0 let, odtržená placenta

Dveře se otevřely a sestra mě zavolala. Už si ani nepamatuju, co jsem udělal s dvou a půlletou dcerkou, jestli ji vzal dovnitř, nebo zůstala v čekárně na porodní klinice. Nejspíš ji tam sestra na tu chvíli pohlídala. Nebo jsem ji vzal na rukách s sebou? Je to jedno. Pamatovat si ale budu ta slova až do smrti: "Už nebude, malyš už nebude".

Pochopil jsem to ve vteřině, možná ve dvou. Rychle jsem přistoupil ke vzlykající ženě a objal ji. Všechno bude dobré, zvládneme to, všechno zvládneme, opakoval jsem. Co bude dobré, co zvládneme? Právě jsem se dozvěděl, že naše dítě, které se mělo narodit ode dneška přesně za měsíc, nežije. Náš syn. Už nebude. Držel jsem svou ženu v objetí, leskly se mi oči, ale plakat jsem nemohl, držel ji za ruku, když po nás chtěli vyplnit nějaké formuláře.

Lékařka řekla, že se odtrhla celá placenta kvůli náhlému zvýšení krevního tlaku. Nic jsem necítila, nevím, kdy se to stalo, šeptala moje žena. Víc neřekli, nebylo v tu chvíli ani třeba. Teď šlo o G., synovi už nikdo život nezachrání. Řekli jí, že může rodit přirozenou cestou, nebo císařským řezem. Rozhodla se pro císařský řez, omluvně se na mě přitom podívala, prosila, abych souhlasil, že porodit nezvládne. Přikývl jsem a stiskl jí ruku a pohladil ji po tváři. Řekli nám, že musíme počkat, na operačním sále je komplikovaný případ. Ano, tam jde o život obou, matky a dítěte. Našemu dítěti už nikdo nepomůže. Ujistili nás, že život mé ženy v bezprostředním ohrožení není.

Vyšel jsem ven do čekárny, kde na mě čekala dcera. Snad se mezitím dívala na animované filmy na tabletu, už si opravdu nevzpomínám. Zavolal jsem svojí mámě, ať pro L. přijede, že jsme v porodnici, že jí všechno pak vysvětlím. Pomalu jsem dcerku oblékl, tupě jsem přitom sledoval těžce oddychující nastávající maminku v první době porodní opřenou rukama o zeď, zatímco si její muž četl něco na telefonu. Mámě jsem to řekl až dole na parkovišti. Spousta nechápavých otázek, slzy. A moje suchá, nepřítomná odpověď: Prostě nežije, G. půjde na císaře, musím zpátky, musím být s ní. Postarej se prosím o L., večer přijedu.

Když jsem se dostal zpět do pátého patra na kliniku a přes převlékací box, G. byla pořád na stejném místě a čekala. Už bez pláče, sklesle, snad se styděla. Za co? Za co by ses měla stydět!? Objal jsem ji a držel, držel ji za ruku. Opakoval, že to zvládneme, že teď je důležitá ona, o L. je postaráno. Přikývla. Díval jsem se jí do lesknoucích se očí, viděl v nich prázdno, její i své. Řekli nám, že za chvíli už pojedeme na sál. Zeptali se nás, jestli dáme dítěti jméno, jestli ho chceme vidět. G. se na mě zoufale podívala. Chceme ho vidět, rozhodl jsem. Chci, abychom mu dali jméno Konstantin, řekla G. Měli jsme tři předvybraná jména, tohle spíš jako zajímavou alternativu. Bude to Konstantin, přikývl jsem a dál se neptal.

To už ji vezli. Šel jsem si do skříňky vzít telefon, nevěděl kam uložit batoh, co s jejími brýlemi. Dovedli mě k oknu s výhledem na operační sál. G. tam ležela, a když mě uviděla, lehce se usmála, statečně a bojácně zároveň. Usmál jsem se na ni. Povzbudivě. Aspoň tak jsem to chtěl. Kolem ní sem a tam procházeli lékaři a sestry. Začala se klepat, nikdo si jí nevšímal. Prosím vás, podržte jí ruku, vždyť se celá klepe, požádal jsem jednu ze sester, která procházela kolem. Neslyšela nebo neposlouchala. Stál jsem u otevřených dveří před sálem, ale dovnitř jsem nešel. Řekli mi, ať se posadím na židli. Odmítl jsem s tím, že jsem zvyklý v práci stát. Stát a dívat se, pomyslel jsem si. Tak teď se zase budu dívat. A víc udělat nemůžu. Já, kdo je zvyklý tvořit a utvářet, mluvit k lidem. Teď můžu jen stát a dívat se. A mlčet. Dávali jí něco podepsat, nevěděl jsem co. To jí to nemohli dát k podpisu předtím?, ptal jsem se v duchu. Potom jí přes hlavu nasadili masku a uspali. Přišel operatér. Stál ke mně zády, i tak jsem viděl řez skalpelem, viděl jsem, jak otevírá břišní dutinu, jak směrem do velkého koše u operačního stolu létá jeden krví nasáklý fáč za druhým. Proti operatérovi, z druhé strany stolu, stála doktorka nebo sestra, která držela otevřenou břišní dutinu mé ženy. Občas se na mě podívala a já na ni. Viděl jsem jenom její oči, pamatuju si, že byly krásné. A četl v nich, že se nemám bát, že to zvládnou a dobře to dopadne. Uvěřil jsem jí.

Opakovaně mě vybízeli, ať si sednu. Nakonec jsem se posadil. Viděl jsem, jak našeho syna rvou z lůna jeho matky, odstřihávají mu pupeční šňůru a zabaleného odnášejí otevřenými dveřmi někam za mě. Neviděl jsem kam. Díval jsem se na G., na šití. Postarší anestezioložka mě přišla utěšit, ať nejsem smutný, že příště se to určitě podaří, budeme mít další dítě. Jak to může vědět, co je to za hloupost? Ale nezlobil jsem se na ni a poděkoval, zažila a viděla toho víc než já, snad má pravdu. Kéž má pravdu. Ale proč to teď řešit…? Ani pro ni, pro ně všechny tady to není lehké.

Celá operace mohla trvat snad dvacet minut, možná patnáct. Ještě než skončili, přišla pro mě mladá pediatrička, že se můžu jít podívat na syna. Dala mi ho do rukou, řekla mi váhu a délku, ujistila se o křestním jménu, předala mi vzpomínkový list se shodným datem a časem narození a úmrtí a s otisky ručičky a nožičky. A zeptala se, jestli jsme předem určili otcovství. Nechápal jsem. Řekl, že ne. Pak se prý syn musí jmenovat po ženě. Řekl jsem, že tomu nerozumím, že chci, aby měl syn příjmení po mě, stejně jako naše dcera. Odešla, že se zeptá, co se s tím dá dělat. A já zůstal se synem sám. Viděl jsem jenom hlavičku ukrytou pod světle modrou pletenou čepičkou, jenom jeho tvář. Byl… tak krásný, tak podobný svojí sestře, když se narodila. Kterou určitě ještě před pár dny a možná ještě hodinami z lůna své mámy tlumeně slyšel, ale nikdy ji neviděl a nikdy ji neuvidí. Říkal jsem mu, že je krásný a že jsem na něj hrdý. Byl jako každé novorozeně, měl skoro dvě a půl kila, jen neplakal a měl zavřené oči. A byl fialovější. Byl mrtvý. Nechybělo moc, abys byl s námi. Jeden den, pár hodin? Udělali bychom pro tebe všechno. A nemůžeme. Nemůžeme! Je mi to líto, tak líto, že nemáš šanci žít, že tu s námi nebudeš, že tu pro tebe nebudeme.

Vrátila se pediatrička s formulářem o prohlídce zemřelého. Bylo tam příjmení mé ženy, po svatbě si nechala své rodné. Řekla ale, že když jí slíbím, že hned druhý den půjdu na matriku a dořeším to, napíše tam příjmení moje. Požádal jsem ji, ať to tedy přepíše.

Zase jsem zůstal sám. A trochu se té samoty s vlastním neživým synem bál. Zpovzdálí jsem slyšel křik rodičky v porodních bolestech a za chvíli křik narozeného dítěte. A já držel na rukou mrtvého syna. Svého syna, své dítě. A neptal se proč a necítil zášť a necítil závist. Jen smutek. A bezmoc, strašnou bezmoc. Držel jsem ho na jedné ruce a druhou psal šéfovi, který mi až teď po dvou hodinách odepsal, ať za sebe tedy někoho seženu jako náhradu, ať si kolegové práci prohodí. Do odjezdu přitom byla sotva hodina. Měl jsem chuť mrštit telefonem o zeď. Třesoucí se rukou a se slzami v očích jsem mu napsal „UMRELO MI DITE“. Psal jsem to snad dvě minuty a duchu a snad i trochu nahlas nadával, frustrace šla ven, alespoň trochu. Za pár minut přišla zpráva, že to zařídí a že ho to mrzí a další slova jsou teď zbytečná. Zavolal jsem taky tátovi. Měl jsem pocit, že víc než zpráva o tom, že jeho vnuk nežije, ho víc zasáhlo to, že nebude mít rodinné příjmení. To je snad jedno, ne?, rozlítil jsem se a pak řekl, že to zařídím, a ukončil hovor. Ale necítil jsem zlobu, znám ho dobře, vím, že to myslel dobře, vím, že mě učil, že v životě můžu dělat cokoliv. Tak teď další důkaz toho, že nemůžu.

Držel jsem syna dlouho, odhodlaný nevydat ho z rukou, než ho bude moci vidět jeho máma, než se na JIPce probere z umělého spánku. Sebral jsem odvahu, povolil zavinovačku, abych se přesvědčil, že je to kluk, třesoucí se rukou udělal pár snímků na mobilní telefon, jeden tak, aby bylo vidět, že ho držím za hlavičku, že nebyl úplně sám. Ta fotka jednou rukou byla rozostřená i na čtyři pokusy, tu nejlepší jsem nesmazal. Hladil jsem ho a pak se odhodlal ho i políbit.

Přišli mi říct, že už můžeme za ženou. Dali malého do vozíku a jeli jsme s ním za doprovodu zdravotní sestry klikatícími se chodbami na JIPku. G. už byla při vědomí, položil jsem jí malého těsně k hlavě. Přes strašlivě suché rty mi řekla, ať jí podám brýle, sotva dokázala ta tři slova srozumitelně vyslovit. Vzpomněl jsem si, že jsem je při odjezdu na sál uložil do batohu s jejími věcmi, ale nevěděl, kde teď přesně je. Vydal jsem se zpátky k operačnímu sálu, ale po chvíli se bezmocně a rezignovaně vrátil. Nenašel jsem cestu a nechtěl se ptát kolemjdoucích. Když jsem byl zpět na JIPce, G. řekla, že to nevadí, ať se netrápím, že až tak špatně nevidí. Bylo mi to strašně líto. Až pak jsem zjistil, že ten batoh s brýlemi už byl ve stolku u jejího lůžka, že ho tam převezli s ní. Dala malému prstem polibek na rty a řekla, ať jedeme. A odvrátila hlavu. Ani já jsem se za ním nedíval, když se mě zeptali, jestli ho mohou odvézt, aby poslední pohled nebyl poslední. Ještě předtím jsem si ho ale vyfotil ve vozíku. Spící andílek s nafialovělým obličejem. Jak tenká je hranice mezi životem a smrtí, krutě tenká!

Vyzvedl jsem si List o prohlídce zemřelého a upřímně poděkoval za odvedenou práci – víc dělat nemohli. A já jsem vděčný, že jsem u toho mohl být a mohl se rozloučit se synem, mohl ho držet na rukou, mohl ho po tváři hladit a políbit. A ani vteřinu jsem se nezlobil a nezlobím se na pediatričku, že nezohlednila náš oddací list, na kterém jsou jména dětí uvedena, ani pro ni to zjevně nebylo lehké, pro nikoho z nich, ani ty nejzkušenější… Popřál jsem jim ještě, ať je takové situace potkávají co nejméně. Pak jsem se šel do boxu převléknout. Potkal jsem tam čerstvého tatínka k padesátce, snad právě jeho ženu a jeho dítě jsem předtím slyšel. Zeptal jsem se ho, jestli je všechno v pořádku. Říkal, že ano, ale že to byl zatím nejtěžší porod, jeho ženě už je přes čtyřicet. Řekl jsem, že u nás to nedopadlo. Zeptal se, kolik je mé ženě. Třiatřicet, odvětil jsem. Příště to dopadne, odvětil, měl jsem pocit, že bez většího zájmu, ale chápal jsem to. Byli jsme myšlenkami a emocemi každý někde úplně jinde. Vyšel jsem z nemocnice, zaplatil parkovné a jel k mámě vyzvednout dcerku. To s ní jsme měli jet ráno do nemocnice, před týdnem si zvrtla kotník a nelepšilo se to. A nakonec jsme jeli s její mámou...

Moje máma vzlykala, že jí to přijde jako špatný sen. Není, řekl jsem, nebuď prosím smutná. Poděkoval jsem za péči o L. a jel s ní domů. Ten večer jsem s ní blbnul víc než obvykle. Smála se, někdy skoro řvala smíchy, a já se smál s ní a uvnitř křičel tupou bolestí v srdci. Když jsem ji uložil, zavolal jsem matce mé ženy. Lámanou ruštinou jsem jí vysvětloval, co se stalo a že vsjo budět charašo. To jsem během těch čtyř pěti minut hovoru opakoval snad desetkrát, až jsem si přišel hloupě. Všechno dobré nebude. Plakala, jistě i proto, že to sama zažila, její druhá dcera zemřela po třech týdnech. Nejspíš by se bez toho nenarodila ta třetí, která se stala mojí ženou a která teď určitě v bolestných křečích pláče na JIPce v nemocnici v Praze. A je se svým žalem sama. Možná se i nám jednou narodí třetí dítě. To, které by bez smrti Konstantina nejspíš nebylo. Možná. Snad. Teď je to jedno.

Am Morgen schien die Sonne, am Abend fiel Schnee. Doch er sah das nicht und wird es nie sehen. Geboren ohne Atem, von beiden Eltern gesehen und geküsst, Konstantin benannt, ist nicht mehr mit uns, aber er wird von uns nie vergessen… napsal jsem ještě ten večer přátelům do Berlína. Česky to tak hezky nezní. Na náhrobek mu to nenapíšeme, žádný mít nebude, příští den jsme se dohodli s ženou, že nám z něho zůstane jen hrst popela. Snad jednou bude jeho popel ležet tam, kde bude ležet i ten náš. Tak aspoň tady a takhle: Ráno svítilo slunce, večer padal sníh. On to ale neviděl a nikdy to neuvidí. Narozen bez dechu, viděn a políben oběma rodiči, pojmenován Konstantin, není už mezi námi, ale nikdy námi nebude zapomenut…

Když jsem se druhý den po poledni po třech hodinách čekání na dětské ortopedické ambulanci v nemocnici dozvěděl, že L. dostane na pochroumaný kotník na dva týdny sádru, rozbrečel jsem se. Před mladým doktorem i starší sestrou. Před vlastní dcerou, která nic nechápala. Nebo ano? V noci pak ze spaní opakovala: „Prastítě miňa.“ Možná si spojila svou bolavou nožku s bolavým břichem své mámy, možná už rozuměla tomu, že bráška, o kterém jsme s ní často mluvili, už nebude. Možná rychle zapomene. A jednou, až přijde správný čas, všechno jí řekneme.

Když jsem další den ráno přivezl L. v kočárku na matriku a zjistil, že není úřední den, začal jsem křičet na hlídače a pak i na úřednici v informačním centru, že mi při včerejší návštěvě řekli, ať jim zavolám pozdě odpoledne, jenže pak to nikdo nebral. A že člověku při porodu umře dítě a ještě tomu dítěti nechtějí dát příjmení po otci, a pak nezvedají telefony a pracujou dva dny v týdnu, takže člověk nemůže ani zařídit pohřeb. Za výbuch jsem se hned omlouval, za pláč tady ani jinde jsem se nestyděl. Přišla vedoucí matriky, všechno se nakonec vysvětlilo, syn dostal příjmení podle ustanovení v oddacím listu.

Moji rodiče doma pomáhali, jak to při jejich pracovním a do toho ještě předvánočním vytížení šlo, dokonce jsem mohl jít na jeden večer do práce, abych přišel na jiné myšlenky... A vydělal nějaké peníze, život běží dál a daně, účty a dluhy se platit musí. Večer jsem potkal své rodiče doma, jako by ani nebyli už přes dvacet let rozvedení. Zavolal mi T., i když jsem ho v esemesce, kterou jsem mu poslal ještě ten večer, kdy se to stalo, žádal, ať mi nevolá. Zavolal a já jsem za to vděčný. Dal mi šanci se rozhodnout, jestli to vezmu, nebo odmítnu. Vzal jsem to a pak do sluchátka skoro půl hodiny mluvil a vzlykal a někdy taky hystericky brečel. A on poslouchal a mlčel. A mluvil, když měl mluvit. Nejlepší přítel, svědek naší svatby. V dobrém i zlém.

Od té doby jsem řekl, co se stalo, některým lidem v práci, sousedům nebo třeba v nemocnici na ambulanci při čekání na kontrolu bolavé nožky naší dcerky. Nevnucuju se, ale když se někdo zeptá, netajím to. Mluvit o mém synovi je pro mě terapií, cestou, jak se s tím vyrovnat. Někdo to dusí v sobě, já se o tom nebojím mluvit. Kvůli sobě. Nechci, aby mě někdo litoval, to je to poslední, po čem toužím. Proč nás litovat? Neudělali jsme vědomě žádnou chybu, prostě se to stalo. A stává se to, z různých příčin. Nejsme první ani poslední. Přibližně každé třísté padesáté narozené dítě v Česku je dítě mrtvě narozené. To je jedno dítě denně. Jedno denně. To přece není zase až tak málo. Přitom se o tom nemluví.

Až teď zjišťujeme, kolik lidí má za sebou zkušenost s potratem nebo porodem mrtvě narozeného dítěte, jako bychom nedobrovolně vstoupili do nějakého polotajného klubu. A může nám být smutnou útěchou, že v tom klubu jsou i někteří naši známí. Nechci, aby to bylo tabu, není přece důvod se stydět. Chci, aby to lidé věděli, aby věděli, že jsme měli syna, který zemřel, ještě než se narodil. A už tady není. Nechci, aby se na něj hned zapomnělo. Mluvím přitom klidně, nepláču, až se sám sebe děsím, že nejsem schopen otevřeně truchlit, že se nechovám jako člověk, kterému před pár dny umřelo nenarozené dítě. Jeho dítě. Jeho syn. Upevňuju si v sobě výklad toho, co se stalo, snažím se tomu přiřadit nějaký smysl. Reakce jsou veskrze lítostivé, i od lidí, kterým to může být jedno. Přijímám kondolence a slova útěchy, k tomu nabídky pomoci. Ty v drtivé většině zdvořile odmítám. Jak mi můžou pomoct, vždyť nemůžou chápat…!? Pomoci vám ale může jenom ten, koho necháte, aby vám pomohl, komu to dovolíte. Jsem šťastný a vděčný za to, že kolem sebe mám takové lidi, kterým věřím a dovolím jim mi pomoct. A oni mi skutečně pomáhají. Někteří slovem, jiní mlčením, další činem.

Vím, že pro matku je ztráta dítěte mnohem bolestnější než pro otce. Vždycky to tak bude, ona ho nosila, měla ho v sobě, byla s ním spojena krví, přijímala a snášela jeho kopance, uklidňovala a konejšila ho slovem i dotykem přes stěnu břicha. Moje žena je neskutečně statečná a silná, jsem na ni hrdý. Její cesta bude mnohem delší, ale vím, že společně to s pomocí naší dcery zvládneme. A společně věříme. Že se do porodnice ještě jednou vrátíme a tentokrát budeme po porodu na novorozeneckém oddělení. Nemluvíme o tom, ale věříme. A když to nevyjde, nechceme být přehnaně smutní. Ani zatrpklí nebo závistiví. Učíme se více se radovat z toho, co je. Prohloubilo a upevnilo to náš vztah, naši lásku. Zjistili jsme, že nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř, že jsme toho mohli a můžeme ztratit mnohem víc. Pořád je spousta důvodů žít dál a mít ze života radost. Život je přece krásný. I když někdy krutý. Ale je to život. A my ho žijeme.

mdi (28. 12. 2017, 18 dní po porodu)