0 let, neznámá příčina

Můj příběh jsem se rozhodla napsat, protože doufám, že někomu pomůže si to přečíst, že někomu může dodat naději…

Přišla jsem o dítě ve 27.tt. Přesněji řečeno, srdce mému synovi přestalo bít v 25tt+6, porod byl 26tt+2. Trvalo mi dlouho se s touto životní zkušeností smířit, napsala jsem Adámkovi dopis, ve kterém jsem se vypsala z pocitů a vzpomínek. Nedokážu vše popsat nějakou zkratkou, tak se tedy omlouvám za dlouhý příběh s částečnou citací z dopisu Adámkovi.

 

Otěhotněla jsem 26.12.2012. To vánoční datum mi přišlo jako dobré znamení. Vím to přesně, jelikož mi ovulaci museli vyvolávat. Už v počátku těhotenství jsem onemocněla zánětem močového měchýře a brala antibiotika, která obvykle těhotenství ukončí. Netušila jsem, že je možné, že čekám dítě. Doktoři to viděli jako velice nereálné. Po svátcích jsme měli pokračovat v inseminacích či rovnou IVF. Takže jsem s klidným svědomím brala antibiotika, zvlášť když jsem den před návštěvou doktorky dostala menstruaci. Jenže menstruace byla krátká a pojala jsem podezření, že se něco děje. Těhotenský test potvrdil, že menstruace bylo vlastně zahnizďování oplodněného vajíčka … Antibiotika těhotenství neukončila, můj syn tu chtěl být o chvíli déle.

Zvláštností bylo, že mé nevolnosti byly jednou za týden, trvaly jeden den a měly stále stejný průběh. Celodenní zvracení se strašnými křečemi v břiše. Poprvé, když se ozvaly, jsem i skončila v nemocnici na kapačkách. Moc jsem tam záviděla ženám, co už byly v bezpečnější fázi těhotenství nebo měly aspoň těhotenskou průkazku.

V 15.tt jsem se dozvěděla, že čekám kluka. Adámka. To jméno jsem měla předvybrané, protože se mi zdál někdy v prosinci sen, že jsem těhotná, pak že už volám na asi na dvouletého chlapečka: „Adámku, vrať se.“

Někdy v tuto dobu jsem hledala na internetu ujištění, že teď už bude vše v pořádku. Z nevysvětlitelného důvodu jsem trpěla velkým strachem, že o dítě mohu přijít. Doufám, že to byla jen krutá předtucha, že jsem to snad nějak sama nepřivolala. Protože těmi obavami jsem se týrala od počátku. Jenže jsem si říkala, že po třináctém týdnu máme přece vyhráno. Chtěla jsem si to potvrdit a hledala na internetu. Psala tam nějaká paní, že má několik známých, kterým se stalo to, že jejich miminkům přestalo bít srdíčko. A od této chvíle můj strach nabyl reálných rozměrů. Prosila jsem každý den těhotenství anděly, ať mi na Adámka dávají pozor, ať ho chrání a hlavně pomáhají hlídat srdíčko, aby neutichlo.

Přála jsem si, aby už bylo září. Termín porodu vycházel dva dny po mých třicátých narozeninách, považovala jsem to za šťastné znamení…

17.4. byl asi nejkrásnější den z těhotenství. Poprvé jsem si byla jistá, že cítím pohyby. A nastalo osm týdnů štěstí i děsu.

Druhý velký ultrazvuk dopadl ukázkově. Ale po kontrole jsem delší dobu necítila pohyby. Zachvátila mě hrozná panika. Než uplynula celá hodina, poskočilo bříško. Ale ten strach se mi dostal do morku kostí.

Každý den jsem ráno vstávala až s prvními pohyby miminka, protože jinak jsem nebyla schopná začít den. Přes den jsem několikrát pozorovala bříško jako televizi. Byl neuvěřitelně hodný a kopal tak často, až jsem měla pocit, že snad ani nespí. Opakovala jsem mu denně, že ho miluju, že se na něj s tatínkem moc těšíme.

Týdny nějak ubíhaly, snažila jsem se najít si nějakou zábavu, protože jsem od počátku těhotenství byla doma a jen se strachovala.

22.5. přišla druhá krize (24.tt). Celou noc jsem hodně špatně spala, usnula až v šest a když jsem v sedm vstávala, neozýval se. Začínala jsem plašit. Plakala jsem celou tu dobu, co se neozýval. Když

razantně kopnul, až vystřelila levá část bříška, plakala jsem pro změnu úlevou, děkovala mu a prosila, ať už tohle mamince nedělá, že se mohu zbláznit strachy. Ten děs ve mně zůstal celý den. Vlastně skoro až do konce týdne. Moc prosím nebesa o to, aby tohle nebyla příčina Adámkova úmrtí.

Nastal 25.tt. Týden, od něhož jsem čekala velké uklidnění, protože od této chvíle jsem měla jistotu, že ho doktoři mohou zachránit. Ale ani teď jsem nezískala na klidu. Opravdu nešlo o zlou předtuchu?

Myslela jsem, že od 25.tt začnu nakupovat, věřit, že už se nic nemůže přihodit. Necítila jsem se klidnější, naopak nervóznější a s napětím jsem očekávala každý den. Nákup věcí jsem odložila až na třicátý týden. Žertovala jsem, že nakonec budu tatínkovi volat z porodnice, co vše to má vlastně nakoupit, protože pořád nechci nic zakřiknout.

Poslední týden mě sužovaly ještě větší obavy a snažila jsem se nějak sehnat lepší vyšetření srdíčka miminka. Jeden známý doktor mě odmítnul, jelikož mu přišlo toto vyšetření zbytečné, když těhotenství probíhá dobře.

Druhý známý doktor mi zajistil svou kolegyni, která se těhotenským ultrazvukům věnuje. Bohužel vyšetření vycházelo až na úterý 12.6. Toho už se Adámek nedožil.

 

Další popis je citací z dopisu Adámkovi, protože to asi jinak nedokážu sepsat a prožívat znovu.

 

Začátek nejstrašnějšího dne v životě začal bez varování. Ráno jsi tak hezky kopal, já koukla na kalendář, živě si pamatuji, že mě zamrazilo z toho, že zítra je výročí Lidic. Prostě jsem po děsivých nočních snech a kalendáři byla rozhozená.

Jeli jsme navštívit dědu s babičkou, kopal jsi a já se podívala, kolik je hodin. 11:43, 9.6.2012. Stavili jsme se na mou oblíbenou zmrzlinu u McDonalda. Pak už jsem nezaznamenala žádný pohyb. Uvítali jsme se s dědou a babičkou, chvíli jsem byla s babičkou nahoře, ale protože jsem Tě necítila, začala jsem být nervózní a šla dolů. Lehla jsem si a doufala, že ucítím ihned kopaneček. Povídala jsem ti, Adámku, nezlob maminku, ozvi se, víš, že umírám strachy, když se chvíli nehýbeš… Ale nic. Přišel tatínek, že máme jít na oběd. Doufala jsem, že Tě jídlo probere. Ostatně vždycky to tak bylo. Asi na mě bylo znát, že se necítím, tatínek tedy řekl, že se bojím, že ses dlouho neozval. Všichni mě utěšovali, že po jídle se rozkopeš. Jedla jsem se zlou předtuchou, protože v bříšku pořád nic. Po obědě jsem rychle sešla dolů a snažila se nepanikařit. Tatínek byl více klidný, už to moje hysterčení zažil a Ty ses nakonec vždy ozval. Houkal na Tebe do bříška, pouštěl oblíbené písničky, dokonce jsme na Tebe svítili baterkou, což jsme nikdy předtím neudělali. Jenže už to bylo tři hodiny a má zoufalost nabírala na síle. Zavolala jsem tetě, ona se mi pozeptala a řekla, ať jedeme do nemocnice. Můj děs už převážil cokoli z rozumu. Viděla jsem, že bříško není na pohmat tak tvrdé, jakoby jsi klesnul někde hluboko do mě. Plakala jsem. Bála se. Vyrazili jsme nalehko, doufajíc, že budeme rychle zpět. Moc jsme se pletli. Celou cestu jsem plakala.

V nemocnici nás poslali na porodní sály, že od 24.tt se chodí tam. Sestřička si vyslechla, že necítím pohyby už čtyři hodiny a vzala mě natočit ozvy. Doufala jsem, že uslyším Tvé srdíčko, klidně budu za největší hysterku, jen ať jsi v pořádku. Ptala jsem se, zda něco slyší a ona nevrle, že jsi asi otočený, že mě vezmou na ultrazvuk. Lehla jsem si, a pak hrozné zlověstné ticho. Zeptala jsem se, zda jsi v pořádku. Paní doktorka řekla, že nevidí srdeční akci, že počká ještě na kolegyni. Plakala jsem a se sepjatýma rukama prosila nebesa o pomoc.

Druhá paní doktorka potvrdila, že srdeční akce není přítomna, ani průtok velkými cévami. Navíc říkala, že mám výrazně málo plodové vody. Nevěřila jsem. Má největší obava, že by se stala? Musím se probudit, vždyť noční můry se mi teď zdají pořád, je to jen jedna z nich. Zeptali se, zda chci zavolat partnera, přes vzlyky jsem kývla. Přišel tatínek, doufala jsem, že tu situaci nějak zvrátí. Už ani nevím,

zda jsem mu to řekla nebo pochopil z toho, jak pláču, až se zalykám. Mám dojem, že plakal se mnou, přes slzy jsem neviděla. Chtěli mě vzít hned na nějaké vyšetření. Vysvětlili nám, že musí vyvolat porod. Že mi na noc dají porodní tyčinky, které přes noc nabobtnají a roztáhnou tak porodní cesty. Dali nás na pokoj, kde jsme naštěstí byli sami. Prosila jsem totiž tatínka, aby byl celou dobu se mnou, že to sama nezvládnu. Na pokoji bylo ohlušující ticho, přerušované maximálně pláčem. Okamžitě jsem rozepsala nebo zavolala tu hroznou zprávu všem, co o Tobě věděli a mohli by mě druhý den atakovat dotazy, jak se máme. První jsem to volala tetě, která čekala, jak dopadneme. Plakala. Plakal i dědeček, když jsem mu to zavolala. Pak už jsem chtěla mít klid a komunikaci se všemi řešil tatínek. Nechápala jsem, jak by se to mohlo stát, ale bříško bylo pořád klidné, myslela jsem, že se spletli, že vyvolají porod a budeš živý a zachrání mi Tě. Marná naděje, ale naděje přece umírá poslední. Po dvou nebo třech hodinách, co jsme nevěřícně trávili v objetí na pokoji, mě zavolali na zavedení porodních tyčinek. Dali nám nějaké tablety na uklidnění, možná proto jsme chvílemi na té jedné posteli i spali. V noci jsme se s tatínkem budili a já se pořád ptala, jestli je to pravda, co se děje…

Ráno nás převezli na jiný pokoj, kde se měl odehrát porod. Zavedli mi nějaké porodní tablety. Nejdříve jednu, později druhou. To bylo hodně bolestivé. Tatínek celou dobu trávil se mnou, maximálně poodešel podat zprávy čekajícím příbuzným a přátelům. Pršelo, nebesa s námi soucítila. Pršelo celou dobu, co jsme v nemocnici bojovali.

V neděli tam byla moc hodná sestřička, příjmení stejné jako já za svobodna. Ptala jsem se jí, zda Tě mohu po porodu vidět, že musím. Tatínek nechtěl, asi se bál, jak to lze zvládnout.

Měla jsem kapačky s antibiotiky, protože se obávali, že mi začneš ubližovat. A já se bála o Tebe, že Ti ta antibiotika ublíží, když se spletli a Ty určitě žiješ. Další kapačka byla s oxytocinem, který má vyvolat porod. Ještě mi nabídli epidural, že to usnadní a urychlí. Souhlasila jsem. Na píchnutí tatínka poslali pryč. V tu chvíli jsem se hodně rozplakala. Asi že tam nebyl tatínek a na mě to padlo, jak tam ležím znehybněná, aby trefili to jedno jediné místo, kam se to v páteři má dát. Doktorka mi chtěla dát něco na uklidnění, ale odmítli jsme to. Chtěli jsme s tatínkem co nejrychleji pryč, ale nedařilo se. Pořád do mě někdo rýpal, což spustilo krvácení a já už přestala doufat, že budeš živý. Odložili porod na druhý den, protože denní dávka tří kapaček oxytocinu byla vyčerpaná. Přinesli jídlo, abychom nabrali sil. Na jídlo jsem neměla nejmenší pomyšlení, proč taky, když nebylo pro Tebe. Nechápala jsem, jak se nám to mohlo stát, přece jsem prosila anděly, aby se o Tebe starali. Říkala jsem jim, když mi vezmou Tebe, ať si vezmou i mě. Smlouvala jsem už v těhotenství, že, pokud musím prodělat nějakou krutou ztrátu, ať mi neberou mé první dítě, že u druhého to unesu, smyslem života pořád bude první dítě. Ale osud to měl připravené nejbolestivěji, jak to šlo.

Tatínek pořád říkal, jaká jsem silná, ale v tu chvíli nebylo na výběr. Tvrdila jsem mu, že teď je to ještě dobré, že, jak přijdeme domů, se zhroutím. Tady budu silná, musím. Spali jsme na té tvrdé posteli, budili nás akorát na výměny lahviček do kapačky. Nechápu, že jsme tak tvrdě a bezesně dokázali spát. Asi sebeobrana mozku a těla, teď vydržet, pak padnout.

Ráno zase zaváděli tabletu. Ptala jsem se sestřičky, zda můžeme udělat něco pro to, aby se to dnes povedlo. Poradila horkou sprchu na balóně. Tatínek tam byl se mnou, ze mě padaly kusy sražené krve, já moc plakala a prosila Tě, ať už odejdeš z mého těla, aby to utrpení mohlo skončit. Pořád ve mně kontrolovaly (sestřička a doktorka), jestli se otevírám na žádoucích deset centimetrů, ale žádný pokrok nenastal. Ani po druhé tabletě, ani po epiduralu, sprchách, prostě nic nezabralo. Zůstávala jen bolest. Fyzická, při níž mě tatínek držel za ruku a psychická, kterou slovy nelze popsat. Bohužel ani třetí lahvička oxytocinu nic nezměnila.

Několikrát musely znovu zavádět kanylu, protože v levé ruce mě hodně bolela, píchli mi jí do levé u zápěstí, ale praskla céva. Třetí pokus do pravé ruky, opět praskla žíla, pak v lokti také, poslední pokus

mi píchala nějaká kvůli tomuto zavolaná sestra a to už vydrželo. Zůstaly mi malé jizvičky po těch marných pokusech.

Čekala nás další noc na tvrdém lůžku.

12.6.2012 mi ráno zaváděli tabletu v ambulanci, kde jsem musela projít kolem šťastných maminek, jejichž miminka byla v pořádku. Bolest to byla obrovská. Netuším proč, jestli vyčerpání po těch dnech nebo to opravdu bolelo tak moc? Sestřička toho dne byla o dost ostřejší než minulé. Často do mě rýpala, bolelo to strašně. Musela jsem pořád chodit čůrat, skákat na balóně nebo ležet na boku s malým balonkem mezi koleny. Dostala jsem další tabletu, šílela jsem bolestí, prosila tatínka, ať mi pomůže. Musel se cítit bezmocný. Bolest nepředstavitelná, myslela jsem, že je to tím, že už se otevírám, jak si přejí, ale sestřička říkala pořád jen dva centimetry.

Při nesnesitelných bolestech mi píchli epidural a doporučili chvíli odpočinout. Byla to úleva.

Přišly za námi nějaké sestřičky ani nevím odkud. Nabízely psycholožku, ale tu jsme teď odmítli.

Mluvily s tatínkem, dojednalo se, že nám Tě ukážou.

V polospánku jsem byla přesvědčená, že vedle mě po levici (tatínek seděl po pravici) sedí můj děda. Věděla jsem, že přišel pro Tebe. Probudila jsem se a myslím, že to i řekla tatínkovi.

Bolelo mě i přes epidural břicho. Měla jsem hroznou zimnici, i na balóně jsem byla pod peřinou. Když jsem si zase mohla lehnout s balonem mezi koleny, začala jsem dávivě kašlat. Sestřička někam odešla, myslím pro doktorku, protože mě i přes epidural bolelo břicho. V tu chvíli jsem začala zvracet. Tatínek přiskočil s mísou, a když ji chtěl vynést, musel utíkat, zase jsem zvracela. Třikrát nebo čtyřikrát aniž bylo co, měla jsem při tom pocit, že ze mě spodem teče proudem krev. Ale to mi praskl zbytek plodové vody. Vrátila se sestřička, podívala se na situaci a chvíli ve mně rýpala. Pak odběhla pro doktorku a řekly, že za chvíli to bude. Nutilo mě to tlačit, trvalo to chvíli, bylo to tak snadné a Ty jsi vyklouzl ven. Narodil jsi se 12.6.2012 ve 14:55. Hned Tě odnesly. Čekalo se na porod placenty, která vyšla vzápětí.

Pak Tě přinesly. Nejdříve nám řekly, že už jsi musel být déle mrtvý, ale tomu nevěřím, v sobotu jsi přece kopal. Asi zapomněly, že od soboty už utekly tři dny… Odmítla jsem Tě vidět, když mluvily něco o zborcené hlavičce.

Daly mi Tě ale do náruče, že jsi přece naše miminko a máme se s Tebou rozloučit. Jsem za to vděčná. Pamatuju si jen tu malinkatou ručičku s nádhernými prstíky a černé vlásky. Žádný detail či rys Tvé tváře mi v hlavě nezůstal. Proč? Tak moc si Tě chci zachovat a už jsem přes slzy nezvládla vrýt si Tě do paměti. Odnesly mi Tě a můj svět se zastavil. Otřásl se v základech v sobotu a v úterý se zastavil.

Pak narkóza a vyčištění dělohy. Byla to vlastně úleva, konečně to bylo za námi.

Ráno mě propustili, dali prášky na zastavení tvorby mléka.

V pátek se mi spustilo mléko. Pro Tebe. Takový výsměch, taková bolest. Proč se to všechno děje? Volala jsem do nemocnice, že se mi spustilo, nechtěli tomu věřit, prý mám počkat, jestli je to pravda. V sobotu nebylo pochyb stejně jako v pátek, zajeli jsme do nemocnice, vzali další prášky. V úterý jsme šli k paní psycholožce. Dala nám hodně. I když přijmout, že bylo Tvé rozhodnutí nás opustit, je těžké. Omlouvám se, myslím, že Ti to mám za zlé. Přece jsme Tě milovali, chtěli pro Tebe jen to nejlepší, co Tě vedlo k tomuto rozhodnutí?

Naznali jsme, že jediný důvod, proč by sis nás vybral za rodiče a pak nás takto opustil je, abys přišel do lepších podmínek. Abys nás stmelil. Abys nás obohatil o tuto hroznou zkušenost.

Museli jsme vyřídit rodný list, zařídit pohřební službu skrz zpopelnění, dostala jsem 14 týdnů mateřské dovolené… Urničku jsme si vyzvedli a pohřbili si Tě doma. Nesnesla bych pomyšlení, že Tě někde necháme…

Doufám, že nastane den, kdy nebudu plakat, jakmile spatřím kočárek nebo miminko, nejhůře chlapečka. Tak strašně nám chybíš, puká mi srdce každý den, kdy musím vstát a žít, když Ty tu už nejsi.

Děkuji Ti za ten neuvěřitelně krásný půlrok, za každé kopnutí, za to, že jsi byl. Jsi náš prvorozený syn, kterého budeme do smrti milovat.

 

S láskou maminka a tatínek…

 

P.S. Pitevní protokol konstatoval, že jsi byl zdravé miminko a příčina úmrtí není objasněna. Možná krevní ucpávka a tím pádem ses udusil. Nechápu, proč se to muselo stát.

 

Nyní pokračuji šťastnější částí příběhu.

Podruhé jsem otěhotněla 1.11.2012, což bylo čtyři a půl měsíce po porodu. Odmítla jsem čekat doporučený půlrok. Narodil se nám krásný zdravý syn po dlouhém stresovém těhotenství, které bylo těžce poznamenáno předchozí ztrátou. Děsila jsem se každé minuty, kdy jsem necítila pohyby. Ještě ke všemu vcestná placenta a minimum plodové vody. Začala mizet ve stejném týdnu jako v prvním těhotenství. Děsivé. Psychicky jsem byla na dně snad každou vteřinu. Od třicátého týdne mě hospitalizovali. Ale naštěstí vše skončilo 12.7.2013 porodem císařským řezem a křikem novorozeného miminka, které nás učinilo šťastnýmiJ… Narodil se za rok a měsíc po Adámkovi. Nikdy nemůžeme zapomenout na našeho prvorozeného, ale náš druhorozený nám ukázal, že život není tak špatný a že i po pádu na dno, může následovat velké štěstí, byť se to zdálo nemožné…