0 let

Jak to vlastně všechno začalo? Zatoužila jsem mít další miminko. Samotnou mě to docela překvapilo, neboť můj vztah s dcerkou vznikal poměrně dlouho. Nebyla jsem totiž tou mámou, co se rozplývá nad svým úžasným řvoucím uzlíčkem a byla jsem mateřstvím zaskočená a hodně jsem se toho musela naučit. Ani ne tak v praktickém slova smyslu, ale hlavně v tom psychickém.

A tak jsem si možná říkala, že tedy nyní své nově nabyté zkušenosti zúročím. Otěhotněla jsem tedy podruhé a naprosto okamžitě. Zkrátka jsme si „udělali" miminko a to, že jsem těhotná, jsem věděla od naprostého začátku.
V listopadu 2008 jsme s manželem odletěli na týdenní dovolenou bez dcerky (tehdy už více jak dvouleté). A já se těšila, jak si poslední den dovolené udělám těhotenský test a o to, co já už dávno vím, se podělím také s manželem. Celý příběh začíná jako krásná pohádka. Bohužel ale se špatným koncem.

Z dovolené jsme se tedy vrátili oficiálně již ve čtyřech. A moc jsme se těšili, že nás bude rovnou o dva víc. Ještě před vánoci mi začaly opravdu hodně silné těhotenské nevolnosti. Silvestra jsme se rozhodli vzhledem k mému stavu trávit tedy v Praze. Večer, když už jsem se pomalu chystala, že půjdu spát, jsem najednou začala krvácet. Na nic jsem nečekala, nasedla do auta a jela na pohotovost do nemocnice. Po kontrole doktorkou jsem dostala informace, že to bylo krvácení z hematomu a že miminko je v pořádku. To jsem byla v 9tt. A tehdy začala nekončící série mých výletů na pohotovost kvůli krvácení.

První genetika nám dopadla dobře. Byla jsem moc šťastná. Druhá genetika už dopadla hůř, ale bylo k tomu logické vysvětlení. Vyšla mi vyšší hodnota AFP a tedy riziko rozštěpu 1:8, což je riziko hodně vysoké, ale jelikož zas riziko Downova syndromu bylo hodně nízké 1:16500, tak zvýšenou hodnotu AFP svedl lékař i následně genetici na to, že jsem při druhých odběrech už krvácela a že to může být způsobeno právě tím. Pak také na velkém ultrazvuku ve 20tt našel lékař, že má naše holčička v mozku cysty choroidálního plexu, ale že to nic nemusí znamenat, ale možná by také mohlo a tudíž, že uděláme za měsíc kontrolu. Tu už jsme bohužel nestihly. Ale i to vysvětlovalo zvýšené hodnoty AFP. Jinak na ultrazvuku žádné rozštěpy čehokoliv nenašel, takže mě to opět uklidnilo.

V půlce února jsem ale začala špinit. Byla nabrána kultivace a čekala jsem na výsledky. Celou tu dobu jsem se modlila, aby tam něco našli, to by se přeléčilo a bylo by vyhráno. Měla jsem totiž neodbytný pocit, že nic nenajdou a že tohle je začátek konce mého těhotenství.

V sobotu 21.2. jsme se chystali k odjezdu na hory. Bohužel ale jsem opět ráno začala krvácet. Okamžitě jsem ujížděla na pohotovost. Naštěstí to zase nic nebylo, takže jsem se spokojeně vrátila domů. Rozhodla jsem se, že na hory nepojedu a že tentokrát pojede manžel s dcerkou sám.

Takže odpoledne jsem relaxovala a když už jsem se večer chystala jít spát a šla se osprchovat, opět jsem silně začala krvácet. Opět jsem tedy ujížděla do nemocnice. Tentokrát tam byla doktorka, která mě vyšetřila a rovnou mě tam nechala. Pár dní jsem si tam poležela, abych pak opět mohla odjet domů. Byla jsem na to tedy doma sama. Bylo mi hrozně. Tenkrát už byla moje nepopsatelná hrůza docela velká a úzkost se stupňovala. Mluvila jsem si pro sebe, abych zahnala svoje myšlenky, abych utlumila svůj strach. Pořád jsem zvažovala, zda už je čas opět vyrazit do nemocnice a otravovat je tam, nebo zda mám ještě počkat a jak dlouho. Nejraději bych byla strávila celé těhotenství s ultrazvukem mezi nohama.

Byla jsem už hodně vyřízená a ta pravá hrůza měla teprve přijít. Vím, že takhle to zní, že jsem lehce šílená, ale já tenkrát opravdu asi trochu byla. Normálně jsem pozitivní optimisticky laděný člověk, ale tohle těhotenství jsem se jen bála, bála, bála. Bylo to strašné. Na přehlušení mých chmurných myšlenek skvěle pomáhala i samomluva. A pěkně nahlas. A nejlépe v angličtině, neb na to se člověk přece jen musí víc soustředit, než když hovoří rodným jazykem. No pokud by mě někdo sledoval, nejspíš by mě rovnou zavřeli do blázince. Moje myšlenky mi stále připomínaly, že zase začnu krvácet, že tohle těhotenství stejně nevyjde, že tohle mimi já mít v náručí nebudu, že to zkrátka špatně dopadne. A já se za cenu vlastního sebezničení snažila donosit dítě a byla bych se už podruhé v životě upsala ďáblu, pokud by mi slíbil, že tohle mimi se narodí. Bývala bych za něj, tedy za ní, dala svůj život. Přála jsem si donosit dítě a klidně umřít při porodu. Nevadilo by mi to. Jen jsem jí chtěla dát život. Ona ho nechtěla. Bohužel.

Takže jsem stále ještě byla těhotná. Mezi normálním životem jsem si občas sanitkou, zajela na pohotovost, pro ujištění, že vše je v pořádku, neb krvácení se čas od času bohužel opakovalo. A já byla pokaždé ráda, že jsem ještě těhotná o nějaký ten den více a že šance miminka jsou stále větší, i když pořád ještě mizivé.

Jenže 13.3. mi začalo být hodně krušno a už to neskončilo. Krvácela jsem. Tentokrát ovšem hodně moc. Teď teprve jsem pochopila, že předtím to vždy bylo vlastně jen „slabé špinění". Teď ze mě tekla krev proudem a já byla naprosto zoufalá a čekala jsem, že to už je tedy konec. Byla jsem těsně před nervovým zhroucením, ale stále ještě těhotná. A pak jsem další tři týdny strávila na gynekologickém oddělení nemocnice.

Dcerka byla zatím celou dobu s manželem a ten se učil, jak být mámou. A myslím, že mu to šlo docela obstojně, vlastně velmi dobře. A čas plynul dál. Já byla čím dál zuboženější, ale mimčo spokojeně rostlo a to bylo to nejdůležitější. Úplně jsem zapomněla, že taky existuju „já" se svými potřebami a ne jen moje rostoucí bříško.

Stála jsem se tak inkubátorem a to ne příliš kvalitním, bohužel. Když jsem byla 21+3tt opouštěla jsem za nádherného slunného téměř letního dne nemocnici. To bylo 3.4. Odjela jsem tedy domů. Cestou autem jsem měla obrovské bolesti a křeče a zvažovala, zda se mám do nemocnice vrátit. Nechtěla jsem vypadat jako blázen a tak jsem si říkala, že to ještě chvíli vydržím a navíc jsem také nechtěla znova absolvovat tu cestu autem, kdy mi každá nerovnost na silnici způsobila ztvrdnutí břicha a já toužila jen po tom, abych už zas mohla ležet v posteli bez hnutí. Dojeli jsme tedy domů. Křeče neustávaly. Ještě dvě hodiny jsem strávila v posteli v jedné poloze bez hnutí a pořád přemýšlela, zda by přece jen nebylo lepší se do nemocnice vrátit. Pak to polevilo a já tedy nikam nejela. Vím, že manžel se snažil ze všech sil a že na chlapa celé tohle období byl neuvěřitelně úžasný výkon. Já jen zas chtěla být alespoň trochu soběstačná a užitečná.

V úterý ráno jsme zajeli na gynekologii za mým lékařem. Myslím, že jsem opět trochu zakrvácela a také to byla kontrola po propuštění z nemocnice. Lékař mimi prohlédl a jen konstatoval, že se mu zdá menší o dva týdny, než by mělo být. Tehdy to bylo naposledy, co jsem viděla naši dceru živou. Dalších pár dní se mi sice zdálo, že mám nějak vystouplé bříško a zkrátka jiné, než jindy, ale už jsem opravdu nechtěla být naprosto paranoidní a běhat s naprosto každou blbostí do nemocnice a tak jsem si namlouvala, že to je v pořádku. Také se mi zdálo, že nějak necítím pohyby. Opět jsem si to vysvětlovala tím, že mimi je zkrátka v útlumu po všech těch lécích a namlouvala jsem si, že pohyby vlastně možná trochu cítím. Snažila jsem se sama sebe přesvědčit, že vše je v pořádku, ač jsem podvědomě věděla, že bohužel není. To, že mi odtekla všechna plodová voda, jsem vůbec nezpozorovala.

V osudný pátek 10.4.2009 jsme ráno zajeli do nemocnice na kontrolu. Do ordinace jsem šla sama, manžel čekal venku. Vyskočila jsem si zvesela na „kozu" a pak...lékař mě vyšetřoval a mlčel...a pak...pravil tu šílenou větu, kterou nepřeju slyšet žádné těhulce: „maminko, mám pro vás špatnou zprávu"...a otočil ke mně monitor. Rychle jsem se instinktivně otočila pryč. Nechtěla jsem vidět svojí holčičku mrtvou. Přesto jsem ji koutkem oka zahlédla schoulenou v klubíčku a tam, kde vždy bylo vidět tlukoucí srdíčko, nebylo vůbec nic.

Zahlédla jsem v ten moment víc, než jsem chtěla. Naopak zpětně mě mrzí, že jsem se nepodívala víc, pozorněji a déle, vždyť to bylo naposled. Začala jsem zoufale volat, ať mi zavolají manžela, nechtěla jsem na to být sama. Jenže lékař zavolal ještě kolegu, pro kontrolu. Toho jsem znala a on znal mě. Často jsme se během mojí hospitalizace potkávali a byl mi sympatický. Řekl jen: „co mi to děláte, paní S. Pak teprve přišel manžel. Byla jsem totálně omámená a neschopná slova.

Najednou se zastavil čas. Místo abych začala řvát, kde je moje holčička, abych nahá utekla chodbou ven a pryč daleko od všech i od sebe, tak jsem jen tiše slezla a jako ve snu naslouchala pokynům lékařů. Odvedli mě na oddělení gynekologie, na příjem s tím, že budou vyvolávat porod. Manžel byl stále se mnou. Seděla jsem v pokoji na balkoně a jen jsem tupě zírala, necítila jsem vůbec nic. Jen jsem stále opakovala, že teď už je to jen moje tělo a že si se mnou můžou dělat, co chtějí, už mi to bylo naprosto jedno. Také ale jsem si uvědomovala, že najednou po dvou měsících naprostého ležení téměř bez hnutí můžu celkem beztrestně sedět a ničemu to nevadí, už opravdu o nic nešlo, už bylo všechno pasé a život skončil.

Ani nevím, jak dlouho jsem tam seděla. Nejspíš celý den až do večera, neb si nepamatuji, že by se ten den dělo ještě něco jiného. Vlastně si toho opravdu moc nepamatuji.

Hned ráno začali vyvolávat porod. Nepamatuji si to. Vím jen, že jsem pak celý den tiše ležela v posteli, nic jsem necítila a jen čekala až se naše mrtvé mimi narodí. Z každé strany jsem měla jednu kapačku. A celý den u mě seděl manžel, seděl a čekal a díval se, jak já trpím a nemohl dělat vůbec ale vůbec nic. Já se jen tiše modlila, aby celý porod proběhl bez komplikací a v pořádku. Moje dítě teď už bylo jen cizím tělesem v mém břiše, kterého jsem se potřebovala zbavit, její duše už byla dávno pryč. Celý den jsem byla v jakémsi bezčasí. Nechtěla jsem už vůbec nic. Ani teď ani potom. V pozdním odpoledni pak se ve mně cosi najednou pohnulo, jakoby se to odlepilo od vrchní strany a spadlo dolů. To se právě moje holčička směrovala do porodních cest. Naštěstí během chvíle přišel lékař, vyšetřil mě a rozhodl, že půjdeme na sál a že porodím v celkové narkóze, za což jsem mu byla velmi vděčná. V ten moment jsem svoji mrtvou holčičku vidět nechtěla. Toužila jsem jen mít to celé za sebou a pak zmizet ze světa, zkrátka přestat existovat. Odvezli mě.

Naše dcera se narodila v šest hodin večer 11.4.2009, sobotu před velikonočním pondělím. Ten den nikdy nezapomenu. A tím, že se to stalo právě na velikonoce, což je svátek, který nemá pevné datum, budeme si bohužel tuhle smutnou událost každý rok připomínat hned dvakrát. Jako by to jedenkráte nestačilo. Později jsem se dozvěděla, že plod byl již ve značném stadiu autolýzy, tedy rozkladu. Tolik citace pitevní zprávy. To tedy znamenalo, že moje dítě již nežilo několik dní a já jsem o tom vůbec nevěděla.

Nevím, zda popisovat to, co následovalo. Dá se to shrnout pod pojem - můj boj o život. Po celkem lehkém porodu, se který jsem, ač to zní zvráceně, byla spokojena, následovala sepse mého těla. Už jsem zřejmě taky nechtěla žít, abych chtěla...

Další den do mě nalili několik kapaček s oxytocinem, to aby se děloha lépe zavinovala. Hrozně moc to bolelo. Nyní jsem teprve cítila kontrakce, o kterých jsem při porodu vůbec nevěděla diky epidurálu. Následující den mi vyletěla teplota. Rovnou na čtyřicýtku. A doktoři pořád chodili a nevěděli, co se mnou. Nabírali mi různě krev, posílali mě na různá vyšetření. Bez výsledku. Vystřídali různá antibiotika. Zkoušeli na mě všechno možné i nemožné a já jen tiše ležela a trpělivě čekala na....ani nevím na co...

Léky na uklidnění jsem sice nebrala, neb jsem díky vysoké horečce byla naprosto malátná. Vždycky ráno jsem byla bez teploty a veselá. Během dopoledne teplota začala stoupat, no a odpoledne vrcholila, aby v 18 hod skončila a já zas byla naprosto v pohodě. Nepochopitelné. Po několika dnech a různých vyšetřeních, někoho konečně napadlo nabrat mi krev na kultivaci. Byla prokázána bakterie, takže se jednalo o klasickou septickou horečku neboli otravu krve. Nasadili mi tedy patřičná antibiotika - tedy chemoterapeutika - a vyřešilo se to velmi rychle. Teplota opadla a já začínala přicházet k sobě a teď teprve mi začalo docházet, co se vlastně stalo. Najednou jsem v noci vůbec nemohla spát a potřebovala jsem léky na uklidnění. Ta vysoká horečka byla vlastně trochu vysvobozující a pomáhala mi nevnímat, co se vlastně dělo. Jelikož jsem nevybojovala život naší dcery, bojovala jsem tedy alespoň o svůj. Jediné, na co jsem myslela, bylo, aby mě včas očkovali, abych mohla mít další dítě. Vše ostatní splývalo dohromady.
Taky si pamatuji, jak mi neustále dávali další a další spolupacientky. Já moc toužila být sama a konečně moct plakat.

Celou tu dobu tam se mnou byl můj manžel. Domů chodil opravdu jen spát. Ráno přišel před devátou a večer odcházel po desáté. Všichni už ho znali. Já ležela a koukala do zdi a on si četl, ale byla jsem moc ráda, že tam se mnou byl. Hodně mi pomáhal, když jsem měla horečky. Pečoval o mě, otíral mi čelo a urgoval personál, ze což jsem mu byla nejvíce vděčná.

Když mě pustili z nemocnice, vítala mě doma naše 2,5 letá dcerka. Běžela ke mně a volala: „mami, mami"...to ještě nikdy...ale je pravda, že mi „chybí" několik měsíců jejího života, několik měsíců, kdy jsem s ní v podstatě nebyla a ona povyrostla a zatím se naučila spoustu věcí a já u toho nebyla. Sváděla jsem boj s osudem a ten boj jsem nakonec prohrála.

Přes nadcházející léto jsem se tedy dala dohromady. Fyzicky mi bylo fajn, ale psychika je křehčí. Nicméně jsem to, myslím, zvládla docela dobře. Měla jsem i hotová potřebná vyšetření, neboť původcem předčasného odtoku plodové vody byla „nařčena" ureaplazma. Tato tedy byla v průběhu léta úspěšně vyléčena. V září jsem bez potíží a opět okamžitě otěhotněla. Byla jsem šťastná. Moje štěstí ale netrvalo dlouho. V 10tt bylo diagnostikováno zamlklé těhotenství.

Následovalo spousta různých vyšetření, která všechna shodně prokázala, že jsme s manželem oba naprosto zdraví a vůbec není důvod, proč moje těhotenství předčasně končí.

Nyní tedy sbírám síly na další, doufám, že tentokrát již úspěšný, pokus. Držte mi, prosím, palce.