0 let

Jakub narozený ve 24+5.

Otěhotnět se mi podařilo po 8 letech,kdy byla laparoskopicky odstraněna endometrióza.
Před tím jsme absolvovali 2x umělé oplodnění, ale díky endometrioze, se neměla embria kde usadit.

Když jsem si udělala těhotenský test, nemohla jsem tomu uvěřit.. Roste ve mně nový život.

Do 16 týdnu bylo vše v pořádku, začala jsem malinko špinit, a byla jsem hospitalizovaná. Naštěstí to byla jenom mykóza, tak mě za 3 dny pustili domů. V 19 týdnu nám na genetice řekli, že je vše v naprostém pořádnu a že čekáme chlapečka. Další hospitalizace byla v 20 týdnu, protože se mi rozjel zánět v kloubech, tak jsem ležela na kapačkách, kde mi dávali novalgin. Ten jsem dostala i v tabletách domů, ale neužívala jsem jej., protože jsem po použití necítila pohyby pohyby. Raději jsem snášela bolest a nemohla chodit, jenom abych do miminka nedávla žádné jedy.

Ve 24 týdnu mě od rána bolela hlava a tvrdlo bříško. Měla jsem jít za 3 dny do poradny, ale říkala jsem si, že půjdu hned ráno, ať mě raději zkontrolují. Ve 22 h. večer jsem neustále chodila na záchod, kde mě to nutilo na močení. Volala jsem do Kyjova na porodní, kde mi sestra řekla, že dítě může ležet na močovém měchýří, ale pro jistotu, že máme přijet.

Po prohlídce mi primář řekl, že je to potrat....Dali mi léky na uklidnění dělohy a maturaci plic. V noci jsem ho uprosila, ať mě převezou do Brna a dají našemu synovi šanci na život. Začali totiž kontrakce po 5 minutách. Nakonec mě tedy ve 3 ráno převezli na Obilný trh v Brně na JIP. Dopoledne se kontrakce stupňovaly, a ve 14,30 přišel na svět
náš syn Jakub, 33 cm a 830 gramů. Okamžitě si jej odnesli na neonatologické odd. Dvě hodiny po porodu jsme mohli za ním.

Byl opravdu nádherný, celý po tatínkovi. Oproti ostatním dětěm byl dost osvalený a tlusťoučký na tak malé miminko. Doktoři nám řekli, že je ve vážném stavu, ale my jsme pořád doufali. Druhý den po porodu nám bylo sděleno, že má synek těžké krvácení do mozku a nic se nedá dělat. Chtěli mě propustit domů, ale já jsem s ním chtěla zůstat do konce. Ještě jsme jej stačili pokřtít, za což velmi děkuju panu děkanovi Václavu Sloukovi a sestřičkám, které to zařídili.

Další den ve 20,10 svůj boj prohrál.. Je to to nejhorší, co může rodiče potkat. První 2 týdny jsem jenom proplakala. Naštěstí mám moc hodného manžela ,který stojí při mně. Ještě teď to moc bolí... Když vidím holky, které měly stejný termím porodu jako já a ony už kupují kočárky a my vybíráme náhrobek. Ale věřím, že to tak asi mělo být a jednou ze mě bude štastná maminka.

Nikdy na tebe nezapomene. Na to jak jsi mě kopal, jak jsem ti zpívala a tatínek ti šeptal jak moc tě milujeme.
Maminka Kačka a táta Lubek