35tt, neznámá příčina

S Petrem jsme se vzali po 7 letech vztahu. Svatba to byla velká a veselá. Začínal náš společný život a já byla šťastná. Měla jsem skvělého manžela, báječnou rodinu a přátele a úžasnou práci.

Brzy padlo rozhodnutí, že se začneme snažit o miminko. To byl můj sen a já byla radostí bez sebe. Když po několika měsících stále miminko nepřicházelo, začaly se rodit první obavy, zda je všechno v pořádku. Po roce jsme se rozhodli, že zkusíme vyhledat odbornou pomoc. Začal koloběh setkávání s lékaři, návštěv klinik, léčitelů, alternativní léčby, zkoušení babských rad i mnoha nepříjemných vyšetření.

O dva roky později jsem stále těhotná nebyla. Začali jsme stavět dům, který byl určen pro velkou rodinu, kterou jsme vždycky chtěli. Již jsme přestávali věřit, že se miminka někdy dočkáme. A najednou, skoro 4 roky od svatby, se mi nedostavila menstruace. Když jsem si dělala těhotenský test, tak jsme oba byli napjatí a stále jsme si nedávali mnoho nadějí, abychom nebyli opět zklamáni. Na testu se ukázala pouze jedna čárka, zase zklamání. Seděli jsme a povídali si, když v tom se najednou začala lehce vybarvovat druhá čárka. Byla tak slabounká. „Čekáme tedy miminko nebo ne?“, ptali jsme se navzájem.

Hned druhý den jsme test zopakovali a zase stejný výsledek, čárka nebyla skoro vidět. Následující den jsem jela na krevní testy, abychom měli jistotu. Odpoledne mi do práce zavolala sestřička a oznámila mi, že test je pozitivní a já jsem těhotná. Okamžitě jsem volala Petrovi a celé jsem to obrečela. Vůbec jsem tomu nemohla uvěřit. Opravdu se splnilo to, co jsem si tak dlouho a tolik přála. Najednou jsem se cítila tak výjimečně, tak krásně, užívala jsem si každou vteřinu.

V 7tt jsem začala lehce krvácet, nastal ohromný šok, cítila jsem, že o miminko přijdu, hrozně jsem se bála, volala jsem manželovi do práce a brečela. Petr mi řekl, ať na nic nečekám, zavolám svému lékaři a hned za ním zajedu. Po cestě k lékaři jsem si stále říkala, že je to konec, že o miminko přijdu. Nechtěla jsem věřit, že to, co mi bylo na takovou chvilku dáno, mi bude zase hned odebráno. Jaké bylo překvapení, když mi pan doktor řekl, že vše je v pořádku, že se nemusím ničeho bát a že pravděpodobně čekám dvojčátka. Domů jsem jela jak ve snu, místo potratu tu byla dvojčátka. Naše nadšení a radost neznala mezí. Musela jsem zůstat z práce doma, byl mi nastaven klidový režim, ale to mi nevadilo, hlavní bylo, aby byla miminka v pořádku. V 9tt nám pan doktor potvrdil, že jsou to dvojčátka a ve 13tt jsme se dozvěděli, že to budou děvčátka.

Holčičky rostly jako z vody a v 28tt nám pan doktor řekl, že to nebudou žádní drobečci, ale pěkní macíčci. V tomto týdnu se již holčičky v bříšku ustálily, neměly tam už moc místa na změnu polohy a tak jsme děvčátka pojmenovali. Spodní holčička, která byla hlavičkou dolů a tlačila na porodní cesty, a která stále škytala, byla Lucinka. Holčička, která se ustálila napříč pod má žebra a která byla o malinko větší, než ta spodní, byla Gábinka. Všechno bylo v pořádku, já si těhotenství užívala a byla jsem naprosto šťastná. Domeček jsme dokončovali, chtěli jsme se nastěhovat s miminky rovnou do nového. Výbava byla nakoupená, všechno dvakrát. Měla jsem vymazlené všechny drobnosti a všechno bylo ideální.

V 32tt mě postupně začalo svědět celé tělo, stále se to zhoršovalo a tak jsem šla k lékaři. Zjistilo se, že se mi rozjíždí těhotenská hepatitida. Jaterní testy byly zhoršené, ale ještě to nebylo nijak vážné. O týden později se testy opět zhoršily a já musela být hospitalizována v porodnici. Dva dny po přijetí do nemocnice mi řekli, že se tělo chystá k porodu a je otázka několika málo dnů, kdy porodím. Byla jsem na pokoji intermediální péče, bylo mi uděláno předoperační vyšetření a čekalo se, kdy se porod rozběhne. Holčičky měly přijít na svět císařským řezem, ale lékaři stále vyčkávali, protože jsem byla ještě v nízkém týdnu těhotenství. Stále mě lékaři ubezpečovali, že to nebude trvat déle než den dva a holčičky budou na světě. Manžel měl připravenou tašku, veškeré dokumenty a mobil stále u sebe, aby mohl ihned vyrazit, kdyby to vypuklo. Jenže utekl týden, pak 10 dnů a stále nic. Začínala jsem být nervózní, o holčičky jsem se bála, byla jsem unavená. Lékaři mě ujišťovali, že je vše jak má být. Sestřičky holčičky znaly jmény, při sledování srdečních ozev, přesně věděly, kam dát sondy, aby srdíčka hned našly. Všichni mi říkali, jak skvěle to zvládám, jak mám krásné bříško a jak jsou holčičky ukázkové. Vše bylo v pořádku … až do 7:34 v neděli 17.9.2017.

Jako každé ráno, přišla sestřička, že si poslechne ozvy holčiček. Po chvilce, kdy je nemohla najít, mi řekla, že půjdeme za paní doktorkou, aby se na holčičky podívala na ultrazvuku. Vůbec mi nedocházelo, že by mohlo být něco v nepořádku. Říkala jsem si, že se holčičky asi nějak přetočily a tím, že tam mají tak málo místa, tak jdou ozvy špatně najít. Na ultrazvuk mě vzala mladá doktorka, která si po chvíli nechala zavolat další doktorku. Ta si sedla k ultrazvuku a projížděla mi bříško. V tuhle chvíli na vyšetřovně byly už dvě sestřičky, dvě doktorky, ale mě ani v nejmenším nenapadlo, že by se mohlo něco dít. Naopak jsem si říkala, že už se asi rozjíždí porod a budu mít brzy holčičky zdravé u sebe.

A pak se to stalo, lékařka mi řekla to příšerné slovo „bohužel“. Vůbec jsem nechápala, „co, bohužel?“ ptala jsem se. „Nenašly jsme žádné srdeční ozvy.“ „ Co to znamená?“ ptala jsem se. „Vaše děti jsou mrtvé.“ V ten okamžik se mi zhroutil celý svět. Vůbec jsme nechápala, co mi to říkají. Křičela jsem, trhala si vlasy, házela věcmi kolem sebe, stále dokola jsem se ptala, co to znamená, co mi to říkají, co se to děje, prosila jsem, ať holčičky zachrání. Potřebovala jsem mluvit s manželem, šla jsem mu zavolat, křičela jsem, stále dokola jsem mu opakovala, že holčičky jsou mrtvé, že mi to tvrdí, že to nemůže být pravda. Petr mě uklidňoval a řekl mi, že za mnou už jede, že se mám jít ještě jednou zeptat, zda jsem to špatně nepochopila. Šla jsem, stále ta stejná vyjádření - holčičky jsou mrtvé, počkáme na manžela, pak se rozhodneme jak dál, musíte se uklidnit, přestěhujeme vás na porodní box, ať máte soukromí. Žádná lítost z jejich strany, žádná slova soucitu, jen příkazy, suchá vyjádření. A já byla tak zmatená, nechápala jsem co se to děje. Chtěla jsem tam mít manžela a chtěla jsem slyšet, že to není pravda.

Petr tam byl během chvilky, za cestu porušil snad všechny dopravní předpisy. Šli jsme opět za lékaři, opět stejná vyjádření. Nepřestávala jsem brečet, nechtěla jsem tomu věřit. Moje holčičky, moje všechno a teď jsou pryč. Do toho mi zavolala moje maminka, chtěla se zeptat, jak jsem se vyspala, musela jsem jí to říct. Její křik už nikdy nedostanu z paměti. Zavolali nám psychologa a chtěli, abychom se rozhodli, jak budu rodit. Přišlo mi, že si dělají legraci, když mi řekli, že mám rodit přirozeně. Stále jsem jen opakovala, že chci, aby ze mě holčičky okamžitě vyndali, že v sobě nechci mrtvé děti. Po konzultaci s lékaři, psychologem a hlavně manželem, jsem se rozhodla pro přirozený porod. Měla jsem dvě podmínky, že u mě bude po celou dobu manžel a že dostanu epidural. Jelikož jsem byla prvorodička, tak mi řekli, že můžu rodit několik hodin, možná i dnů. Přijeli za námi rodiče, porod se rozjel velmi rychle, takže museli brzy odjet.

Ještě před porodem jsme se rozhodli, že holčičky vidět nechceme. Měla jsem strach, že bych pohled na ta dvě malá mrtvá tělíčka nepřežila. Říkala jsem si, že pokud jsem se nezbláznila doposud, tak pak by se to určitě stalo. Za hodinu a půl byly obě holčičky na světě. Lucinka byla v porodních cestách, takže šla porodit dobře, Gábinka však byla napříč, takže mi sestřičky musely na bříško tlačit, otáčet ji, nakonec mi na břicho lehly, aby se mi podařilo Gábinku porodit. Každá z holčiček měla 2,5 kg. Holčičky okamžitě po porodu odnesli, neviděli jsme je. Stačila jsem se zeptat, zda bylo na holčičkách něco vidět, co by mohlo napovídat tomu, co se stalo. Pak jsem začala omdlívat. Víc už si nepamatuji. Nevyšla ze mě placenta, museli ji manuálně odloučit. Přišla jsem o velké množství krve. Nakonec na sále museli bojovat i o mě. Petr stál na chodbě a vůbec nevěděl, co se děje. Po hodině za ním přišla lékařka a řekla mu, že nyní už jsem stabilizovaná a může jít za mnou.

Když jsem se probudila, měla jsem obrovskou zimnici, byla jsem napojená na mnoho přístrojů a dostávala jsem transfuzi. Petr tam byl se mnou a jedna ze sestřiček nám donesla zabalené holčičky do prostěradla, tak že jsme je vůbec neviděli, ale manžel je alespoň pohladil po zádíčkách a řekl jim sbohem. V 11 večer nás převezli na pokoj a ten nejhorší den v našem životě byl konečně u konce. Za dva dny nás z nemocnice propustili. Chtěli jsme domů. Týden po porodu jsme holčičky pohřbili. S těmi dvěmi malými bílými rakvičkami byl pohřben i kus nás.

Po smrti holčiček se změnil přístup okolí k nám, lidé se nám vyhýbali, přecházeli na druhý chodník, mnoho do té doby opravdových přátel, se rázem přestalo ozývat, někteří lidé nevěděli co nám říkat, tak celou situaci raději přešli a mluvili s námi, jako kdyby se nic nestalo, jako kdybychom nepřišli o naše děti. Našli se však i lidé, od kterých bychom podporu vůbec nečekali, a kteří se v našem zármutku pro nás stali anděly.

Nyní je to 5 měsíců od smrti Lucinky a Gábinky. Výsledky pitvy nic neprokázaly, příčina smrti neznámá. Prošla jsem řadou vyšetření, na nic se nepřišlo. Nemocnice to uzavřela jako nešťastnou náhodu, procento, které se stává. Musíte se s tím smířit, říkají nám. Se smrtí našich dětí se však nikdy nesmíříme. Vnímáme to jako ohromnou nespravedlnost spáchanou na nás a především na Lucince a Gábince. To, že jim nebyl dán život, to že náš společný čas byl vyměřen na tak kratinkou dobu, to že jsme spolu nemohli být, s tím se nikdy nesmíříme.

Vrátila jsem se do práce, žiji běžný život. Neznamená to však, že by to bolelo méně, že bych každý den nebrečela. Že bych každý den nemusela hledat důvody a přesvědčovat sama sebe, proč tu mám být. Hlavní důvod, proč tu dnes jsem a proč se opět snažím žít, je můj manžel. Je to ten nejhodnější, nejstatečnější, nejsilnější a nejbáječnější muž pod sluncem. To, co pro mě po celou dobu dělal, jak se o mě staral, podporoval mě, a jak to dělá i nadále, je až neskutečné a je to opravdová láska. Láska, která všechno vydrží a nikdy nepřestává.

Nevím, zda budeme mít další děti, nevím, jaký bude náš další život, ale jedno vím jistě, Lucinka s Gábinkou byly tím nejkrásnějším, co se nám v životě stalo. Těch 8 měsíců s nimi bylo nádherných a nikdy na ně nezapomeneme...

Kateřina, 29 let