0 let, asfyxie z neznámé příčiny

Rádi bychom se s Vámi podělili o náš příběh, protože právě Vaše příběhy nám pomohly a dodaly naději.

Dnes je to přesně rok, kdy se nám narodil náš andílek Mathias – náš prvorozený syn.

Celé naše těhotenství probíhalo absolutně bez komplikací, a kromě nevolností v prvním a částečně druhém trimetru, jsme si vše užívali a cítili jsme se jako v pohádce. Čekali jsme naše první dítě, a tak jsme se na něj také náležitě těšili. Absolvovali jsme všechna možná vyšetření v průběhu těhotenství, vždy jsme odcházeli se zprávou, že máme krásné zdravé dítě. Vše tedy probíhalo bez komplikací až do 38. týdne…

Ten den jsme s manželkou doma dělali „větší“ úklid. Večer, když jsme se konečně natáhli na gauč si manželka všimne, že necítí pohyby. Začali jsme tedy vzpomínat, kdy kopnul naposledy – „Naposledy jsem ho cítila ráno!“. Uklidňoval jsem ženu, že určitě jenom spí a že to občas přece dělává. Začal jsem dávat své ženě své studené ruce na bříško, protože to Mathiáska vždycky probudilo a začal mě kopat jak divý, ale teď nic… Stále jsem ženu uklidňoval a říkal jí, že se miminka přece méně pohybují ke konci těhotenství, protože mají v bříšku méně místa, ale i tak už jsme tušili, že něco není v pořádku, že je něco špatně… Šli jsme spát, tedy aspoň já se o to šel pokusit. Manželka jen celou noc chodila po obýváku a šťouchala si do bříška, mluvila k němu a přemlouvala ho, ať se pohne. Hned brzo ráno jsme vyrazili do nemocnice. Stále jsme kontrolovali bříško, jestli se nepohne. Po příjezdu do nemocnice manželku okamžitě vzali na vyšetření, já musel zůstat na chodbě. Modlil jsem se a klepal na dřevo, aby bylo vše v pořádku. Po chvíli mě zavolala sestřička a na tenhle okamžik nikdy nezapomenu.

Běžím chodbou a slyším pláč své ženy. Začínám křičet, nevím co se děje. Když přiběhnu, žena mi oznamuje, že je něco špatně. Musí přijít asistentka primáře, aby nás vyšetřila. Stále nám nic neřekli. Jen víme, že je něco špatně. Přichází paní asistentka a po krátkém vyšetření nám oznamuje, že miminku nebije srdíčko. Nemohli jsme tomu uvěřit. Svět pro nás rázem skončil, nebaví nás žít, chceme umřít… Paní asistentka se nás ptá, zda chceme rodit přirozenou cestou či císařem, s tím, že po císaři bychom se nemohli nejméně rok snažit o druhé miminko. Mathiásek byl nachystaný hezky k porodu, tudíž nám doporučovala přirozený porod, pro který jsme se nakonec i rozhodli.

Odvádí nás na porodní box, kde jen brečíme, chceme to mít vše co nejrychleji za sebou. Celé odpoledne slyšíme jak se z ostatních pokojů line pláč narozených dětí… Není nic horšího, než když víte, že to vaše plakat nebude… Porod šel relativně rychle a za 6 hodin byl malý venku. Ikdyž jsem věděl, co se stalo, stejně si člověk tam vzadu pohrává s myšlenkou, že se lékaři třeba spletli a když se malý narodí, tak začne plakat… Ale neplakal. Po porodu ho sestřička zabalila a odnesla pryč z pokoje. Ještě před porodem jsme se rozhodli, že našeho syna chceme vidět a rozloučit se s ním. Poté nám ho sestřička přinesla. Byl v pletené modré peřince. Na hlavičce měl modro bílou pletenou čepičku. Přes hodinu jsme si ho chovali a měli tu možnost se s ním rozloučit. Pohladit ho po tváři, říct mu, že ho milujeme a že na něj nikdy nezapomeneme…Poděkovat mu, že ikdyž musel tak brzo odejít, že jsme aspoň těch 9 měsíců mohli být jeho rodiči.

Nedokáži ani popsat, jak moc u mě manželka po tomto porodu stoupla. Každý den ji za to obdivuji a budu obdivovat do konce svého života. Vše jsem prožíval s ní, veškerou tu bolest, strach, nejistotu a beznaděj. Byli a stále jsme si navzájem oporou. Jeden bez druhého bychom to zkrátka nezvládli. Vždycky jsme k sobě měli blízko, ale tato situace nás oba sblížila ještě víc a tak vzájemně na sebe napojila, a vím, že spolu už zvládneme cokoliv.

Ještě ten samý den jsme se vrátili domů, a to s prázdnou náručí a obrovskou bolestí. Našemu synovi jsme udělali pohřeb a na jeho místě zasadili strom – jak se říká, postav dům, zasaď strom, zploď syna,… Jen jsem nikdy netušil, že to bude takto.

Na konec bychom vám chtěli říct, že ta bolest v srdci už nikdy nezmizí, bude ve vás pořád, jen se s ní naučíte žít. Neuplyne jediný den, kdy bychom na svého prvorozeného syna nemysleli.

Ale i náš příběh má šťastný konec a my tento příběh po jednom roce už nepíšeme dva, ale tři. Náš andílek nám totiž poslal brášku Eliáška, který mu je nesmírně podobný. Věříme, že Mathiásek nad námi drží ochranná křídla a jednou se opět spolu všichni shledáme.

„Někteří lidé o andělech jen sní, my toho svého drželi v náručí!“.