13 dní, předčasný porod

Náš příběh začal v roce 2009. Měla jsem nějaké gynekologické problémy a pan doktor říkal, že pokud bychom se rozhodli pro otěhotnění, mohlo by to mé problémy vyléčit nebo zlepšit. Nadšená jsem šla domů. S Petrem (můj milovaný přítel) jsme to probraly. A ne poprvé. Už jsme si jen tak letmo povídali, že by to bylo fajn. A tak začalo naše snažení. Uběhl rok a stále nic. Doktor mi dal doporučení do centra asistované reprodukce. Uběhl další rok a stále nic.

Po poslední inseminaci jsme jeli na dovolenou. Byla prima,Jižní Čechy. Bohužel inseminace se nezdařila. Po dovolené jsem měla chřipku. Když chřipka začala odeznívat pro změnu se opět nedostavily měsíčky. Vzhledem k tomu že se to stávalo poměrně často,řekla jsem si, že až se úplně doléčím, pojedu na injekci na jejich vyvolání. Asi po 3 týdnech jsem tam jela. Naprosto klidná a smířená s tím že si holt další rok počkáme. No ale byla mi sdělena nejkrásnější chvíle v životě. Byla jsem v 5tt. Byl to jen začátek, ale i přesto jsem byla hrozně šťastná. Těšila jsem se až to řeknu Petrovi. Byl nadšený.

Začala nám nová etapa života. Všechno probíhalo tak hladce. Bylo to na začátku listopadu. Věděli jsme to jen my dva a moje kamarádka. Pak jsem to prozradila své sestřičce. Pro rodiče jsme si to nechali jako dárek k Vánocům. Od Petra jsem dostala pod stromeček peníze na kočárek. Tak šťastní jsme vždycky chtěli být a hlavně rodina. Rodiče jak moje, tak Petrovi byly tak šťastní. Nádherné Vánoce. Za 3 týdny přišel s krásnou kyticí a zásnubním prstenem. Svatba bude 7.dubna. Abychom byli úplná rodina, až se malý Benjamin narodí.

Věděli jsme že to bude kluk. Vše probíhalo tak hladce. Kdyby mi nezačalo růst bříško a Benjamin nekopal jako kdyby hrál první ligu, vůbec bych nevěděla že jsem těhotná. Moc jsem se těšila na ty důležité kroky v životě. Svatba a pak narození našeho miminka.

Ale pak přišel ten den, nejhorší den .Ráno jsem brzo vstávala. Jela jsem na testy GTT. To bylo všechno ještě v pohodě, odpoledne jsem byla unavená a přikládala jsem to brzkému rannímu vstávání. Prospala jsem se a pak mi bylo opět fajn. Večer jsme ulehli do postele. A pak to přišlo. Začalo mě hrozně bolet břicho. Šla jsem na wc a měla jsem průjem. Chvilku mi pak bylo líp. Ale pak to bylo zpátky. Petr mi povídal ať zkusím usnout , že to bude dobrý. Zkoušela jsem, ale po 5 minutách už se to nedalo vydržet. Jeli jsme do nemocnice. V autě už jsem si říkala, že to budou asi porodní bolesti. Jako prvorodička jsem nevěděla jak je mám cítit, nebo co mám vůbec cítit. Žádná voda nebo tak něco mi neodtekla. Ani jsem nekrvácela. Až v nemocnici jsem ucítila mokro.

Na příjmu byla taková moc příjemná mladá doktorka. Když jsem se svlékala na spodním prádle jsem měla krev. Začala jsem se bát ještě víc. Petr byl celou dobu se mnou a držel mě za ruku. Přišel ještě jeden doktor. Řekli mi že rodím. Moc si toho nepamatuju, ale asi říkali že je to špatný. Petr se zeptal co je s malým.Já jsem úplně oněměla, nemohla jsem vydat ani hlásku. Doktorka řekla, že zatím je v pořádku. Petr se rozbrečel.

Toho jsem se bála že ho uvidím brečet a nebudu mu moci pomoct, protože pomoc sama potřebuji. Pak už to bylo všechno tak moc rychlý. Měla jsem rodit normálně, ale prý jsem se zavřela. Musela jsem na císaře. Pak nic nevím. Když jsem se probouzela, seděl vedle mě vystrašený a utrápený Petr. Přesto jsem v něm viděla velkou oporu. Ještě že tam čekal, až se proberu. Řekl mi, že Benjaminka odvezli do Hradce Králové. Víc už si tak nějak nepamatuji.

Matně si postupně vybavuji jak za mnou sestřičky běhaly že potřebujou podepsat tamto a ještě tohle. Pak si vzpomínám, že jak jsem se probouzela, tak zrovna vedle mě projel lékař ze záchranky, asi, a vezl pryč inkubátor. Asi to byl Ben.

To se stalo 9.března 2012. Narodil se Benjamin. Bohužel ale moc brzo. Byla jsem 24+5tt. Ale naštěstí už v té půlce kdy se snaží takovéhle drobečky zachránit. Vážil jen 770g a měřil 30cm. Říkala jsem si, že všechno bude fajn. Petr za mnou jezdil každý den a neustále jsme byli v kontaktu přes telefon. První zprávy, které jsme o Benovi měli byly, že je na přístrojích a šance máme jen 50na50. To byl pátek.

V neděli se na něho jel Petr podívat. Přivezl zprávy, že v pondělí budou dělat ultrazvuk hlavičky. Když bude vše v pořádku, budou se snažit ho při potížích držet při životě. Měli jsme volat po obědě. Neskutečně dlouhá doba. Já v nemocnici, Petr doma a se sesypanýma rodičema. Zpráva zněla docela pozitivně. UZ byl v pořádku, sice našli na mozečku nějakou skvrnku, ale zatím nemůžou říct co to je, ale prý snad nic vážného. A jeho stav se taky trošku zlepšil. Nižší nároky na kyslík, a tlak měl lepší. Všichni jsme doufali, že to dopadne dobře. Ale věděli jsme, že to bude běh na hodně dlouhou trať.

Jenže v úterý se zase zhoršil. Dostali jsme se do té horší poloviny. Co mám dělat,jak mu můžu pomoct. Nijak, nic se nedá dělat. Jen čekat. Mě ve středu pouštěli domů. Hned jsme jeli do Hradce za Benjaminkem. Petr mi říkal, že to možná nezvládnu, ale řekl mi: Budu s tebou, vždycky-neboj zvládneme to. Celou cestu jsem přemýšlela jaký asi bude. Před Hradcem se mi začali valit po tvářích slzy jak hrachy. Nevěděla jsem, co mám dělat, říkat, prostě nic-jen obrovský prázdno. Hrozně jsem se těšila, ale zároveň bála.

Leží na jednotce intenzivní a resuscitační péče.Odezinfikovali jsme si ruce, navlékli do pláště a šli za ním. Neskutečná bezmoc. Ležel tam celý oteklý, vůbec se nehýbal. Jen ležel, měl roztažené nožičky a ručičky a byl napojený na spoustu hadiček. Jeho stav byl stejný a beze změny. Alespoň jsme věděli, že se nezhoršil. Na tyhle okamžiky nikdy nezapomenu.Každý den jsme volali. Bylo to jak na houpačce, jednou lepší a jednou horší. V sobotu 17.března jsme se za ním chystaly. Měli jsme zrovna výročí, kdy jsme se s Petrem potkali. Těšila jsem se na dobré zprávy, když je takový výjimečný den, nemůžou nám říci jiné než dobré, ne?

Stáli jsme u inkubátoru a koukali na něj. Byl pořád stejně oteklý. Čekali jsme na doktora. Ten si nás vzal vedle do místnosti. Co se děje, říkala jsem si. Vždycky nám všechno říkal u něj. Jeho stav je velmi kritický už od narození. Narodil se moc brzy, jeho převoz, vysoké nároky na kyslík, tlak se opět zhoršil, inzulin mu museli podávat a nastává nejhorší multiorgánové selhání. Šance na jeho přežití se rapidně zmenšily. Pokud to přežije, nebude s největší pravděpodobností schopen normálního života. Pokud nastanou byť i sebemenší komplikace, bude konec. Hrozné zprávy. Nevěděla jsem opět co mám dělat. Doktor mi řekl - nemůžete dělat nic a ani po vás nechci, abyste cokoliv říkala nebo dělala. Pokud nastane konec, zavolají nám abychom se přijeli rozloučit.

Jeli jsme domů. Celou cestu jsem brečela. Jeli jsme k našim říct jim, jak na tom je jejich první vnouček. Já jsem nic neříkala. Ten den jsem už s nikým nepromluvila, jen s Petrem. V neděli byl jeho stav stejný. V pondělí se malinko zlepšil. Dostal šanci a nasadili antibiotika. V úterý mi oznámili že došlo k proleženině jícnu a pokud dojde k infekci, jako že při krmení je ta šance docela velká, bude to konec. To už jsme s tím byli tak nějak od soboty docela smířeni, ale nepřipouštěli si to.

Petr ve středu vstával do práce. Je pravda, že každý den jsme byly vzhůru už od 5 hodin. Stejně jsme toho moc nenaspali. Najednou přiběhl za mnou do ložnice s telefonem na uchu a brečel. Věděla jsem, že je konec.

Máme se přijet rozloučit. Brečeli jsme celou cestu za ním. Když jsme tam přijeli, už tam ležel zabalený v zavinovačce a na hlavičce měl malinkatou čepičku. Ležel v inkubátoru. Byl tak maličký a neskutečně krásný. Nevěděla jsem , jestli si mám říct abych si ho pochovala. Nevěděla jsem, jestli je to vhodné. Jen jsme tam u něho stáli a plakali. Řekla jsem mu, ať tam nahoře na nás dává pozor a pěkně nás hlídá. A že mu tam bude líp, tady u nás že by se jen trápil. Svým způsobem nám spadl kámen ze srdce, pocit, že je to za námi. Ale vzápětí přišla vlna lítosti, strachu, nejistoty, prázdnoty. No co budu psát, vždyť všichni tady víme jak nám je. Jedinou vzpomínku na Benjamínka budeme mít v srdíčku navždy. Bohužel nemám ani fotku z UZ měla jsem je v průkazce a tu už nemám.

Naše trápení trvalo 13 dní. Bylo to tak dlouhé. Náš bojovník bojoval statečně. Víme, že se nám jedna kapitola života uzavřela. Začne jiná. Ale vzpomínky,strach a hlavně ta prázdnota zůstanou navždy. Dnes je to měsíc co se Benjaminek narodil. Předevčírem jsme se s Petrem vzali. Svatba byla malá a v kruhu rodinném. A to bylo fajn. Nezrušili jsme ji, alespoň jsme měli jiné starosti. Odpoledne jsem plakala smutkem já a večer Petr. Oba jsme věděli, že tohle jsou slzičky pro Benjaminka. Náš vztah tohle všechno tak moc upevnilo, že jsem si jistá, že tenhle chlap mě nikdy neopustí. Ani jeden z mých dvou chlapů. Bolí to a bolet bude navždy. Snad je to i proto že bolest je jeden z projevů lásky a milování.

A věř Benjaminku, že milovat a lásku ti budeme dávat navždy.