23+1tt, transfuzní syndrom

Konečně je to tu, splnění mého velkému snu – cesta do Afriky. Letenky jsem měla koupené, plán cesty hotov, už jen na očkování. Cyklus opět nedorazil, vzhledem k jeho nepravidelnosti mě to však nijak netrápilo. Raději jsem se však zeptala přítele, zda si koupit těhotenský test – pro jistotu.

Časně ráno mi zvoní budík a já si rozespalá dělám test. Jedna čárka, dvě čárky... Cože? To musí být omyl. Ruce se mi třesou, dělám si ještě druhý. A opět se mi vybarví dvě čárky. Ještě narychlo googlím, v jakých případech může vyjít falešný pozitivní test a nemohu nic nalézt. Do ordinace na očkování se dostavím, když jim však řeknu o pozitivním testu, doporučí mi očkování odložit. Rychle se objednám k doktorce a poprosím sestřenici, zda by šla se mnou, jelikož mnou lomcuje nervozita. Ta souhlasí a "vtipně" dodá, že ihned potom musí spěchat do práce, i kdybych čekala dvojčata.

Doktorka mi následně těhotenství potvrdí a po chvilce mračení dodá: "A jsou tam dvě". Jako v mrákotách vycházím z ordinace. Já a dvojčata? Hned mě napadlo, kam je dám při výšce 165 cm? Přítel za mnou spěchá co nejdříve je to možné, když mu potvrdím, že čekáme miminko, je celý nadšením bez sebe, když dodám, že jsou dvě, vypadne mu z ruky peněženka, kterou právě drží. Od té doby všichni čtyři prožíváme nádherné časy, jeli jsme na dovolenou do Tater, pak do lázní, prožili krásné Vánoce a já si těhotenství naprosto užívala. Nedostavily se žádné nevolnosti, únava a já si každý den uvědomovala, že jsem si nikdy v životě nepřipadala šťastnější.

Ve třináctém týdnu mě doktor lehce vystrašil, když zjistil, že se jedná o jednovaječná dvojčata a poprvé jsem slyšela ta dvě slova, která nezapomenu do konce života: transfuzní syndrom. Prý není nic, čím bych mohla ovlivnit to, zda se vyvine či ne. Budou jen zapotřebí častější ultrazvuky, a to každých 14 dní.

I přes počáteční obavy se vše vyvíjí dobře až do 22. týdne. Obě děti mají plný močový měchýř, což je prý dobré znamení, průtoky jsou také v pořádku a obě velikostně odpovídají stadiu těhotenství. To bylo naposledy, co jsme se společně s přítelem viděli naše děti a mohli se z nich radovat. Uběhl další týden, břicho rostlo rychle, začaly se dostavovat otoky, ale to přece patří snad ke každému těhotenství, natož pak dvoučetnému. V noci z pátku na sobotu jsem však zjistila, že lehce krvácím. Nemohla jsem tomu uvěřit, dosud jsem se cítila naprosto v pořádku. Šla jsem však pro jistotu do nemocnice, kde mi bylo řečeno, že mi lehce uniká plodová voda a jedno miminko ji má méně, celkově je jí prý však dost.

Byla jsem v 23 plus 1 tt, děti prý zachraňují od 24. týdne, takže musím vydržet ještě šest dnů, aby měly šanci. Samozřejmostí byla hospitalizace v nemocnici. Odebrali mi krev a pro jistotu nasadili antibiotika a minerály zabraňující kontrakcím. Druhý den přišel doktor na vizitu a prohlásil: "Půjdete na kontrolu a vymyslíme co s Vámi". Znělo to tak pozitivně... Trochu mě znervózňovalo, že mě začaly brát silné bolesti do kříže, ale myslela jsem si, že jen pracují nervy a že to je z toho ležení. Do 24. týdne zbývalo pět dnů... To přece dám!

Na kontrole mě doktor projel ultrazvukem a začal se tvářit vážně. Dorazily výsledky z krve a test na zánět byl bohužel pozitivní. Navíc se u dětí rozvinul transfuzní syndrom – byly již ve třetím stadiu. Proto mělo jedno více plodové vody a druhé méně. Standardně by mě poslali na laserovou operaci, ale ta se prý při zánětu neprovádí. A ta bolest zad jsou prý již počáteční kontrakce, které vyvolal právě zánět. Prý se musím rozhodnout, zda děti půjdou ven císařem nebo přirozeně. Pokud je budu chtít resuscitovat, musejí ven císařem. V tomto stadiu těhotenství to však prý bude velký zásah pro dělohu a mohou nastat komplikace, pokud bychom se chtěli ještě pokusit o další těhotenství. Šance na záchranu dětí je přitom mizivá - 1 %. Osobně mi tedy doporučil přirozený porod.

Před odvozem na porodní sál jsem ještě zavolala příteli, ať okamžitě přijede, že to vypadá špatně. O osudu našich dětí jsem se přece nemohla rozhodnout sama. Když přítel dorazil, vysvětlili mu vážnost situace, a nakonec jsme se shodli, že šance je moc malá. Pak jsme podepsali papír, že nechceme nechat naše děti resuscitovat. Nic hroznějšího člověk v životě podepsat nemůže. V tu dobu jsem věděla, že zanedlouho moje děti zemřou, cítila jsem jejich kopání do poslední chvíle a věděla, že to jsou jejich poslední...

Pak mi praskla voda a zanedlouho se narodilo naše prvorozené miminko. Do naprostého ticha jen doktor promluvil: "Přestřihněte pupečníkovou šňůru". Za pár minut se narodilo i druhé... Přítel mě celou dobu držel za ruku a oba jsme jen brečeli. Zmohla jsem se jen na dotaz, co teď bude s mými dětmi. Prý je odvezou na pitevnu. Zeptala jsem se přítele, zda je chce vidět, ale říkal, že mu to doktor nedoporučil, že by to pro nás bylo ještě těžší. Dodnes tohoto rozhodnutí lituji, byla to jediná příležitost, kdy jsem si mohla pochovat svoje děti...

Další dny byly jen maraton spaní, braní antibiotik, prášků na psychiku a spaní. Jediné, co mě zajímalo bylo, proč se toto stalo. Prý se rozvinul transfuzní syndrom, který oslabil celé těhotenství. Proto se tam následně dostal zánět. Ten vyvolal kontrakce. Dokonalý mechanismus přírody. Prý jsem nemohla dělat nic pro jejich záchranu. Ale já dnes vím že ano – mohla jsem si "vydupat" detailní ultrazvuk každý týden, aby se začínající syndrom odhalil včas.

A co bylo dál? Někteří rodiče si odnášejí z porodnice zdravé miminko, my jsme si jen došli pro propouštěcí zprávu. Pitevní nález jen potvrdil přítomnost zánětu, jedno miminko mělo ještě zápal plic... A ještě bylo specifikováno pohlaví dětí. Celou dobu jsme si ho nepřáli říkat, chtěli jsme být překvapeni. Já doufala v holčičky, přítel si přál chlapečky. Příteli se "splnilo" přání, čekali jsme chlapečky. Vždy si přál mít Kubíka, já si pro druhého vybrala jméno Matyáš. Rozloučili jsme se s nimi vypuštěním balónku se vzkazem, co k nim cítíme, že na ně nikdy nezapomeneme a že zůstanou navždy v našich srdcích.

Kubíku, Matyášku, moc Vás milujeme, spěte sladce svým věčným spánkem, andílci moji. Osud nás rozdělil takto brzy, ale nebojte, maminka za Vámi přijde a pak už budeme spolu napořád.