Většina párů zaznamenává, že smrt jejich miminka má dopad na jejich vzájemný vztah. Některé to sblíží a prožívají svůj žal společně. Postupně se dozvídají více o své citlivosti a síle a jejich důvěrnost a vzájemná opora se může prohloubit.
Jiné páry to rozdělí a uchýlí se k vzájemnému obviňování, nepochopení a neadekvátnímu hněvu. Pro některé se taková tragédie stane katalyzátorem, který už dříve problematický vztah definitivně ukončí. Mnohým párům zasadí smrt miminka zbytečný klín do jinak zdravého partnerství.
Coby pár můžete ovšem také kolísat mezi stavy důvěrnosti a izolace. Možná je to pro vás první tragédie, které společně čelíte, a můžete objevovat nové způsoby, čím můžete jeden druhému být. Někdy však stres truchlení může vést k tomu, že se sami cítíte tak bezmocní, že je těžké být druhému oporou. Různé emoce, které s truchlením souvisejí, jako hněv nebo deprese, situaci rozhodně neulehčují. Často se stává, že oba truchlíte velmi různým způsobem, v takovém případě je těžké vcítit se do druhého a přijmout jeho pocity.
Co můžete udělat pro to, aby jste si byli jisti, že váš vztah přetrvá? Pamatujte na to, že než jste se stali rodiči, byli jste přátelé a milenci. Zajímejte se o svého partnera, o to, co cítí, co potřebuje. Přidáte-li k zájmu také sdílení, přijetí a ujištění, máte šanci, že váš vztah vydrží.

Přijetí vzájemných odlišností
Rodiče bývají často vyděšeni zjištěním, že truchlí rozdílně. Rozdílné způsoby prožívání vyplývají z normálních odchylek v osobnosti, socializaci, filozofii, způsobu, jakým se vyrovnáváme s obtížnými situacemi, a v případě žen také z poporodních hormonálních změn.
Matky a otcové také truchlí rozdílně, protože jejich pouto k miminku obvykle bývá rozdílné. Během těhotenství matka obvykle cítí s miminkem užší spojení. Otec vnímá miminko až do chvíle narození mnohem abstraktněji. Obzvláště když miminko zemře v raném těhotenství, otec obvykle cítí mnohem menší pouto než matka. V průběhu těhotenství může otec vidět, jak miminko roste, cítit jeho pohyby a obzvláště po narození se otcovské pouto prohlubuje. Přesto je pro otce i matky těžké cítit s miminkem stejně silné spojení.

Protože tohle miminko se narodilo v termínu, bylo to pro mého manžela první těhotenství,
s kterým se mohl ztotožnit. Ty předtím byly samovolné potraty
a po každém dalším se to pro něho stávalo něčím normálním, myslím.
Vždycky projevoval starost o mě, ale nikdy se nezmínil o těhotenství.
Nikdy se se mnou nedokázal ztotožnit v tom, co cítím. Všechny tyto ztráty jsem prožívala sama
a on to nikdy nebyl schopen pochopit, ale s tímhle ano.
-Meryl

Když mimiko zemřelo, nebyl můj manžel ještě doopravdy sžitý s myšlenkou, že máme dítě.
Myslím, že se necítil být otcem. Vždycky mě podporoval a byl ochoten mi naslouchat,
ale protože necítil žádný zvláštní smutek, připadala jsem si víc osamělá.
Teď, o 3 roky později, pochybuji, že na to vůbec někdy myslí,
takže se o tom bojím začít mluvit. Nechci ho zatěžovat nebo vypadat hloupě.
-Winnie

Protože muži a ženy jsou vnímáni společností odlišně, i kdyby cítili k miminku stejné pouto, je přirozené, že budou truchlit různě. Od žen se obecně očekává, že budou starostlivější a emocionálně otevřenější, zatímco od mužů je očekáváno, že budou silní a neemocionální. Ačkoli to není pravidlem, mnohé páry prožívají tento scénář: Matka pláče a zabývá se svými vzpomínkami na miminko a otec potlačuje svůj žal a snaží se zaměstnat prací. Jí se to jeví tak, že ho to nezajímá a že na miminko zapomněl. Jeho lhostejnost v ní vyvolává hněv a cítí se ve svém smutku osamělá. On to vidí tak, že ona se přes svůj smutek nikdy nepřenese. Je netrpělivý a naléhá na ni, aby už se sebrala a život se zase dostal do normálních kolejí.

Manžel tvrdí, že ho děsí, jak moc truchlím. Snažíme se najít nějakou střední cestu,
abychom o tom mohli spolu mluvit, aniž bychom se navzájem děsili.
-Rosemary

Jiným běžným scénářem je, když partneři truchlí střídavě. Kdyby se zhroutili oba, kdo by udržel ostatní věci v chodu? Někdo se musí vrátit do práce, pořád je třeba platit účty, doplňovat zásoby potravin, starat se o další děti; život jde prostě dál. Když jeden z rodičů prožívá obzvláště těžké chvíle, druhý často odsune svůj smutek stranou. Někdy se páry střídají ob den, jindy po týdnech nebo po měsících. Jiné páry se v truchlení vystřídají až rok poté, co miminko zemřelo.

Ze začátku jsem ho nikdy neviděla plakat. Já jsem o miminku pořád mluvila, on mě držel a já se ho ptala:
„Jaktože nepláčeš?" A on mi na to říkal: „Protože už je to pryč, on je mrtvý a žádný pláč nám nepomůže."
A pak, asi po třech nebo čtyřech měsících, najednou plakal a mě bylo líp. Pro něj jsem dokázala být silná.
Jen jsem ho držela a nechala jsem ho plakat. Byla to pro mě obrovská úleva
že mu na tom záleží, že je taky jen člověk, protože do té chvíle jsem nechápala,
proč se cítím tak hrozně a pořád pláču, když on to docela zvládá. Což nebyla pravda.
-Desi

V jistém smyslu nás to sblížilo, ale oba jsme byli tak zaujati každý svým vlastním přežitím,
že jsme se postupně sobě vzdálili. On svůj smutek dost dlouho potlačoval a chtěl po mně,
abych už začala znovu žít. Až po roce ho to náhle silně zasáhlo
-Holly

Stejně jako se rodiče často střídají v truchlení, mohou se střídat také v hněvu, úzkostech nebo depresích. Jako by partnerský vztah unesl jen určitou dávku emocí, takže když jeden partner prožívá něco příliš intenzivně, druhý se to snaží nějak utlumit. Můžete například pozorovat, že čím víc jste vy nervózní, tím je váš partner klidnější. Už to samo o sobě vám může být nepříjemné, protože si můžete připadat nedostatkem vzájemných pocitů ochromeni.
Za prvé, uvědomte si, že na tom máte lví podíl. Až si vyměníte role, nakonec možná zjistíte, že váš partner prožívá totéž. Když necháte emoci odeznít, váš partner si bude moci dovolit ji prožít. Za druhé, zjistěte, kde jsou vaše emocionální hranice. Dovolte si mít své pocity a svým pocitům dovolte být jiné, než jsou ty partnerovy. Na své pocity máte právo, ať už se to někomu líbí nebo ne. Za třetí, přeberte plnou odpovědnost za své reakce. Vznikají na základě vašich psychických a fyzických vjemů. Nikdo vás nemůže „nutit" k tomu, abyste se cítili tak nebo onak. Neobviňujte partnera z toho, že jste naštvaní, že se chováte jako blázen, že se bojíte nebo že jste smutní, ale zkuste tyto pocity nahlédnout jako své vlastní reakce, které pramení z vašich vlastních záležitostí. Nevnímejte se jako oběť, ale přihlaste se ke svým pocitům coby jejich tvůrce. Když tak učiníte, budete mít sílu jim čelit a vypořádat se s nimi.
Pochopíte-li, odkud tyto rozdíly mezi vámi plynou, nebudou vás tolik děsit. Jejich přijetí bude také snazší, když si budete připomínat, že neexistuje správný a špatný způsob truchlení a že každý truchlíme jinak. Důležité je, abyste našli to, co je správné pro vás.
Je také důležité, abyste jeden druhého neodsuzovali, například: „Když to cítí takhle, tak mu na miminku moc nezáleží," nebo „Nikdy se přes to nepřenese, když to bude pořád cítit takhle." Tím, že pocity svého partnera prostě přijmete, uznáváte, že na ně má právo, stejně jako vy máte právo na ty své. Pamatujte na to, že přijetí pocitů toho druhého nepopírá ty vaše. Nemusíte partnerovy pocity sdílet; nemusíte jim vždy ani rozumět. Partnerovy reakce vás můžou dokonce naštvat nebo zklamat. Ale když vzájemně přijmete své mlčení i slzy, aniž byste jeden druhého odsuzovali nebo obviňovali, vytvoříte prostor pro komunikaci, která vás nebude děsit. Zároveň tím poskytnete jeden druhému oporu a pochopení, které jsou tolik potřebné k hojení ran a k posílení vašeho vztahu.
Připojíte-li se k nějaké podpůrné skupině, můžete lépe porozumět svým pocitům a otevřít se komunikaci. Budete-li naslouchat jiným rodičům, možná vás to ujistí, že vy i váš partner reagujete na ztrátu normálně. Budete-li naslouchat jeden druhému při sdílení svých myšlenek a pocitů ve skupině, můžete získat jiný náhled na sebe, svého partnera a váš vztah. Možná budete schopni začít zdravý dialog o svých pocitech ohledně miminka a o svém smutku.
Carolyn si například vzpomíná, jak se manžel jednou ve skupině jen tak mimochodem zmínil, že na jejich dceru Rachel myslel, když maloval pokoje. Ačkoli se to může zdát nepodstatné, Carolyn to nikdy neřekl a jí utěšilo a uklidnilo, když zjistila, že na miminko přece jen myslel.

Měla jsem pocit, že manžel by měl truchlit a dávat svůj smutek najevo stejně jako já. Že kdyby truchlil,
zmírnilo by to trochu můj žal. Když jsem pak slyšela, jak si jiný rodič ve skupině stěžuje na to samé,
začala jsem si uvědomovat, jak je to absurdní. Očekávala jsem, že za mě udělá,
co jsem musela udělat já, a zlobila jsem se na něj, že není mé identické dvojče.
-Liza

Ujištění
Váš vztah předtím, než vám zemřelo miminko, byl možná otevřený, sdílený a relativně snadný. Truchlení bohužel může vytvořit mezi vámi propasti, které se mohou snadno prohlubovat, a vy se můžete začít obávat, že vás partner opustí. Tyto obavy mohou vést paradoxně k tomu, že se ještě víc uzavřete, abyste se ochránili před další bolestí. Nebo se můžete bránit tím, že budete partnera obviňovat a mít na něj zlost, a těmito emocemi od sebe partnera vzdalovat. Můžete nevědomě jednat tak, jako byste si říkali: „Raději to skončím dřív, než mě vyhodí," nebo „Raději opustím já tebe, než ty opustíš mě."

Prvních pár měsíců jsme truchlili víceméně společně a pak jsem si najednou připadala mnohem víc sama.
Kent se s tím vypořádával po svém, já taky, ale jinak, a v našem vztahu vznikal problém.
-Jessie

Myslela jsem si, že John je ten, o koho se mohu opřít, až bude nejhůř. Ale když bylo nejhůř,
potáceli jsme se oba pod tíhou svých vlastních břemen a nebyli jsme schopni unést ani o trochu víc.
Proto jsme se oba chvíli potáceli každý sám.
-Claudia

Truchlit o samotě je někdy nezbytné, ale může to být těžké a může vás to i děsit. Zkoušejte stavět mosty, ne zdi. Budete-li se ujišťovat o vzájemné lásce a oddanosti, může to zmírnit váš strach z toho, že jeden druhého ztratíte. Je zcela v pořádku, ptát se své partnerky, jestli jí na vás stále záleží, nebo svého partnera, jestli vám má něco za zlé. Na oplátku můžete partnerku ujistit, že ji stále milujete, nebo svého partnera, že ho ze smrti vašeho miminka neobviňujete. Měli byste být citliví k tomu, jak moc oba potřebujete tento druh ujišťování.

Moc mi pomohlo, že mi manžel stále opakoval, že jsem pro něj důležitá, že jsme tu byli před miminkem
a budeme tu dál i po miminku a podobné věci, a stále mi říkal, jak moc mu na mně záleží.
-Bryn

Pořád nám někdo říkal, že všichni, kterým umřelo miminko, se nakonec rozešli. A my jsme si řekli:
„To přece nemůžeme udělat! Už tak jsme ztratili dost." To nás hodně sblížilo.
-Martina

-----------------------

Zdroj: S laskavým svolením autorky Deborah L. Davis převzato z knihy "Empty Cradle, Broken Heart: Surviving the Death of Your Baby", vydáno nakladatelstvím Golden, CO: Fulcrum, 1996.

Děkujeme paní Denise Courné za získání svolení k překladu textu.

O knize
Citlivá a chápavá kniha o citových aspektech truchlení, vyrovnávání se a přizpůsobování se úmrtí vašeho miminka v průběhu těhotenství, při porodu nebo krátce po něm. Obsahuje kapitoly týkající se potvrzení existence vašeho miminka, vypořádávání se s bolestnými pocity, smiřování se s těžkými rozhodnutími, vztahů s vaším partnerem, dětmi, příbuznými a přáteli, zvládnutí dalších těhotenství a rodičovství, uchování památky na vaše miminko (miminka) a nalezení klidu a významu v tom, co jste prožili.
Deborah L. Davis, PhD je vývojová psycholožka a spisovatelka, specializující se na citové aspekty těhotenství a poporodní krize, na truchlící rodiče vyrovnávájící se se ztrátou svého dítěte, na lékařskou etiku a zdravotní péči založenou na osobních vztazích.