Je důležité mít na paměti, že každý člověk prožívá smutek jinak. Ne každý má pocity viny, selhání, opuštěnosti nebo hluboké deprese. Nikdo nemá tyto pocity neustále. Váš smutek může být větší nebo menší, může vás pohlcovat nebo může být zvládnutelný, může být něčím mezi nebo může kolísat mezi extrémy.
Také je třeba mít na paměti, že jediný způsob, jak najít ze svého smutku cestu ven, je přiznat si všechny své pocity. Jakkoli to může bolet, je to jediná cesta a z dlouhodobého hlediska vám to, že jste dokázali dát svým pocitům průchod, uškodí méně, než kdyby jste je v sobě potlačovali nebo se jim vyhýbali. Odborníci, kteří pracují s lidmi, jež utrpěli nějakou bolestnou ztrátu, se dokonce shodují v tom, že kvalita vašeho truchlení může být určující pro kvalitu vašeho života. Tím, že dáte průchod svým citům a vypořádáte se s nimi, zvyšujete své šance na to, že se vaše rána jednou zahojí a vy znovu naleznete klid a štěstí. Potlačování pocitů vaše utrpení jen zhoršuje.

Klíče k přežití
Samo plynutí času může být jedním z vašich nejdůležitějších klíčů k přežití. Dalšími zdroji návratu mohou být vaše jiné děti, váš partner, rodina, přátelé, knihy, práce, víra, naděje nebo vnitřní síla, kterou jste teprve díky tomuto neštěstí v sobě objevili. Abyste těchto zdrojů nejlépe využili, buďte asertivní ve sdělování toho, co potřebujete, a držte se toho, co vám pomáhá.
Naděje, že jednou budete mít zdravé miminko, vám může pomoci hledět do budoucna. Peg k tomu říká: „Jsem si jistá, že kdybych nemohla mít další dítě, určitě bych to prožívala úplně jinak. To, že ho mám, mi pomohlo se s tím vyrovnat."
Pokud vychováváte dítě nebo děti z několikačetného porodu, které přežily svého nebo své sourozence, může vám připadat výjimečně náročné truchlit pro jedno nebo více miminek a přitom se snažit pečovat o jiné miminko či miminka. Můžete „mít po krk" miminkovských věcí, které vám tak živě připomínají, co vám chybí. Zároveň ale pro vás může být přeživší miminko útěchou. Anya k tomu poznamenává: „Nevím, jaké to je, ztratit miminko a nemít přitom jiné. Já jsem měla koho vzít do náruče. Nikdy jsem nezažila, jaké to je, prožít těhotenství a zůstat s prázdnýma rukama."
Nejvýznamnějším klíčem k vašemu přežití může být vědomá volba své miminko oplakat a přitom nedovolit, aby vám to zničilo život. Můžete se rozhodnout nad tím zvítězit, anebo se tomu poddat. Mnoho matek zmiňuje, že došly do určitého bodu, kdy se prostě rozhodly přestat si přát, aby se to nikdy nebylo stalo, a začaly se učit s tím žít.
Prostě si uvědomíte, že takový je život.

Je spousta věcí, které se nám nelíbí, a spousta věcí, které nejsou fér...
Nemůžete to změnit, tak se s tím prostě smíříte, abyste se mohli posunout někam dál.
Co jiného vám zbývá? Když to neuděláte, ztratíte sami sebe.
-Cindy

Každé miminko je důležité
Když vám zemře miminko, potřebujete se jakýmkoli možným způsobem ujistit o tom, že žilo - uchováváním památek, jako jsou obrázky z ultrazvuku nebo fotografie, probíráním se věcmi vašeho miminka anebo tím, že máte možnost pochovat miminko v náruči. Navštěvování místa, kde je pohřbené, nebo kde je uložen jeho popel, je také připomínkou toho, že vaše miminko existovalo.
Po smrti vašeho miminka si také potřebujete potvrdit, že vaše miminko bylo důležité a že vaše ztráta je významná. Můžete cítit potřebu zavést určité rituály a vytvořit pomníčky, které vám budou miminko připomínat. Uspořádáním pohřbu, vzpomínkového aktu nebo rozesláním oznámení o jeho smrti můžete rodině a přátelům sdělit, jak obrovskou ztrátu jste utrpěli, a dát jim možnost uvědomit si důležitost vašeho miminka a truchlit s vámi. Tyto rituály vám také poskytnou více vzpomínek. Vytváření pomníčků vám může pomoci uctít místo vašeho miminka ve vašem životě.
Některé příležitosti pro vytvoření vzpomínek a zachování památek už ale bohužel nemusíte mít. Může být už pozdě na to, abyste si miminko vyfotili, odstřihli pramínek jeho vlasů nebo si miminko oblékli. Zpětně můžete litovat toho, že jste se rozhodli pro pohřeb a ne pro kremaci v nemocnici. V případě vícečetného porodu se vám mohlo stát, že jste neměli příležitost zjistit, jestli vaše miminka byla identická nebo odlišná. Jak jste mohli v tu chvíli vědět, že by vás něco takového mohlo trochu utěšit? I tyto okolnosti je třeba „oplakat". Dáte-li průchod svému hněvu, zklamání a smutku nad těmito ztrátami, pomůže vám to se s nimi vyrovnat.

V této porodnici děti nefotí, nic nezachovávají, nedělají vůbec nic. V tu chvíli jsem nevěděla,
že tohle všechno budu potřebovat. Nevěděla jsem, že věci, které by mi ji připomínaly,
budou pro mě důležité, že fotka bude ta nejdůležitější věc na světě
a že pochovat miminko v náručí je pro proces truchlení skutečně důležité. ...
Tohle je možná to, co mě štve ze všeho nejvíc a z čeho jsem nejvíc smutná.
Říkám si, když už musela umřít, mohli to aspoň zvládnout líp"
-Holly

Kevin byl naše druhé dítě, a víte, jak to u druhých dětí chodí.
Ty tři měsíce, co s námi byl, jsem udělala tak málo fotek, že zaplnily sotva tři stránky v albu.
Neodstřihla jsem si pramínek jeho vlasů.
Tolik si to vyčítám. Kéž bych měla víc věcí, které by mi ho připomínaly
-Cathryn

Pokud jste přišli o víc než jedno miminko z vícečetného těhotenství, je důležité truchlit pro každé z nich zvlášť. I když k tomu možná nebudete mít odvahu, můžete ocenit všechna svá miminka, nehledě na počet těch, která zemřela a která přežila, na to, v jakém časovém sledu zemřela, i kdyby to bylo v rozmezí měsíců. Může vám významně pomoci, když je pojmenujete, po každém z nich uchováte památky a označíte je jejich jmény. Chcete-li, můžete požádat ostatní, aby o každém z nich mluvili konkrétně, jménem, a neházeli je do jednoho pytle jako „dvojčata", „trojčata", „čtyřčata", „paterčata". Může vám také připadat významné sbírat umělecká díla nebo jiné předměty, které obsahují dvě, tři, čtyři nebo pět prvků. Nebo stačí si jich jen všímat. Ať už vychováváte dítě nebo děti, které přežily, nebo zemřely všechny, může vám toto pomoci vnímat každé z nich jako jedinečnou osobnost a zároveň zvláštnost jejich dvojčecího, trojčecího, čtyřčecího nebo paterčecího spojení.
I když se může stát, že budete litovat některých svých rozhodnutí nebo okolností, které jste nemohli ovlivnit, přesto můžete něco udělat. Nikdy není pozdě si nějakým zvláštním způsobem připomínat a uctívat památku vašeho miminka nebo vašich miminek.

-----------------------

Zdroj: S laskavým svolením autorky Deborah L. Davis převzato z knihy "Empty Cradle, Broken Heart: Surviving the Death of Your Baby", vydáno nakladatelstvím Golden, CO: Fulcrum, 1996.

Děkujeme paní Denise Courné za získání svolení k překladu textu.

O knize
Citlivá a chápavá kniha o citových aspektech truchlení, vyrovnávání se a přizpůsobování se úmrtí vašeho miminka v průběhu těhotenství, při porodu nebo krátce po něm. Obsahuje kapitoly týkající se potvrzení existence vašeho miminka, vypořádávání se s bolestnými pocity, smiřování se s těžkými rozhodnutími, vztahů s vaším partnerem, dětmi, příbuznými a přáteli, zvládnutí dalších těhotenství a rodičovství, uchování památky na vaše miminko (miminka) a nalezení klidu a významu v tom, co jste prožili.
Deborah L. Davis, PhD je vývojová psycholožka a spisovatelka, specializující se na citové aspekty těhotenství a poporodní krize, na truchlící rodiče vyrovnávájící se se ztrátou svého dítěte, na lékařskou etiku a zdravotní péči založenou na osobních vztazích.