0 let , TTS syndrom

Archanděl Gabriel a anděl Sebastian - úmrtí plodu B

Je začátek roku 2008. Netušila jsem, že na jeho konci budu mít pocit, že jsem za těch pár měsíců zestárla asi tak o třicet let.

V únoru se chystáme na dovolenou k moři s naším tehdy šestiměsíčním synem a s mojí a manželovou dcerou z našich předchozích vztahů; holkám je 8 let. S manželem jsme se na dovolené shodli, že bychom Samuelovi měli pořídit sourozence s tím, že věkový rozdíl mezi ním a děvčaty je docela veliký, že to bude chtít vrstevníka. V tu dobu přestávám kojit, jsem rozhodnutá ani nezačít brát antikoncepci, chceme se dostat do věkového rozdílu rok a půl až dva roky.

Je konec března a menstruace stále nikde, naposledy byla začátkem února. Vzhledem k tomu, že jsem 7 měsíců po porodu, přestala jsem kojit, tak si s tím zas až tak hlavu nelámu, ale pro jistu se objednávám k lékaři, protože mám úmysl otěhotnět. K lékaři jsem objednaná na 2. 4. 2008; nedá mi to a den před zakupuji těhotenský test. Jsou tam // čárky; přiznám se, že jsem tak trochu zaskočená, tak rychle jsem to nečekala. U lékaře jsem vše popsala; udělal mi ultrazvuk, ale na něm ještě nebylo nic vidět. Měla jsem přijít za týden. Za týden mi už těhotenství lékař potvrdil, něco už tam vidět bylo. Zmínil se, že na pravém vaječníku je cysta asi 2 cm velká, ale že to je celkem normální jev. Mě to nijak neznepokojovalo - při těhotenství rok před tím jsem ji měla také a zmizela sama. Za dalších 12dní jsem měla přijít znova.

Opět ultrazvuk; lékař dost dlouho hleděl na monitor a nic neříkal. Začala jsem být nervózní a říkám - nebije srdíčko? Lékař řekl, že bije, ale že se mu zdá, že tam bijí srdíčka dvě; cysta se od minule zase zvětšila asi na 4cm. Ale že to pořád nic neznamená, miminko, které bylo vidět, dobře poměřil a dle měření jsem byla 7+0. Dostala jsem žádanku, ať si dojdu na lepší ultrazvuk, jednak aby opravdu potvrdili, že tam jsou miminka dvě, jednak změřili tu cystu. Byl to pátek dopoledne, tak jsem se rozjela ještě od lékaře přímo do Podolí, kde jsem se chtěla rovnou zaregistrovat a objednat se na ultrazvuk. Zaregistrovali mě a na ultrazvuk mě objednali hned na pondělí.

Paní doktorka potvrdila, že miminka tam jsou dvě a že jsou jednovaječná - monochoriální biamnialní což znamená jednu placentu, ale každé svůj plodový obal a svoji plodovou vodu - což bylo později velmi důležité... A že tím, jak to je, musí se to hlídat, protože u nich může dojít k tak zvanému TTS - twin to twin transfusion syndromu - laicky řečeno „požerou se". Musí se to hlídat i kvůli té cystě, která měla už asi 6 cm a bylo mi doporučeno další ultrazvukové vyšetření za 3 týdny.

Za další dva týdny mně začalo být ráno zle, měla jsem křeče na pravé straně; nejdřív jsem si myslela, že je to jsou jsem zaražené větry, ale bylo to stále silnější a neustávalo to, odpoledne jsem se rozhodla k odjezdu do Podolí protože jsem si myslela, že je to moje poslední hodina; a nechali si mě tam. Byla to ta cysta. Jak rostla děloha, byla utlačovaná, a to se jí nelíbilo. Dostala jsem nějaké injekce, pobyla si na gynekologii 3 dny, a jela domů s tím, že za 5 týdnů se mám objednat na ultrazvuk; rozhodne se co s tou cystou dál, teď s ní nic dělat nechtějí, dokud nebude těhotenství v II. trimestru. Kdyby se něco dělo, mám okamžitě přijet. Zároveň mě objednali na ultrazvuk, který dopadl dobře. Miminka měla vše, co měla mít a kontrola byla určena za další tři týdny. Proběhla v pořádku - jedno miminko dle ultrazvuku vážilo asi 330 g a druhé asi 410 g ,vše je naprosto dobré a jsou to kluci.

Ovšem ani ne o týden později mě v noci budí opět ta strašná bolest a křeč až zvracím a mám pocit, že je to moje poslední hodina. Odváží mě rychlá záchranka a naštěstí vyslyšeli mé přání, že pojedeme do Podolí. Jinam nechci, za týden tam měli rozhodnout, co s tou proklatou cystou. Je neděle brzo ráno, zase mi cosi píchli žilou a mně se moc ulevilo. V pondělí se lékaři radí, co se mnou; cysta má už skoro 12 cm, do operace se jim moc nechce, takže se přistupuje k lokálnímu umrtvení a odsátí obsahu cysty injekční stříkačkou. Odsáli cca 300 ml tekutiny, ale je mi lépe.

Cítím, že se cysta zmenšila, ale jen asi na 7 cm; ale to už prý může tak zůstat a bude dobře. To je omyl, o 4 týdny později, v noci opět myslím, že je to moje poslední hodina a opět mě odváží rychlá záchranka a já zase opět skončím v Podolí, opět je to neděle. Ta cysta tlačí na moji bránici a špatně se mi dýchá; v pondělí si mě lékaři zavolají a nabízejí: 1. nechat to být, ale to je téměř moje sebevražda, 2. opět se to pokusit odstát, 3. operace s tím, že každá možnost s sebou nese riziko, že o těhotenství přijdu. Jsem 19+2. a mám si vzít prý čas na rozmyšlenou, kolik chci.

Beru třetí možnost, další záchvat a pocit, že umřu už nechci zažít, říkají, že mě vezmou okamžitě. Jsem za to vděčná, volám manželovi, že jdu na operaci a ať si odpoledne zavolá na JiP, že číslo si má najít.

Budím se na JIP, jsem napojena na hadičky; ošklivý pocit. Ptám se, jak to dopadlo, a jestli mám kluky stále v břiše. Je mi potvrzeno, že mám, na večerní vizitu přivážejí ultrazvuk a pan doktor mi kluky ukazuje, že tam jsou, srdíčka bijí, jsem šťastná. Nejhezčí dárek k narozeninám, které další den mám. Je mi sděleno, že jsem přišla o pravý vaječník, protože nebyl čas se s tím zabývat, a že mám řez od pupíku dolů, protože laparoskopicky by to už nešlo. Je mi to jedno, hlavně, že jsou kluci v pohodě a mně už bude dobře. Jinak cysta měla 17 cm x 8 cm x 12 cm.

Deset dní po operaci mi vytahují stehy a dělají ultrazvuk.. Vše je v pořádku, jen přes tu čerstvou jizvu je to opravdu dost nepříjemné. Další ultrazvuk je naplánován za 3 týdny, ten je taky dobrý, miminko A má cca 690 g, miminko B má cca 550 g, další ultrazvuk za tři týdny. Je konec srpna a já už věřím, že bude vše jen dobré, jinak miminka jsme s manželem už dávno pojmenovali mimi A je Gabriel, miminko B je Sebastian. Až nezvykle jsme se shodli hned napoprvé.

Je 2. září a já jdu na pravidelnou kontrolu do poradny. Vše v pořádku, jsem krásně zavřená, miminka jsou dle krátkého kouknutí na ultrazvuk v pohodě, srdíčka bijí, množství plodové vody je v normě, na další plánovaný velký ultrazvuk jdu o 9 dní později. 11. září. jako vždy, i když pracují všechny tři vyšetřovny, čekám minimálně hodinu, ale těhotných je hodně. Lehnu si a lékař po chvíli povídá - mám pro vás jednu špatnou zprávu, plod B je bez srdeční akce, dodělá vše co musí. Říká, že už to zažil a to druhé miminko se narodilo v 38. týdnu a bylo úplně v pohodě. Šlo o dvojvaječná dvojčata. Já mu říkám, ale já mám jednovaječná a na jedné placent:ě. On odpověděl, že každopádně je nutná hospitalizace a ještě jednou udělá ultrazvuk kolegyně, ať počkám na chodbě, že půjdu do jiné vyšetřovny.

Odchází totálně bledý a asi je mu v tu chvíli hůře než mně. Sedím na chodbě a píšu manželovi, že B je mrtvý, že každopádně si mě tady nechají a ať se mě neptá co bude, protože to netuším. Ať mi přiveze tašku, kterou už mám po předchozích zkušenostech dávno zabalenou do.

Jsem přijata na rizikové oddělení a setkávám se s velmi příjemnou mladou lékařkou. Říká, ať jsem v klidu jak to jen jde, i když ví, že to moc nejde. Ale že postup bude asi takový: dostanu kortikoidy na dozrání plic plodu A a asi se s největší pravděpodobností během pár dní přistoupí k císařskému řezu. Ty injekce jsou nepříjemné a já mám naordinovánu ještě jednu injekci do ruky po 24 hodinách kvůli otravě krve z mrtvého plodu. Manžel mi donáší věci a notebook. Sedím do noci na netu, v podstatě nezamhouřím oka, nejde to, povzbudivá slova maminek z jednoho nejmenovaného serveru mě drží nad vodou, ale psychicky jsem na tom špatně. Jsem bez toho svého čerstvě ročního miminečka a zjišťuji, jak moc jsem na něm závislá.

Druhý den ráno ultrazvuk; dle měření se plodu A daří dobře, placenta funguje jak má a příčina úmrtí plodu B je zřejmě již ten zmiňovaný twin to twin trasnsfusion syndrom. Co bude dál se neví, nastává víkend a já mám pocit, že se zblázním. Manžel píše, že Samík začíná dělat první krůčky a já u toho nejsem. Mám vztek na ten svůj plod A, že musel tomu B přesát živiny a ten je tudíž mrtvý a kvůli tomu já tady trčím a nevím co bude dál. Jsem na tom psychicky opravdu špatně a cítím, že to dítě začínám nenávidět, že chci, aby už to celé skončilo a já mohla domů. Je pondělí a opět další měření, vše je v pořádku, jen se u plodu A objevilo najednou strašně moc plodové vody a nikdo neví proč.

Jsem v nemocnici zavřená už týden a už nevím co mám dělat. Kdyby to šlo, lezu snad i po zdi, všechna měření jsou v pořádku a lékaři pomalu začínají opouštět od toho, že důsledkem úmrtí byl TTS, jak se na začátku domnívali, protože plod A je na tom dobře, což se u TTS vylučuje. Jsou rozhodnuti držet těhotenství aspoň do 30. týdne; vyřídím si aspoň propustku na jedno odpoledne domů. Jsem v Podolí už druhý týden a už fakt nemůžu - nemocniční postele jsou strašné, mám celé tělo rozlámané; paní doktorka, co mě na oddělení přijímala, mi dává naději, že bych mohla jít do ambulantního sledování, protože všechna vyšetření vycházejí OK. Tak jsou rozhodnuti těhotenství držet co nejdéle to půjde, nejdéle však do 36. týdne, nyní jsem v 29. týdnu. Tu ambulantní léčbu mi nakonec povolují, i když neradi, a samozřejmě si vše nechávají podepsat. S radostí podepisuji, i když je mi jasné, že nevím dne ani hodiny a jsem tam zpět.

Ambulantní léčba pro mě znamená to, že každý den se tam musím ukázat, udělají mi ultrazvuk nebo natočí monitor a dle výsledků zhodnotí zda zůstanu nebo půjdu zase domů a navíc dostávám stále každých 24 hodin injekci do ruky ohledně případné sepse z plodu B. Dále mám příkaz se hlídat, a kdyby se mi cokoliv nezdálo, okamžitě dojet. Užívám si to, že jsem doma, i když to každodenní lítání mezi Dejvicemi a Podolím je náročné. Ale pořád tisíckrát lepší než být 24 hodin zavřená v nemocnici. Samík je šťastný, že mě má doma, nesmím se od něj hnout, jsem psychicky relativně srovnaná a začínám se na toho malého těšit. Zlobím se na sebe, že jsem ho v jednu chvíli asi opravdu i nenáviděla a chci, aby už to celé bylo za mnou a byl tady s námi.

Zpět ulehnout do Podolí se vracím 3.,11. Je to plánované, jsem ve 35. týdnu a dle ultrazvuku je placenta už více zralejší, ale stále je to OK a sekci mi s největší pravděpodobností provedou 10. 11., což se mi nelíbí. Nechci tam ještě týden trčet, tak říkám lékařce vážně, že si myslím, že to bude dřív: Odeberou mi krev a zjišťuje se, že začínám mít potíže se srážlivostí krve; je rozhodnuto, už se to nebude déle protahovat, 6. 11. 2008 se jde na to! Pořád dumám, jak to bude, budu muset plod B pojmenovat a vystrojit mu pohřeb, nebo se prostě narodí jen A a o B nebude nikde žádná zmínka a já to nebudu muset nijak řešit. To bych si moc přála.

Anestezioložka se mě ptá, zda chci celkovou narkózu nebo mít spinál a vidět miminko. Vzhledem k okolnostem chci celkovou; je tu den D, budím se na JIP a ptám se na svoje miminko. Přichází lékařka s intermediální péče mi oznámit, že Gabík má 44 cm a 2640 g a je úplně zdravý. Jsem moc šťastná a mám pocit, že jsem ze sebe shodila neskutečný balvan: Druhý den dopoledne mám příležitost ho poprvé vidět; brečím jak „želva", když mi ho vyndají s inkubátoru a dají pochovat Je to můj velký hrdina... Krásně pije, ale jen levé prso dává mlíko, pravé ani kapku. Jako kdyby umřelo již v září se Sebastianem - mimochodem plod B je právě na pravé straně a ta cysta byla také na pravé straně. Nikdo mi nikdy nepotvrdil, ale ani nevyvrátil, že by to mohlo mít spolu souvislost, ale něco mi říká, že to asi tak je to se nikdy nedozvím.

Dnes v únoru 2010 je tomu rok a 5 měsíců, ten pomyslný balvan opět narostl, stále myslím na našeho Sebastiana, jak by se tu teď batolil a dělal první kroky, říkal první slova , hrál si a smál se. Protože byli kluci jednovaječní, tak by byli jako vejce vejci podobní. Dost často se mi o něm zdá, že je tady, že se narodil, jen později.