0 let, úmrtí následkem trestného činu

Dobrý den, ráda bych přidala svůj příběh.... Je mi 35 let, mám doma 4 děti a před pár dny jsem přišla o miminko a pro mě je to ještě horší, že moje těhotenství ukončil trestný čin.

Byla jsem ve 29 týdnu a s partnerem a rodinou jsme se chystali na příchod dalšího člena, čekali jsme chlapečka, měli jsme vybráno jméno Tomášek. Začátek těhotenství nebyl nejlepší, s přítelem jsme měli menší krizi, kterou jsme zvládli a věřím, že teď už je náš vztah pevný. Pro miminko jsme měli nachystanou veškerou výbavu, chyběl mi jen kočárek. Z prvního manželství jsem měla 3 děti a s novým partnerem jsem už měla dcerku.

Bohužel se stalo to, že jsem byla obětí přepadení, přepadli mě dva cikáni a začali mě bít do bříška. Nebýt jednoho mladého muže, kdoví jak by to dopadlo.

Byla jsem zavezena RZS do porodnice a tam mi natočili ktg a udělali ultrazvuk, mezitím jsem začala velmi silně krvácet a začaly kontrakce, lékař řekl, že porod se rozjel a nedá se zastavit. 14.30 přišel na svět náš malý Tomášek.

Bylo to tak rychlé a mně bylo jasné, že se děje ještě něco co nevím, protože vzápětí se na něj sesypalo hodně lékařů. Můj chlapeček dýchal, měl dobré apgar skóre, tak jsem se trošku uklidnila.

Dlouho jsem nevěděla co se děje, potom jsem byla převezena na pokoj a zanedlouho přišli 2 lékaři, neonatolog a pan primář a řekli mi, že i když byl chlapeček dost nedonošený, tak měl dobrý start a nadechl se, na své týdny byl hodně velký, 42 cm a 1240 g. Jenže potom přišlo to ale..

Sdělili mi, že vlivem úderu do bříška, mu byla zasažena hlavička a bohužel začal krvácet do dutiny lebeční. Úplně jsem se zhrozila a ptala jsem se jak na tom je a bylo mi oznámeno, že mu musí odsát krev z hlavičky a to tak, že mu tam udělají díru. To mě naprosto vyděsilo a věděla jsem, že je to vážné a tak nějak mi došlo, že nejspíš to nemůže přežít.

Po asi hodině za mnou přišli znovu a řekli, že je to velice vážné, je v kritickém stavu. Zeptala jsem se, jestli ho mohu vidět, tak mi ho ukázali pres okno, byl to takový drobeček a už musel bojovat o život. Vzápětí mi pověděli, že už nemohou nic dělat, má otok mozku a krvácení do mozku, celou dobu jsem se modlila a říkala si, že to snad nemůže být pravda, není možné aby zemřelo takové miminko.

Potom mě přesunuli na jiný pokoj, hned vedle jipky a dali mi na pokoj mého chlapečka, už jsem si jej mohla vzít do náruče, mohla si jej prohlédnout, byl mi tak podobný, trošku podobný byl i na naši dcerku, měl stejně nazrzlé vlásky, ale tvářičku měl jako můj starší syn. Měl tak malé ručičky, nožičky a tak obrovskou měl plenku. Byl jako malá panenka, tak maličký s krásný jako obrázek. V životě jsem tak malé děťátko neviděla. V tu chvíli jsem byla neskonale šťastná a doufala jsem, že se stane zázrak. Mohla jsem jej přebalit, nakojit, přitulit si k sobě, políbit.

Netuším jak dlouho jsem jej měla při sobě, nakonec ve 23.40 svůj boj o život prohrál. Odešel a já věřím, že se teď na nás dívá z nebíčka a že už ho nic nebolí...Nikdy na něho nrzapomenu, zbyly jen krásné, přesto velmi bolestivé vzpomínky.

Dnes jsou to sotva 3 dny, stále v noci slyším dětský pláč a nechci se probudit. Vedle sebe mám prázdnou postylku, nechci schovat věci pro miminko a jediná moje útěcha je, že snad za pár měsíců mi lékař oznámí, že čekáme miminko. Vím, že nové miminko nenahradí Tomáška, ale moje touha po dítěti je tak silná, že se nedivim, že někdo ukradne dítě s kočárkem. Naštěstí mám partnera, který při mně stojí a pomáhá mi a moje děti, které jsou můj život. Nikdy na něho nezapomenu, na mého maličkého andílka.