30+5tt, krevní sraženina v pupečníkové šňůře

Je pondělí 22.prosince 2014, už týden ležím na gynekologii pro krácení děložního čípku. Stav se nelepší ani nehorší. Historie se opakuje. Jsem na na konci 30 tt a dnes mě čeká kontrolní ultrazvuk.

Se Štěpánkem jsme posnídali naší oblíbenou sladkou snídaní a vesele mě čutká. Hladím ho a povídáme si, že dnes za námi přijede tatínek se sestřičkou a babička s dědou. Je mi dobře a jsem smířená, že tady budu i přes svátky.

Konečně jdu na utz a uvidím toho svého tygra. To jsem nevěděla, že to bude naposledy, kdy uslyším jeho srdíčko.

Na utz se paní doktorce nelíbily průtoky, takže volali pro konzultaci do Prahy. Čípek se je pořád stejný.

Doktoři v Praze se rozhodují mě poslat k nim na vyšetření. Buď si mě tam nechají a nebo pošlou zpátky, záleží jak dopadne vyšetření u nich. Popřípadě na císaře.

Šla jsem na monitor, monitor v pořádku. A už na mě čekala sanitka do Prahy. Bylo asi 11:15 h.

V sanitce jsem přemýšlela, kdyby se Štěpánek musel narodit. Tak aby neměl narozeniny, Vánoce a svátek v jeden týden nad jiným jménem. Cesta do Prahy trvá asi 20 minut.

Přijela jsem do Prahy, ujala se mě porodní asistentka a sepisovala se mnou osobní údaje. Seknul se jí počítač. Mezitím přišel doktor a že mám jít vedle na vyšetřovnu. Lezla jsem na kozu, s tím břichem to bylo hrůze. Vypadala jsem jako kdybych opravdu měla rodit. Jen jsem měla moc plodové vody.

Nejdříve mě zkontroloval pohmatem čípek a nezdálo se mu, že by byl nějak extrémně nízký. Prý na druhé těhotenství je to v pohodě. A nezdál se mu můj termín porodu 28.února (mě také ne) I já sem se přikláněla k 25.únoru.

Pak osudný utz. Hledá, hledá, hledá.... A já už jsem nervozní. Na vyšetřovně je se mnou PA, doktorka a doktor, který mě vyšetřuje. Dívám se po všech.

Najednou doktor říká, nevidím srdeční aktivitu. Nechápu. Když ještě před chvilkou bylo vše v pořádku. Telefonem volá dalšího doktora. Opakuje se to samé. Můj svět se začíná hroutit. PA mě uklidňuje a doktor vysvětluje.

Tři doktoři nade mnou stojí jak sudičky a já umírám se Štěpánkem. Nechápu nic, pláču a přemýšlím co řeknu manželovi. Doktor volá manželovi. Já stále ležím na koze s roztaženými nohy. Dávají mi něco na uklidnění. PA mi pomáhá dolů a obléknout se.

Ptají se mě, kde chci rodit. Chci zpátky do své porodnice, chci mít rodinu na blízku. Je mi hrozně. Injekce mě oblbuje, najednou nevnímám tu strašnou realitu. Volám manželovi. Pláčeme oba. Je mi to strašně líto.

Břicho se boulí. PA mí říká, že je to způsobené jak tam bezvládně plave. To není možný, že nežije.

Odmítla jsem sanitku, přijede pro mě kamarád.

......

Přijela jsem zpátky do porodnice po 16 hodině. Všichni jsou tak smutný. Nikdo takový konec nečekal. Přijíždí manžel a objímáme mě. Pláčeme.

Doktorka mě šla vyšetřit, jsem otevřená na 2 cm. Je mi nabízen epidurál a něco na urychlení. Odmítám. Dostala jsem jen něco na uklidnění. Dávám si sprchu a dívám se jen do zdi.

Před 18 hodinou dostávám dva čípky do konečníku. Už ani nevím proč. Jsem otevřená asi na 5 cm. Ještě kontrolní utz, jestli opravdu nebije srdíčko. Doktorka se ptala jestli má vypnout velkou obrazovku. Ano, vypněte. Po čtvrté potvrzeno, Štěpánek nežije...

Rozhodnuto půjdu do porodního boxu. Připadám si jako kdybych šla na popravu a ne k porodu.... Vidím na doktorce, že i ona má u očích slzy.

PA se mě ptá jestli budeme dávat jméno. Samozřejmě.

Manžel s mojí sestrou zůstávají na chodbě. Manžela jsem nenutila aby šel se mnou. Nechala jsem to na něm jak se rozhodne.

V 19 hodin mi propíchly plodovku a ze mě to teklo a teklo. Plodová voda už byla zkalená.

Musela jsem ještě na WC a tam jsem se zmítla lítostí a kontrakcemi. Pak přišla jedna pořádná a je myslela, že už ani nedojdu do boxu.

Tak jsem zmobilizovala všechny síly a došla do porodního boxu a říkám paní doktorce, že už se tlačí hlavička. Kontrakce a ani jsem ji nenechala odeznít a už lezu na lehátko.

Doktorka koukla a hned se šlo na věc. Ještě se mě optala jestli chci malého vidět. Určitě! Asi na tři zatlačení byl venku, prostě už jsem neměla sílu tlačit....

Najednou ze mě ten můj tygřík vyklouzl. Byl tak nádherný a já pořád čekala, že začne plakat. Doktorka mi ho dala do náruče. Úplně se mi podlomily ruce, takovou tíhu jsem nečekala.

Byl nádherný, vlasatý. Ty malé prstíčky. Zavřený očička. Prohlížím si to moje voňavé miminko. Loučím se. Hladím ho, pusinkuji a očichávám. Říkám mu jak ho miluji, jak ho miluje tatínek a sestřička Amálka. Jak moc jsme se na něj těšili. Mám asi u sebe 20 minut. Mezitím mi odchází placenta. Nepláču, jen mám zlomené srdce a možnost se sním rozloučit mi dává i pocit útěchy.

Pouštím ho do nebíčka...

Jeho andělské míry 1920 g a 44 cm a čas, kdy přišel na svět jako Andílek 20:10 h.

PA mě odváží na chodbu za manželem a sestrou. Jsem strašně unavená. Mám opět něco na uklidnění. Mluvím o Štěpánkovi jak byl nádherný.

............

Ubytovali mě daleko od dětského pláče a manžel mohl být po celou noc se mnou. Všichni jsou hrozně milí a chápaví.

...........

23.12.2014 mě v 15 hodin propouštějí domů.... Kdyby byl problém, mám okamžitě přijet. Manžel ještě ten byl v pohřebním ústavu zařídit kremaci...

.......

Přijíždím domů a hroutím se. Tento stav trval 14 dní, než jsem opět pomalu začínala fungovat............

První signály byly po porodu Amálky a tenkrát mi má bývalá doktorka řekla, že je vše v pořádku. Dnes vím, že to byly první varovné signály a kdyby mě už tenkrát poslala na vyšetření, tak dnes nemám tak bolavé srdce a mám u sebe své miminko.