0 let, neznámá příčina

Jsem sestřička z novorozenecké JIP, kde se staráme o nedonošená a nemocná miminka. Vím, co všechno se může během těhotenství stát, znám stránku Prázdná kolébka, vím o tom všem, že se to prostě občas stane… Jen jsem netušila, že to jednou poznám i z druhé strany, z pohledu mámy...

Než jsem otěhotněla, trvalo to, zkoušeli jsme všechno možné, nakonec jsme se po 8. kole IVF dočkali vytouženého miminka. Jen díky úžasnému lékaři, který je prostě anděl na zemi a který to se mnou nevzdal, se mi splnil sen. Sen být mámou.

Těhotenství bylo ukázkové, nikde žádný problém, sice jsem zvracela až do 16tt, ale věřte mi, já byla šťastná i za to. Až do konce jsem chodila do práce. Bylo mi psychicky a fyzicky skvěle, zvláště po 24tt, kdy už jsem věděla, že máme slušnou šanci. Nikdy mi nebylo líp. Byla jsem 30+1 , pomalu se mi blížil odchod z práce. Ten den nám kamarádi z oddělení nachystali překvapení (byli jsme těhotné dvě), něco jako rozlučku, kde jsme kreslili bodýčka, vsázeli se o pohlaví, dárečky a tak… Kolegyně se mě občas ptá, co dělá mimi, a já odpovídám, že spí... nic mi nedochází. Až ten večer ležím na gauči a najednou mi to docvakne. Nehýbe se! Kdy se hýbalo naposled? Nemůžu si vzpomenout… Hlavou mi probíhá tisíc scénářů… panika… manžel si všiml, že něco není v pořádku. Nic jsem mu neřekla. To bude dobrý, musí to být dobrý. Prostě spí, to je normální. Celou noc jsem nespala, ale pořád ještě doufala.

Ráno vstávám do práce, a nic, nevzbudila se ani v autě, kde jsem pustila písničky na plný koule a ona vždy, kopala jak divá. Tentokrát nic. To už vím, že je zle… ale pořád doufám. Jdu do práce, beru to přes porodní sál, nechce se mi otravovat, Jdu k nám na JIP. Nic nikomu neříkám. Bojím se, že budu za hysterku, i když všechny jako kolegy znám…. Nakonec to nevydržím, a jdu zpět na sál. Kamarádka s lékařkou mě chytají za ruku a celou uřvanou vedou na vyšetřovnu, uklidňují mě, začínám být hysterická čím dál víc.

Dělají ultrazvuk, s kamennou tváří koukají na obrazovku a nic neříkají, nemusí ani nic říkat… Je mi to jasné, prosím je ať mi to řeknou, brečím a řvu. Mezitím přichází další lékař, který to potvrzuje. „Do toho dítěte už nic nejde“, nebo něco takového povídá. Křičím, řvu, klepu se, chci umřít, mám pocit, že to nepřežiju, šílím. Kamarádka (por. asistentka) mě celou dobu drží za ruku. Mám pocit, že zešílím, že to nevydržím, nedám, že proste umřu. Nedá se to popsat. Najednou jako bych měla prázdný břicho, jako bych vůbec nebyla nikdy těhotná… Jediný co chci, jet znovu do Pardubic (ivf centrum) najednou mi to zas nedochází, jsem jak zfetovaná a opilá.

Volám svému andělskému lékaři, že nevím, co mám,dělat, že mi umřelo dítě, plácám asi nesmysly, ale je první, kdo mě napadl. Pak volám manželovi, ať si pro mě dojede, nejdřív nechápe… nevím jak to říct mámě… doma jsem si jen sbalila věci a jela zpět. I přes zákaz návštěv mi nechávají manžela u sebe celou dobu na gynekologii. Vyvolávají mi porod, je mi hrozně zle, ale nepostupuje to, bojím se císařského řezu. Chci se rozloučit… Jsou tu na mě všichni hodní, možná si řeknete, že kvůli tomu, že mě všichni znají, ale já se cítím bezpečně, všichni se mi snaží pomoct… Jsou tu pro mě. Jsem až dojatá z jejich péče. I když to nevypadalo, porod se jako zázrakem druhý den rozjel a já se přesouvám na porodní sál, je tam jedna z nejúžasnějších porodních asistentek. Ulevuje se mi, že je tam s námi právě ona. Moje přání je jasné už od začátku. Chci se rozloučit a co nejvíce v klidu. Manžela nenutím, ale on je se mnou každičkou vteřinu, já vím do čeho jdu, on ne… Stará se o mě úžasně.

Porod bolí, každý porod bolí, ale tenhle o to víc, protože je bez odměny... Je 4. června 21:28, jsem 30+3, na hrudník mi pokládají dítě, moje dítě… Najednou mi to zase všechno dochází, manžel mi uplakaný hlásí, že je to holčička (nevěděli jsme to) Chovám si ji, takhle jsem si to vždycky představovala. Je krásná, teplounká, jen nepláče, spinká, spinká navždy, má 1510 g… cítím zvláštní pocit, srdce se mi puká, já umírám asi po sté.

Ale je to krásné. Sen se mi splnil, jsem máma, držím své vymodlené dítě v náruči, jsme všichni tři spolu, má to jen jednu chybičku. Šarlota je mrtvá, a je to naposledy co ji můžeme pohladit, pomazlit, pusinkovat… Jsem pyšná na manžela. Zvládnul to se mnou… Máme otisky, čepičku, celé fotoalbum, které si každý den prohlížím, nikdy bych nevěřila, že zrovna tyto fotky z porodu pro mě budou tak důležité…

Náš příběh končí… Šarlota umřela z neznámé příčiny, pitva nic neodhalila… Bolí to, moc to bolí, mám prázdnou náruč a zlomené srdce. Nikdy se s tím nesmířím, nikdy nezapomenu, jen se s tím učím žít. Už to nikdy nebude jako dřív, už jsem navždy máma. Máma malého anděla. Nevím, jestli ještě někdy otěhotním, ale jedno vím jistě. Nikdy to nevzdám. Nechci Šarlotu nahradit, to ani nejde, ale moc si přeji, aby měla sourozence, abychom měli zase pro co žít.

Děkuji, že jste dočetli až sem. Anna V.