0 let

Je mi 36 let. Když jsem se dozvěděla, že jsem těhotná, byla jsem moc šťastná, celé těhotenství u mě probíhalo v naprostém pořádku, nemohla jsem se a celá rodina miminka Erička Tobiáše dočkat. Vše jsme pro něj pečlivě připravovali a já se těšila na ten okamžik, až ho sevřu poprvé v náručí a uvidím jak vypadá....a pak už budeme pořád jen spolu, dokud nevyroste.

Na konci posledního měsíce a půl jsem měla vysoký tlak, dostala jsem dopegyt. Ve 36 .týdnu mě můj gynekolog předal do porodnice, kde jsem byla sepsat dokumentaci a hned další týden jsem šla na prohlídku. Bylo vše v pořádku až na ten tlak. Měla jsem preeklampsii. Ve 38. týdnu v úterý další prohlídka a to už jsem měla i bílkovinu v moči. Jako prvorodička jsem ovšem neměla o tom, co by se mohlo stát ani páru. Na monitoru bylo plno a tak mě sestřička nejdříve poslala k paní doktorce na kontrolu. Říkala jsem jí, že dopegyt mi příliš nezabírá a tlak je stále vysoký. Přidala mi tabletku navíc. Na monitoru malý údajně prý spal, takže vlastně bylo dle lékařů všechno v pořádku.

Šla jsem domů, druhý den ve středu jsem cítila pohyby miminka skoro celý den. Večer jsem si naměřila zase vysoký tlak 189/128 i po přidání dopegytu a tak jsem se rozhodla, že pro svůj klid pojedu do nemocnice na kontrolu. Po vyšetření ultrazvukem mi doktor řekl, ze neslyší srdeční ozvy miminka. Nechápala jsem o čem mluví. Myslela jsem si, že to říká někomu za mnou, že mě se to netýká. Byla jsem v šoku.

Prý musím porodit normálně. V tu chvíli jsem začala velmi silně krvácet a oblečení jsem měla celé prosáklé, začala jsem omdlévat. Odvezli mě na sál, napíchali oxytocin a já stále krvácela až do rána, kdy už jsem ztrácela vědomí, bylo mi neskutečně špatně, zvracela jsem a nemohla se pohnout z boku na záda. Doktor (ze kterého už na ultrazvuku táhl alkohol) stále tvrdil, že musíř porodit přirozeně.

Ráno po výměně služby nový pan doktor, kterému vděčím za záchranu dělohy i života mě prohlédl, udělal ultrazvuk a řekl, ze musíme ihned na sál, že stav je velmi vážný a že se mi přestala tvořit látka na srážení krve. Začal boj o můj život.

Odloučila se mi skoro celá placenta v noci a já krvácela do břicha, ztratila jsem moc krve, pomalu mi selhávaly ledviny a já o sobě téměř nevěděla. Prý v takových situacích rovnou vyřiznou celou dělohu, ale pan doktor si dal práci a vše vyčistil. Zachránil mi dělohu, abych mohla mít další děti. Poté mě převezli na ARO, kde jsem dostávala transfuze. Za pár dní mě vrátili zpět na JIP porodnice.

Začala jsem si uvědomovat, že svoje vytoužené děťátko - chlapečka, na kterého jsem čekala 9 měsíců už nikdy neuvidím, že se na mě nikdy neusměje a neřekne mi mámo.

Bylo mi hrozně. Ta bolest v srdci, to se nedá popsat. Když jsem viděla, jak nosí miminka šťastným maminkám na kojení , přála jsem si umřít. Každý mi říkal, ať jsem ráda, že jsem to přežila alespoň já, ale já se teď zotavuji doma. Je to tři týdny, co mi můj Eriček umřel 12 dní před porodem

Mě je pořád stejně hrozně. Nemůžu dělat nic jiného než brečet a myslet na něj. Prý měl dvakrát omotanou šňůru kolem krku a to byla prý asi příčina úmrtí. Pak jsem se dozvěděla od porodníka, že děti se nemůžou uškrtit na pupeční šňůře. Že se to říká maminkám, aby se udal nějaký důvod. Proč?

Na Erička nikdy nezapomenu a budu ho vždycky milovat jako správná máma. Je to stigma, které bude krvácet celý můj život. Nikdy na Tebe Eričku nezapomenu a navždy zůstaneš v mém srdíčku a budu Tě navždy milovat.

Tvoje máma, andílku můj!

Pitva prokázala, ze Eriček byl zdravé miminko - 2,630 g a 46 cm. Měl nedostatek kyslíku. Na placentě našli několik infarktů a chlapecek se udusil.