0 let, uzel na pupečníku

S Karlem (manželem) jsme se snažili o miminko již nějakou dobu. Pokaždé jsem si "myslela," že se už konečně zadařilo a když jsem po roce ztrácela naděje a myslela si, že je se mnou něco v nepořádku, lékařka mi řekla, že mě pošle do Gennetu a že se se mnou vsadí, že hned jak mě tam objednají (čekačka je přibližně dva měsíce), že do toho vlítnu a byla to pravda. :D

Těhotenství probíhalo naprosto v pořádku a to i přesto, že mi zemřel tatínek a necítila jsem se psychicky moc dobře. Sice jsem určité "neduhy těhotenství" snášela horko těžko, ale moc jsme se na miminko těšili. Manžel mě v těhotenství na rukou nosil.

Na konci těhotenství, těsně před vánoci (termín jsem měla 31.12.12) mě na dva dny zavřeli do nemocnice. Na kontrole se jim nelíbily moje otoky, hraniční výsledky a vysoký tlak. Pamatuju si jinou "maminku", která byla hospitalizovaná se mnou a protože byla ještě dost před termínem a vypadalo to s ní špatně (že o miminko přijde), dávala mi uháčkovaný kabátek se slovy, že my to máme už jistý. Bohužel, občas si její slova připomenu a říkám si, že jistého nikdy není nic.

Ve středu 2.1. 2013 mi odpoledne ztvrdlo bříško a malý se nehýbal. Myslela jsem, že zase spinká a zbudí se zase večer a bude řádit. Jenže nic. Po domluvě s Karlem jsem večer zavolala do Podolí a po doporučení, abych přijela jsme se tam vydali. Dodneška si říkám, že jsem si myslela, že jde o planý poplach. Na porodním mě zkoušeli připojit na monitor. Ale NIC - nenašli srdíčko. V tu chvílku mi bylo jasné, že to je opravdu velmi zlé, ale naděje ještě byla. Sestřička zavolala okamžitě lékařku a připojili mě na ultrazvuk. Bohužel bušící srdíčko nenašla ani paní doktorka a další přivolaný lékař už jen zakýval hlavou, že je maličký mrtvý. Karel byl vedle mě, byl z toho stejně na špatný jako já. Doporučili mi standardní porod, pro budoucí další možnosti otěhotnění a rychlou rekonvalescenci.

Přišlo mi to děsivé, porodu jsem se strašně bála už tak, navíc jsem si stále plně neuvědomovala, že ten maličký je mrtvý. Přála jsem si, aby mě uspaly a nejlépe, abych nic nevěděla, necitila a mohla si říct, že se tohle nikdy nestalo, ale přesto všechno jsem souhlasila s lékaři, že lepší bude porod klasický, už jen proto, abych mohla rychleji mít další miminko, které sice ránu nikdy nezacelí, ale alespoň trošičku zmírní.

Porod jsem zvládla v relativní pohodě, až jsem se divila - sice konec už byl trochu brutální. Provokačku mi dali kolem půlnoci a v šest ráno 3.1.13 bylo po všem (zaplaťpánbůh). Odrodila jsem celkem v klidu, Karel byl se mnou celou dobu. Miminko naštěstí ihned odnesli (stejně člověk doufá, že se lékaři spletli a malý začne brečet) a mě ošetřili. Měli jsme pak možnost miminko vidět , lékaři mi doporučili se s ním "rozloučit". Byla jsem ráda, že jej zavinuli a koukala jen hlavička. Možnost se s ním rozloučit a uvědomit si, že se to bohužel opravdu stalo a myslím, že se s tím pak člověk smiřuje lépe, uvědomí si to a je schopen tomuhle neštěstí věřit, i když to hodně bolí, strašně moc. Pohřeb jsme odmítli, jelikož bych to už psychicky nezvládla ani já, ani manžel ( těch pohřbů bylo prostě nějak moc - můj tatínek.)

Musím poděkovat porodnici v Podolí, sestřičce i lékařce co mě pomáhala rodit. Na konci jsem sice řvala jak na koncertu Manowar a málem přišla o hlasivky. Byly na mě hrozně milé, hodné a neskutečně mi pomohly. Jak od bolesti fyzické, tak psychické. Taky musím hrozně poděkovat Karlovi, byl se mnou celou tu dobu, byl hrozně hodný a celý to prožíval se mnou. Zažil úplně stejně hnusnou bolest jako já a oba dva se s tím musíme společně smířit a srovnat. Naštěstí máme jeden druhého a bez něj bych to nikdy nedokázala zvládnout !!! Upřímně nejvíc mě dostalo to, že Karel plakal a já ho utěšovala se slovy, že bude lépe, že musíme držet spolu a doufat, že příště se tohle už nestane -tedy doufám v to !!

Co se týká maličkého měřil 53cm a vážil 3530g, čekáme na kompletní zprávu, prý to trvá až tři měsíce, než dojdou všechny výsledky, ale předběžně našli uzel na pupečníku. Doslova uzel. Maličký se asi dřív jak hopkal prostě protočil a jak rostl, tak si jednou prostě zatáhl a bylo neštěstí na světě. Co jsem četla, tyto problémy se stávají, ale jsou vyjímečné a jedná se o obrovskou náhodu. Na UZ to nezjistí a pupečník se většinou utáhne až při porodu, takže miminka pak jsou mírně přidušená.

Psychicky jsem na tom již lépe . Díky- rodině, lékařům, kamarádům a hlavně manželovi, kterého miluji jako nikoho na světě. Bude to trvat ale dlouho - to vím, než snesu pohled na malé mimčo a dětský pláč... To je věc, kterou nedokážu zvládnout a potrvá hodně moc dlouho, než se ta rána zahojí. Máme fotku, otisk ručičky a nožičky na kartičce a slibuju, že si najdu místečko, kde každý rok 3.1. zapálím svíčku a na malého Karla (po tátovi) si vzpomenu.

Vím, že nejsme sami, kterým se to stalo a ani poslední. Ale věřím, že s Karlem to zvládneme a v srdíčku je ještě další místečko, jen se musíme fyzicky a psychicky dát trošku dohromady a doufat, že se nám zadaří mít další miminko a že to tentokrát dopadne dobře.

Všem maminkám chci říci, že nikdy nemáme nic jistého. Je hloupost si to myslet, důležité je mít po boku manžela (přítele) a rodinu. Díky nim se to zvládnout dá a člověk musí stále doufat, že se časem ta hrůza přežene a stane se něco krásného.

Lucka a Karel, 3.2.2013