.

Ten nejhorší den našeho života začal špatně. Měla jsem už druhý den silný výtok a pro jistotu zavolala lékaři, řekl mi ať přijedu, že uděláme kontrolu a pro jistotu UZ – měla jsem strach – přesněji šílela jsem -zda mi pomalu neodtéká plodová voda. Pan doktor mě prohlédl, prohmátl čípek, udělal stěr a pak UZ. Plodová voda byla v naprostém pořádku a miminku bušilo srdíčko jak mělo, pan doktor si pro jistotu udělal foto z UZ které si nechal, asi aby byl z obliga kdyby se něco stalo, mě moji holčičku ani neukázal.

Přítel tam byl celou dobu se mnou. Ještě jsem mu řekla že mě poslední 3-4 dny tlačí podbřišek a bolí záda – no prý je to normální (ale není – výtok, tlačení v podbřišku a bolest kříže jsou příznaky předčasného porodu, navíc ta cervikace děložního čípku riziko velmi zvyšuje). Dostala jsem antibiotika na zavádění a se slovy - že o nic nejde, jen kvasinková infekce a ta je v těhotenství normální, a to ostatní taky nic neznamená - uklidněná jela domů. Celá kontrola trvala jen 10 minut.

Tak strašně se nám s přítelem ulevilo… Odpoledne přišla na návštěvu sestra se svojí dcerou a druhá se svými 3 syny. Seděli jsme venku a povídali si. Byl krásný den, teplo sluníčko, 28.9.2014. Byla jsem těhotná 27+4, moje láska si hověla v bříšku a vystrkovala na mě prdelku, hladila jsem jí a řekla jsem jí „Vikinko moje vyhrnu si tričko aby sis taky užila sluníčko“. Bylo mi tak strašně dobře…

Za 14 dní jsem chtěla jet koupit výbavičku a kočárek i postýlku, všechno už jsme měli naplánované. Dělám cvičitelku pilates a ten den jsem měla jako vždy od 18:30 lekci. Už jsem toho moc nedělala, nechtěla jsem svojí malé princezně nijak ublížit. Ješte jsem jí hladila přes bříško, když moje „holky“ cvičili. Pak jsem šla k příteli na dílnu – dělá auta – a já tam s ním trávila skoro každý den. Mohli jsme tak být pořád všichni spolu.

Ten den se mu to protáhlo a domů jsme vyrazili až okolo 22 hodiny. Tlačilo mě bříško, ale nepřikládala jsem tomu velký význam, UZ ukázal že už je naše Viktorie otočená hlavičkou doulů, takže mě tlačila hlavičkou na děložní hrdlo. Pořád mě to pobolívalo, ale usnula jsem skoro hned jak jsem si lehla. Tatínek stačil malou jen pohladit přes bříško a popřát nám dobrou noc a já už spala.

Ve třičtvrtě na dvě ráno mě vzbudila silná bolest v břiše, dost mě to vyděsilo, ale napadlo že po tom vyšetření čípku jde o poslíčky… Na internetu jsem to už četla tolikrát. Strašně jsem potřebovala čůrat, tak jsem si myslela že se mi pak uleví. Ulevilo, ale jen na chvilku. Lehla jsem si a doufala že to přejde, na chvíli jsem i usnula, jenže ta bolest mě probudila znovu, znovu jsem šla čůrat, vyděšená jsem si lehla a rozbrečela se. To už vzbudilo přítele a ptal se co se děje. Řekla jsem mu že mám asi poslíčky a že mě to moc bolí. Utěšoval mě, poprosila jsem ho ať zapne notebok, že se podíváme jak poznám poslíčky od kontrakcí. Hledali jsme na internetu a našli spoustu stránek, podle kterých to vypadalo že je to opravdu flešný poplach. Žádné pravidelné intervaly, jednou přišla bolest po 10 minutách, pak po dvou pak zase po čtyřech a trvaly různě dlouho, půl minuty, dvě minuty a pořád se to střídalo.

Pak už jsem byla bolestí a strachy tak paralizovaná že jsem vůbec nevěděla co mám dělat. Přítel navrhl že mě odveze do nemocnice a já mu za to byla vděčná. To byly tři hodiny ráno. Nedokázala jsem už pořádně myslet, jen mě napadlo že tam pro jistotu zavoláme a zeptáme se. Našli jsme si číslo do Pardubic, ale sestra na nás byla tak hnusná... Řekla jsem že radši zkusíme Hradec Králové, tm se na nedonošené děti specializují. Řekli nám ať raději hned přijedeme. Mě se tak strašně nechtělo...

Pořád jsem si namlouvala že jde jen o falešný poplach. Ještě jsem si pobalila základní věci sebou a řekla to v rychlosti mamce. Celou cestu jsem hladila svou holčičku přes bříško a hrůzou nemohla ani mluvit. Hlavou se mi honily myšlenky jedna přes druhou a nakonec jsem se uklidňovala že přece u nedonošených dětí od 27 týdne je šance na přežití 85% a já už končila 28 týden. Moje sestra porodila svou dceru taky předčasně, měla preeklampsii v těžkém stádiu a obě to zvládly a moje holčička je přece ještě o dva týdny starší než ta její a mě nic není, určitě to bude dobré a tak celou tu cestu dokola. Najednou se odrazila světla auta od svodidel a já se tak hrozně lekla, až mě zapálilo v bříšku... Třeba v tu chvíli odešla...

Konečně jsme tam dojeli, bolest byla už opravdu zlá. Hned nás přijali, porodní asistentka a sestřička, volali pana doktora ať hned přijde že mám břicho jako šutr. Přítel čekal na chodbě. Svlékla jsem se do půl těla a položila se na lehátko. Nerada jsem si lehala na záda, kvůli svojí princezně, abych jí tím nějak neublížila, ale jinak to nešlo. Dali mi na bříško pásy aby naměřili srdíčko, ale nedařilo se. Přišel pan doktor a že mi raději udělají UZ, že může být otočená, ať se nebojím. To už jsem se klepala jako při zimnici. Hrůza a strach o mojí lásku mě paralizovali.

Pan doktor jezdil po bříšku... ticho... a pak, sestřička mu potichu řekla „není tam srdeční akce“... rozbrečela jsem se, pan doktor to po chvíli potvrdil. Řekl mi že je mu moc líto, ale že srdíčko nebije. Zmohla jsem se jen na néééé a schoulila se v slzách do klubíčka. Řekl mi že ještě pro jistotu zavolá pana primáře a já na chvíli pocítila bodnutí naděje. Pan primář byl neuvěřitelně citlivý a milý, ale naději mi nedal, potvrdil že opravdu srdíčko nebije. Ještě mi řekl že je mrtvá jen krátkou dobu protože plodová voda je čirá, pokud by to bylo delší dobu byla by zkalená. Navíc mi řekl že byla asi o týden až dva starší.

Poprosila jsem je ať ke mně pustí tatínka naší sladké holčičky. Snad jsem doufala že přijde a že to najednou nebude pravda, že nás zachrání. Vím že nic takového nejde, jen jsem pořád doufala... Přišel dovnitř a viděl mě naprosto zdrcenou a ubrečenou, pan doktor mu to řekl za mě, já k němu jen natáhla ruku. Chytil mě a už nepustil. Oba jsme brečeli, pro naši milovanou dceru i pro nás.

Doporučili mi přirozený porod kvůli dalšímu případnému těhotenství. Pan primář nám všechno hezky vysvětlil. Sepsali jsme nutné papíry, ale já si toho moc nepamatuji, mám to jako v mlze. Pak nás odvezli na porodní sál, přítel byl stále se mnou, celou dobu a všichni na nás byli strašně milý a hodní.

Trvalo to strašně dlouho, ale mě to nevadilo, nechtěla jsem svoji holčičku pustit z bříška. Rodila jsem 12 hodin a bylo mi to jedno. Celou dobu jsem plakala a plakala. Odmítala jsem uvěřit tomu že naše krásná milovaná Vikinka je mrtvá... Protrhli mi plodovou vodu, dali kapačku, něco na uklidnění, další kapačku na urychlení a pak i epidurál. Bylo mi to tak nějak jedno. V rámci možností jsme vyplňovali a podepisovali potřebné dokumenty. Pan primář za námi ještě několikrát přišel, nabídl nám pomoc psychologa, možnost vidět naši dceru po porodu i to že pokud znovu otěhotním, můžu být na prenatální péči u nich, od začátku do konce. Že mi zajistí i specialistku na UZ, jednu z nejlepších u nás v zemi. Také nám řekl že udělají vše pro to aby zjistili příčinu, ale že je to 50 na 50. Někdy se to prostě stane a důvod se nikdy nenajde. Přítel napsal rodině co se stalo.

Porodila jsem naši princeznu ve 13:05 hodin. Odnesli ji pryč, na kontrolu životních funkcí, očištění a další. Věděli že se chceme rozloučit. Přinesla nám ji porodní asistentka která nás s panem doktorem rodila a byla s námi již od příjmu. Vzala jsem ji do náruče a chovala ji. „Je tak nádherná, překrásná a dokonalá, má všechno co má miminko mít, ani není tak malá“ - má 38 cm a 1360 gr. Láska kterou jsem cítila a stále cítím, se nedá k ničemu přirovnat, miluji ji tak hluboce jako nikdy nikoho.

Loučili jsme se s naší prvorozenou a jedinou dcerou víc než dvě hodiny. Udělali jsme si fotky, mazlili se s ní, hladili ji a věděli že ji chováme poprvé a naposledy... S ní zemřela velká část mě. Ta bolest je tak strašná a obrovská... Nedá se to popsat, to tady všichni víte. Naše dcera měla pohřeb 4.9. 2014 v 9:15, jen s rodinou. Večer ten den jsme jí poslali 2 vzkazy na velkých, rudých, létajících lampiónech ve tvaru srdce. Její popel si necháme doma. Nesnesla bych aby byla jinde a přítel to má stejně. Byl mi celou tu dobu obrovskou oporou, bez něj bych to nedokázala. Stále se obviňuji proč jsem nejala hned a mučí mě pomyšlení že třeba mohla žít... Přítel mi říká že to nejde, nemám se vinit, nikdo to nemohl vědět, vždyť ještě dopoledne u doktora mělo být vše v pořádku. Náš vztah to utužilo, vím že je to člověk se kterým prožiji celý život. Po tom co jsme zažili to ani jinak nejde. Vezmeme se na den termínu porodu, 23.11.2014 jen v kruhu rodinném.

Nevím jak to přežiju, každý den bez mojí skřítečkové princezny mi připadá k ničemu. Snad mi pomůže co nejdříve znovu otěhotnět . Ale Tebe mi Vikinko nikdo nenahradí. Navždy zůstaneš v našich srdcích maminka a tatínek. Miluji Tě můj skřítečku sladký, nikdy na tebe nepřestanu myslet. Moje malá princezno. Jsi pořád se mnou, stále Tě držím a objímám, líbám a hladím, každý den. Díky Tobě jsem na malou chvíli zažila dokonalé štěstí a měla jsem všechno co jsem chtěla. Jsem Ti vděčná za těch 7 krásných měsíců, kdy jsem tě mohla hýčkat a laskat alespoň přes bříško.

Tvoje maminka

Kájo, děkuji Ti za to, že Tě mám a že jsi se mnou. Miluji Tě a nikdy se to nezmění, díky Tobě má můj život ještě smysl,

Tvoje Mirka.

Tak již známe výsledky pitvy. Paní doktorka která pitvu dělala nám řekla že naše holčička byla geneticky naprosto v pořádku, smrt způsobil zánět placenty, takže jasná chyba mého gynekologa... Ovšem když jsme dostali pitevní protokol, uvedla v něm – SMRT PLODU Z NEZNÁMÉ PŘÍČINY. Chtěla jsem ho dát k soudu, abych mohla varovat ostatní maminky a nemůžu, nemůžu už nic udělat. Nemám sílu na další dny, už nemůžu. Nějak jsem ztratila cestu...