0 let, hematom v pupeční šňůře

Náš příběh začal docela jednoduše. S manželem, tehdy ještě s mým přítelem, jsme se rozhodli, že bychom chtěli dítě. Začali jsme se tedy snažit, ale přes rok se nám nedařilo. Zaměřili jsme se tedy na práci, mezi tím jsme se s přítelem vzali, ale snažení jsme nenechali. Když se nám i nadále nedařilo, tak jsme podstoupili různá vyšetření. Zjistili, že manžel má pomalejší spermie, nicméně tu možnost na přirozené otěhotnění byla. Jen nám nikdo nedokázal říct, jestli to bude za rok, dva či deset let. Proto nám doktoři doporučili umělé oplodnění (IVF).

Začala jsem tedy s hormonální léčbou a pícháním injekcí do břicha. Nebylo to nic příjemného, ale říkala jsem si, že to dělám pro naše děti. Poté mi odebrali několik vajíček, oplodnili a čekali jsme, kolik vajíček bude schopných k návratu do mého bříška. Nakonec z počtu 13 vajíček bylo schopna jen 2, které jsem si tedy nechala zavést. Bylo no nádhera a hrozně jsem se těšila, že budeme mít miminko, vůbec jsem si nepřipouštěla, že by se to nemuselo povézt a taky že se to povedlo napoprvé. Byla jsem nadšená.

Těhotenství probíhalo až na první tři měsíce zvracení bez komplikací. Miminko krásně a dobře rostlo a manžel byl nadšený, že je to chlapeček. Už se blížil termín porodu a já začínala být trochu nervózní, protože jsem se, jako asi každá prvorodička, bála toho, co přijde.

Byla středa, pamatuji si to, jako by to bylo včera, byla jsem ve 39. tt a najednou jsem si uvědomila, že necítím pohyby. Snažila jsem se malého probudit, nejdříve jsem si myslela, že třeba jen spinká, ale ani po půl hodině šťouchání do břicha se nic nedělo. Zavolala jsem tedy do porodnice a tam mi řekli, ať okamžitě přijedeme, že mi natočí kontrolní monitor. A od té doby jsem nemohla přestat plakat, v hloubi duše jsem tušila, že je něco špatně, manžel mě sice cestou do porodnice uklidňoval, ale já věděla, že je zle.

V porodnici mě hned přijali, sestřička mi dala na břicho monitor a hledala ozvy miminka, ale když jsem na jejím obličeji viděla, jak zvážněla a řekla mi, že zavolá paní doktorku, tak jsem dostala další záchvat pláče... Doktorka udělala ultrazvuk a s vážným výrazem v obličeji řekla: „Bohužel Vám musím říct, že Vaše miminko už nežije." Na její slova nikdy nezapomenu. V tu chvíli pro mě přestal existovat svět, nevěděla jsem, jestli je to jen zlý sen a nebo jestli ten ultrazvuk a všechny ty přístroje nejsou rozbité, ale bohužel nebyly.

Ihned mě přijali a začal koloběh vyvolávání porodu. Císařský řez mi z důvodů možné otravy krve nechtěli udělat, proto jsem byla nucena rodit přirozeně. Jelikož ale Patriček nebyl v dobré poloze, neotočil se hlavičkou dolů, tak otevírání probíhalo celkem tři dny. Za pomoci epiduralu, jsem otevírání nějak přestála, ale i tak to bylo dost bolestivé. Nakonec jsem se tedy otevřela, ale k porodu jsem šla už s 38° C horečkou, už jsem byla tak unavená, že jsem si říkala, že vůbec nevím, jak ještě zvládnu porodit mrtvého syna. Bylo to náročné, jak fyzicky, ale hlavně psychicky... Až teprve teď mi docházelo, že to je všechno skutečnost. Dokud jsem ho měla v bříšku, tak jsem tak nějak pořád doufala, že se doktoři spletli a že si ho odvezeme domů. Skutečnost ale byla horší, ta prázdnota se nedá popsat, to hrozné nic, co bylo po tom, bylo zdrcující...

Bylo to těžké a už nikdy život nebude stejný, jako před Patričkem. Ale za velké podpory svého manžela jsem všechno zvládla do stádia, kdy jsem si řekla, že musím žít dál. Že on se bude na nás dívat z nějakého krásnějšího místa a bude na nás dohlížet. A proto se nám možná povedlo necelé dva měsíce po porodu úplně přirozeně otěhotnět. Tak trochu si říkám, že to Patriček nám poslal další miminko...
Nejsem věřící, ale modlím se za to, aby toto miminko bylo v pořádku a zdravé a abych toto těhotenství zvládla tak, jak mám.

Patričku, zlatíčko naše, není den, kdy bychom na Tebe nemysleli. Hrozně moc nám tu chybíš a stýská se nám po Tobě. Moc Tě milujeme, Tvoje maminka, tatínek a i Tvoje sestřička, která je teď ještě v mém bříšku.