0 let

Dovolte, abych se Vám s mým příběhem svěřila a využila zároveň situaci k tomu, abych se s Ondrou rozloučila.

S manželem jsme si velmi přáli dítě a byli oba velmi šťastní a těšili jsme se na miminko, když to "vyšlo" a já otěhotněla. Mám za sebou jedno mimoděložní těhotenství, ale tentokrát to vypadalo dobře a miminko se vyvíjelo jak mělo. Všechny vyšetření probíhaly normálně, cítila jsem se dobře, chodila jsem do práce, pravidelně plavat a těšila se na dítě. Cítila jsem se dokonce tak dobře, že jsme si s manželem na začátku října udělali třídenní výlet do jižních Čech, byla jsem ve 25.týdnu.

Po dopolední procházce jsem začala zničehonic krvácet a manžel mne rychle odvezl do nejbližší porodnice do Klatov. Tam si mne 4 dny nechali na pozorování a když krvácení ustalo, jeli jsme domů do Prahy. Bohužel jsem začala opět krvácet a my jeli už rovnou k Apolináři, kde jsem byla už přihlášená k porodu.

U Apolináře zjistili, že mám 7 cm dlouhý hematom na placentě, nulové průtoky pupečníku, ale miminko žije. Začal se pro mne rozvíjet kolotoč rozhovorů s lékaři, bylo mi vysvětleno, které rizika hrozí, když se miminko narodí tak nezralé a že je dosti možné, že se jim mimi nepodaří rozdýchat, když ho "vytáhnou" už nyní. Musela jsem se tedy rozhodnout mezi okamžitým císařským řezem, anebo pro injekce kortikoidů k urychlení vývinu plic a dvoudenním čekáním s rizikem, že zatím umře.

Rozhodla jsem se čekat, po úspěšné aplikaci injekcí, denních dávkách různých antibiotik se lékaři rozhodli nakonec s císařským řezem počkat, neboť krevní test ukázal zlepšení. Najít však na monitoru srdeční aktivitu miminka však bylo den ode dne těžší. Byla jsem denně na ultrazvuku, lékaři kroutili hlavama, seznamovali mne bez obalu se situací. Miminku nebylo dobře, nebyl vyživován, mozek nebyl okysličován, unikla i plodová voda, přesto strašně bojoval, žil v bříšku ještě neskutečných 14 dní od začátku krvácení.

Umřel v noci 13.10.2011. Byla jsem ve 27.týdnu. Celou dobu jsem byla na porodním oddělení, kde se stále rodily zdravé miminka a u mne se situace měnila i několikrát denně...na tři špatné zprávy přišla jedna dobrá. Těch dobrých jsem se chytala jako tonoucí stébla.

Tu noc, kdy náš syn Ondra umřel se mi zdál zvláštní sen. Byl se mnou, byl již velký (tak kolem 14-ti let), byli jsme spolu ve velkém domě a místnosti plné těžkého závaží, které jsme drželi. Cítili jsme oba tu tíhu a Ondra mi řekl, že už musíme pustit a jít. Šli jsme z domu do lesa, kde byla příkrá stráň. Ondra se se mnou rozloučil a vysvětlil mi, že dál už jít nemůžu. V té chvíli jsem si všimla obrovského černého jelena s velkým parožím, který nás pozoroval. Bylo mi zvláštně úzko. I přes vysvětlení lékařů, že Ondra by byl na 80% postižený, kdyby přežil a že můj případ není až tak neobvyklý byla smrt Ondry to nejhorší, nejstrašnější co se nám mohlo stát.

Děkuji svému manželovi, že tak při mne stál. Že se mnou byl u porodu, že mě držel, když jsem úpěla bolestí a cvakaly mi zuby a já nevěděla jak dlouho to ještě bude trvat. Porod začali vyvolávat 13.10. v poledne, porodila jsem nakonec 14.10. v 16:30. V ten moment byl u toho jen můj manžel a já, porodní asistentka přišla až za chvíli. Ondra měl 2x omotanou pupeční šnůru kolem krku a byl velmi malinký, měl necelých 600gr.

Ondro, Ty ses se mnou loučil už v tom snu, ale já Tě stále nechtěla pustit. Ondrášku, milujeme Tě s tátou a obdivujeme Tě, že jsi byl tak statečný a za to, jak jsi bojoval. Navždy zůstaneš v našich srdcích. Já nevím, zda je bůh a kam jsi to vlastně šel, ale chci věřit, že TAM Ti je lépe. Nevěřím, že vše zlé je k něčemu dobré. Budeme se s Tvým tátou pokoušet o další miminko, ale i pokud se to zdaří, náš život nebude nikdy stejný jako před Tvým odchodem.

Chodívám k psycholožce paní Lauře Janáčkové, je ke mě velmi upřímná a laskavá, díky ní teď vím, co mne asi dále čeká. Brzy se vrátím do práce, začala jsem psát knihu pohádek pro mé synovce, snažím se být někde užitečná, pomáhat rodině, cvičím podle L.Mojžíšové, chodím na procházky, s manželem nás to ta událost ještě více semkla. Jen na Tebe Ondro musím stále myslet.....

Tvá maminka Pavlína