0 let, hypoxie

Přiběh andílka Valerie Bylo jaro a já po 16ti měsících skončila s kojením starší dcery a hned v květnu jsem otěhotněla, šlo to strašně rychle. Všechno bylo bezproblémové, ukázkové 2. těhotenství. Už se blížil termín porodu a já dostávala jen poslíčky, nic zvláštního a byla jsem suverénně přesvědčena, že vše je jak má být. Už jsem přece jednou rodila, tak poznám, když jde o něco, a nic vážného by mě ani nenapadlo, že by se mohlo stát.

Termín jsem měla 14.2.2019, na Valentýna. To jsem šla na 1. prohlídku do porodnice, aby mi natočili monitor a prohlédli mě. Monitor jsme točili místo 20 minut 40, protože malá spinkala, tak sestřička běhala s budíkem, aby ji vzbudila. Kontrola u lékaře UTZ taky byla v pořádku, tak jsem odešla domů s tím, že pokud mezitím neporodím, tak mám přijít v pondělí ráno na další kontrolu, že je vše v pořádku.

Už jsem ji moc chtěla mít u sebe, tak jsem si doma dala vanu, a všechny ty babské rady, abych ji pomohla jít za námi. Ale pořád nic, jen takové ty mentsruační bolesti a sem tam slabá kontrakce. V sobotu po obědě mi ale bylo špatně od žaludku (měla jsem smažený květák, tak jsem to připisovala tomu), přešlo to po chvíli, tak jsem neplašila. Co by, asi by mě poslali domů, že nerodím přece, a vše bylo v pořádku přece, ach já suverén… Měla jsem jet! Asi to bylo znamení… Ale i přesto ten den nic nepřišlo, pohyby jsem cítila, poslíčky slabé, nic, co by nasvědčovalo tomu, že rodím.

Tak jsme jeli na kontrolu až v to osudné pondělí. Tam mě posadila sestra na monitor a zeptala se, jestli je malá hlavou dole? Že nemůže najít srdíčko. Ještě pak hledala chvilku a pak zavolala paní doktorku, aby se na to podívala UTZ. Ta hned rychle běhala a hledala, ale srdíčko bylo už slabé, jen 50 ozev/min, miminka mají kolem 150/min, tak rychle na operační sál na akutního císaře. Já jsem byla v šoku, nikdy by mě toto nenapadlo, jen jsem mechanicky prováděla, co mi říkali a doktorka řekla, že šance jsou malé… COŽE???

Svět se mi zhroutil, jeli jsme na sál, tam to vše proběhlo rychle, za 10 min byla malá venku, ale nenadechla se. Manželovi jsem to ani nezavolala, nebyl čas před operací, on byl s malou dcerkou venku v parku a čekal na mě. Pak už na mě čekal na pokoji, kam mě dovezli, když jsem se probrala z narkózy, a uplakaně mi sdělil, že naše dceruška nežije. Donesli nám ji na pokoj a my se s ní mohli rozloučit, mazlili jsme ji a tulili, dali nám otisk nožky a památeční list a medvídka, byla s námi 4 hodiny, nechtěla jsem ji dát pryč, ale odvezli ji na pitvu.

Diagnóza úmrtí je prý hypoxie, nedostatek kyslíku, neví se, zda pitva něco prokáže, ale pro nás to bude pořád rána z nebes, kterou jsme nečekali. Byla to strašná bolest, nejdřív jsme si říkali, že už žádné dítě nechceme, ale po pár minutách jsme změnili názor, chceme děti, moc dětí, jen musíme čekat, až se nám ta jizva zahojí, aspoň rok, abych neměla komplikace.

Porodila jsem anděla a moje dcerka na nás hledí z nebe a ochraňuje celou naší rodinu, hlavně svojí starší sestřičku. Je to strašná životní zkouška, posunulo nás to strašně dál, hodnoty se úplně změnily, vztah s manželem se upevnil a nikdy nás už nic nerozdělí, je to snad jen lekce? Malá se obětovala pro další děti, pro náš vztah s manželem, pro naše hodnoty a priority.

Nikdy na Tebe nezapomenu a budu Tě navždy nosit v srdci, protože moje láska, kterou jsem Ti měla dát, Valinko, ve mně miliónkrát vzrostla a dávám ji Tobě a všem kolem.