4 dny, vrozená vada

Chci se podělit o můj příběh a zkušenosti s nemocnici. Je mi dvacet let a strašně moc jsem si přála otěhotnět. Zrovna jsem dokončovala střední školu, když jsem zjistila, že čekám miminko. Moje radost byla neskutečná, ale přítel to viděl jinak a opustil mě. Moje mamka mě ve všem podporovala, jsem její jediná dcera (pak má dva syny), a tak se mi snažila pomoct, strašně se těšila na vnouče. Když zjistila že bude mít vnuka, tak brečela radostí, strašně si přála vnuka a já ji ho dala. Pravidelně se mnou chodila na ultrazvuky, aby mohla vidět jak se mu vede.

Ve 12 týdnu jsem šla na velký ultrazvuk, panu doktorovi se nelíbila ledvina, tak mě upozornil, že se to musí hlídat. Ve 20 týdnu jsem jela do Hradce Králové na ultrazvuk, tam mi řekli, že má malý zvětšené ledviny na 1. stupeň a vysvětlili mi to tak, že zatím to je dobře, ale když to bude na 4. stupni, musí se malý vyndat ven a tak se to musí hlídat. Udělali mi plodovou vodu a genetiku a vše bylo v pořádku a pozvali si mě na další kontrolu za 14 dní.

Když jsem tam přijela, malý už měl ledvinky na 1,5 stupni, ale doktor Docent! mi řekl, že se to hlídat nemusí, že se to vstřebává. Za tři neděle se vše obrátilo a malý na tom byl špatně. Plodovou vodu měl kolem žaludku a já byla jak před porodem a byla jsem ve 29. týdnu.

Do Hradce Králové jsem jela hned druhý den, byla jsem objednána na 13 hodin. V Hradci jsem byla už od 12:30, ohlásila jsem sestře, že už jsem tady. Ta mamku doslova seřvala, že jestli si myslíme, že jsme z daleka, tak že tam má jiné lidi objednané i když věděla že je to rizikové a tak jsme tedy čekali. Bylo 14:30, sestra nám řekla, že odchází doktor a po chvíli vyšel doktor z ordinace a šel do lékařského pokoje a vyšel až 15:30 a pak vyslovil, jestli jsme to my, s tou s plodovou vodou a tak mě konečně vyšetřil. Hned že si mě tam nechají.

Po vyšetření mě dali na pásy, byla sem na nich dvě hodiny. Samozřejmě, že sem monitor měla špatný a doktoři nevěděli, co dělat a ještě mi řekli že do rána malý může v břiše umřít. Na pokoj mě odvedli až 18:30, celou noc mě hlídali, dělali malému ozvy, v noci mě začaly bolet záda, pak to povolilo a v šest ráno mě začala bolet ledvina. Myslela jsem, že to přejde, ale stupňovalo se to, tak jsem myslela, že se mi rozjel zánět. Pořád sem to říkala sestře, ta řekla, že to můžu mít z postele ty bolesti. Nakonec sem si dupla, že chci vyšetřit, tak přišel lékař prohmátl ledvinu a řekl, jo je to ledvina a vzali mi moč.

Odpoledne mi dělali zase dvě hodiny monitor a pořád nevěděli, co dělat. Jednou řekli, že bude císař, pak že nebude, pak že zase počkají, já dva dny nejedla, ani pít jsem nemohla, kdybych náhodou šla na sál. Kvůli bolesti ledviny jsem byla unavená, ale nemohla jsem spát, bolesti to nedovolily.

Mamka chtěla být u porodu a tak jsem ji volala, aby přijela, že nakonec bude porod, řekli mi to někdy kolem třetí hodiny odpoledne. Mamka přijela v šest a porod se neuskutečnil a mě zase hlídali na monitoru. Ve 21:00 mi řekli, že je to s malým horší a musí jít ven. Tak mě nachystali a až na sále, když jsem byla připravená, se mě zeptali zda mám sundané přívěsky. Já už byla připravena a sundala si to doma.

Malý se narodil ve čtvrtek 21:47, vážil 2000 g a měřil 42 cm (což je krásné v 7 měsíci). V pátek jsem dostala informace o malým až někdy odpoledne. Mně dávali kyslik, proč jsem ho měla, nevím. Dali mi tři pytle transfuzí krve, proč to také nevím. Jak dlouho jsem byla na sále, co se tam dělo, také nevím. Když jsem se ptala, nikdo mi neodpověděl.

V sobotu mě přesunuli na šestinedělí, bylo to pro mě trauma, kdyby nebylo sanitářky, tak bych ani neviděla malého. Pomohli mě dovést na dětskou jipku za malým a mohla jsem u něho být cca 5 minut. A to mě řekli, že má dva dny života. V neděli za mnou přijela mamka, aby mohla vidět malého, ale mamku jako babičku tam nechtěli pustit, tak mamka chtěla mluvit s doktorem. Ten nám řekl, že má den života, že už vyzkoušeli vše, že mu odumírají ledviny, orgány, mozek, proto je v umělém spánku, a tak že tam mamku pustí, aby se sním rozloučila!

V pondělí mě chtěli pustit už domů, ale já byla po císaři. Odvoz jsem neměla, musela bych vlakem, ale tam bych nedošla a na sanitu jsem měla nárok. Každý den jsem jim to říkala, ale neposlouchali mě, tak přijela mamka a zařidila mi to, a tak že sanita bude na osmou rano. Taky jsme měli jít za malým a rozloučit se, že ten den umře tak jsme se oblékli a šli jsme tam (mě vezla mamka na vozíku). Mamku tam zas nechtěli pustit, ale já si dupla, že ji tam chci jako oporu.

Mamka chtěla nahlídnout do papírů, jak ho léčí, že já na to mám jako zákonný zástupce právo. Doktor odpověděl, že pokud si zaplatíme papír, tak pak můžeme. Sestra se ještě mamky ptala, kdy jí jede vlak a mamka odpověděla že 14:30. Mamka fakt tedy jela a mě ve 14:40 volali, že malý umřel! Chtěli po mně, abych si došla pro nějaké papíry na jipku, ale já sama po císaři nikam nemůžu, tak mi to nakonec donesli až na pokoj.

Ten den, co mě už propouštěli, mi řekli, abych šla na snídani, že v 8 tu bude sanita, abych byla připravena. Po deseti minutách mi řekli, že se to přesunuje na půl devátou, já byla už připravena a půl deváté bylo pryč a sanita nikde. V 11:30 jsem se ptala, jestli na mě nezapoměli, ani oběd jsem nedostala, vyhazovali mě z postele, že ji chtějí ustlat, ale já se nedala, židle je tvrdá a blbě se mi na ní sedí po císaři. Nehnula sem se, pak to na mě zkoušela i uklízečka. Ve 12:00 konečně dojela sanita, ale vyjeli sme až 12:15, doma jsem byla až cca ve 14:00 hodin. V nemocnici se mi ztratily veškeré papíry i neschopenka! Jejich chování je děsné... Když jsem byla na dětském JIP, tak hygiena žádná, dali přeze mě jen plášť a nic víc a až u inkubátoru byla dezinfekce na ruce. Malého mi nikdo nevrátí, ale soudit se budu!