Prázdná kolébka

Jak dát přátelům vědět, co potřebujete (z knihy Prázdná kolébka, zlomené srdce)

Nejvíc podpory vám dodají ti z vašich přátel, kteří chápou, že smrt vašeho miminka je pro vás velkou a tragickou ztrátou. Snaží se pochopit, čím procházíte, naslouchají vám, kdykoli o tom potřebujete mluvit, a přijímají vaše chování i vaše pocity, aniž by jim to bylo nepříjemné a aniž by vás soudili. Máte-li takovou podporu, může vám to pomoci se se smrtí miminka vyrovnat.
Můžete také zjistit, že podpora, které se vám dostává od přátel, je pro vás větší útěchou nebo povzbuzením než ta, jíž se vám dostává od partnera nebo členů rodiny, kteří se sami vypořádávají se svým vlastním smutkem. Jak dosvědčuje Shannon.
„Přišla jsem o miminko, ale můj manžel přišel o syna a moje matka o vnuka. Takže mi moc pomoct nemohou. Víc mi pomáhá, když mi projeví soucit někdo z přátel nebo zdravotní sestra - někdo, o koho se mohu opřít. Také mi to připadá výjimečnější, protože by mi nemuseli nutně projevovat nějaký zájem, a přesto to dělají." -Shannon
Přátele, kteří dokáží předvídat momenty, které pro vás mohou být obzvláště bolestné, nebo kteří dokáží upozornit jiné na vaši citlivost, je vždycky dobré mít kolem sebe. I když máte spíš tendenci zvládat věci sami, může vám být lépe, když prostě víte, že s vámi někdo cítí a někoho zajímáte.
 Moje sestra a moje přítelkyně Sally byly prostě při mně, s nimi jsem se mohla chovat, jak jsem chtěla, být třeba hysterická a tak. Prostě jsem věděla, že vědí, o co jde. Když jsme třeba šly někam na večeři, Sally řekla lidem, co se stalo, aby mě uchránila toho, že za mnou přiběhnou a budou se vyptávat, „Tak co se vám narodilo?" Prostě dokázala předvídat situace a opravdu mi pomohla. -Hannah
 Jak dát přátelům vědět, co potřebujete
Byla to pro nás oba opravdu poučná zkušenost, zjistit, že všechny ty řeči, které jsme dřív říkali přátelům, kteří potratili, v domnění, že je tím můžeme utěšit, byly vlastně to nejhorší, co jsme jim mohli říct. -Mark
Ačkoli mají vaši přátelé dobré úmysly, můžete se cítit izolovaní a mohou vás rozčilovat, protože nevědí, jak vás utěšit. Pamatujte na to, že vaši přátelé vám chtějí pomoci, ale jako většina lidí nejsou informováni o truchlení ani o tom, co truchlící rodiče potřebují. Proto můžete vy i vaši přátelé, kteří to myslí dobře, snadno upadnout do kruhu opakovaných nedorozumění. Když mají vaši přátelé necitlivé poznámky, může vám připadat, že snižují důležitost vašeho miminka. Možná se jen snaží, aby vám bylo lépe, a mylně se domnívají, že mohou vaši bolest zmírnit, když smrt vašeho miminka nějak racionálně vysvětlí. Pokud vaši přátelé mlčí, můžete nabýt přesvědčení, že nechtějí být vaším smutkem zatěžováni. Oni se však mohou zmínkám o miminku vyhýbat proto, aby vás jimi neuváděli v zoufalství a pomohli vám zapomenout. Zatímco se jejich chybné snahy mohou jevit jako necitlivé, vaši přátelé si jen prostě možná neuvědomují, že určité poznámky vám mohou ubližovat. Vaši přátelé si mohou připadat bezmocní, protože by vám rádi pomohli, ale nevědí jak. Může vám připadat, že někteří z nich váš smutek znevažují, ale pravděpodobně se prostě jen necítí dobře v přítomnosti truchlících lidí. Vaši přátelé se také nemusí cítit dobře kvůli svým pocitům. Než by upřímně vyjádřili své emoce, lidé často raději opakují otřepané fráze, které někde slyšeli. Místo aby řekli „Nevím, co říct," mohou říkat banality. Místo aby řekli „Je mi hrozně, když tě vidím tak nešťastnou," mohou vás nabádat, abyste se vzchopili. Když nebudou upřímní, pokud jde o jejich pocity neadekvátnosti nebo bezmocnosti, nebudete přirozeně sami chtít být upřímní, pokud jde o vaše pocity. Když vaši přátelé mluví o jiných lidech, kteří přišli o miminko, může vám připadat nepochopitelné, jak mohou tak necitlivě prohlubovat vaše pocity beznaděje. Oni se však jen snaží vám říct, že nejste sami, že existují jiní, kteří to, čím právě procházíte, přežili. Když si budete jednání svých přátel vysvětlovat jako bezcitné, nebude se vám pochopitelně chtít s nimi své city sdílet. I když zjistíte, že se vám snaží pomoci, může pro vás být těžké omlouvat jejich chyby, když si připadáte tak zranitelní a citliví. Pokud se tomu tématu sami vyhýbají, může vám být trapné nebo se můžete bát o svém miminku mluvit. Můžete si myslet, že je musíte chránit tím, že o tom nebudete mluvit, obzvláště v přítomnosti přátel, kteří sami čekají nebo mají děti, nebo během oslav či v období svátků. Je těžké své přátele konfrontovat nebo jim navrhnout, co přesně potřebujete, když je vám tak smutno a cítíte se tak bezmocní.
 Cítíte se tak nejistí, že vám připadá, že nemáte právo jen tak vstát a říct, „Víš, tohle je vážně nevhodné. Jak se vůbec opovažuješ něco takového říct!" Nejradši bych byla nosila tričko s nápisem „Buďte na mě prosím vás hodní." -Bryn Pamatuji si, že s některými z našich přátel, kteří byli zjevně v rozpacích z toho, co se nám přihodilo, jsem měla pocit odcizení. Zpočátku mě podporovali, ale když přišlo to hrozné období depresí, dostávala jsem od lidí jemné - a někdy ne tak jemné - náznaky, že už je načase se s tím vyrovnat. Ale já jsem se vůbec necítila připravená se s tím vyrovnat. Myslím, že jsem to slyšela jen od lidí, kterým ještě nikdy nezemřel nikdo blízký. Většinou jsem se takovým lidem vyhýbala. -Jessie Mnoho přátel se se mnou bálo mluvit, aby mě nerozrušili. Bývala bych mohla mluvit s kýmkoli z nich, ale oni to prostě nechápali a já jsem je tím nechtěla deprimovat. Asi jsem se to v jejich přítomnosti snažila víc skrývat a chovat se, jako bych to zvládala. -Rayleen Přátelé se mi vyhýbali a já dnes chápu proč. Příliš se jich to dotýkalo, obzvláště těch, kteří měli malé děti. Chovali se, jako by si říkali: „Nechci ani pomyslet na to, že by moje dítě mohlo umřít." Když se to stalo mně, bylo to pro ně najednou příliš reálné, a tak se stáhli a nějaký čas k nám nechodili. -Cindy
 Je běžné, že truchlící rodiče a jejich přátelé se přestanou vzájemně stýkat. Pokud rodiče vnímají svůj zármutek jako jakýsi trest, často se uzavřou a pak si všimnou, že přátelé se uzavřeli ještě víc. Paradoxem truchlení je, že když se uzavřete, můžete potřebovat podporu druhých víc než kdykoli předtím, ale lidé vycítí, že jste se uzavřeli, a nechají vás být. Pokud máte pocit, že se vaši přátelé a rodina od vás odtáhli, pamatujte, že dostávají podněty od vás. Nepodléhejte myšlenkám typu „Kdyby mě měli opravdu rádi, věděli by, co potřebuji." Neumějí číst vaše myšlenky. Řekněte jim, jak hrozně vám opravdu je a jak moc potřebujete o miminku mluvit. Nečekejte, až s tím sami přijdou, ale sami začněte mluvit o tom, jak je to pro vás bolestné a jak moc vám vaše miminko chybí. Zde jsou další návrhy, které můžete zkusit se svými přáteli sdílet.
<ul>
<li>Řekněte jim, že jim budete vděční, když vám budou ochotni naslouchat, nechají vás vyplakat na rameni, zavolají vám, obejmou vás.</li>
<li>Dejte jim vědět, že je v pořádku, když vám kladou otázky. Vy přece potřebujete o tom, co se stalo, mluvit. Když se rozpláčete, znamená to, že se zeptali správně. Poděkujte jim za to.</li>
<li>Přiznejte jim, že potřebujete specifické, konkrétní nabídky pomoci, protože nemáte energii pověřovat někoho úkoly a nechcete se vnucovat. „Zavolej, když budeš něco potřebovat," je příliš zastrašující, aby jste to skutečně udělali. Je mnohem jednodušší říct „Ano," na nabídku „Chceš, abych ti shrabal sníh před domem, když bude sněžit?" nebo „Co kdybych zítra vzala tvé děti do parku?" nebo „Můžu ti v pátek donést lasagne a ovocný salát?" Připomínejte jim, aby, to zkusili za pár dnů znovu, když jejich nabídku odmítnete.</li>
<li>Vysvětlete jim, že budete mnohem radši, když budou upřímně koktat své pocity, než když se vám budou vyhýbat, rozveselovat vás, dávat vás dohromady nebo vám radit. Řekněte jim, že ta nejlepší slova, která od nich můžete slyšet, jsou ta, která sami zavrhují, když zoufale hledají, co by vám nejvhodnějšího řekli. Ta nejlepší - a nejupřímnější - slova jsou třeba: „Neumím si vůbec představit, jak hrozné to pro tebe musí být," nebo „Rád bych řekl něco, co by ti pomohlo, ale vůbec nevím co," nebo „Je mi tak líto, že ti umřelo miminko."</li>
<li>Poproste je, aby mluvili o vašem miminku jeho jménem a aby na něj vzpomínali při výročích a svátcích. Připomeňte jim, že i když znovu otěhotníte, budete možná stále myslet hlavně na miminko, které vám zemřelo.</li>
<li>Řekněte jim, že jim budete vděční za trpělivost a podporu, když budete bloudit a hledat cestu, jak projít zármutkem.</li>
</ul>
I když je to možná těžké, máte právo dát lidem vědět, co vám pomáhá a co ne. Můžete jim dát něco přečíst (včetně této knihy), napsat jim dopis nebo jim to říct osobně. Je potřeba sebrat energii a odvahu lidi konfrontovat, ale někdy je to jediný způsob, jak se mohou dovědět, jak vás podpořit. Přátelé a příbuzní jsou obvykle vděční, když vědí, co potřebujete. Chtějí upřímně pomoci a ocení, když jim v tom pomůžete. Obklopte se lidmi, kteří dokážou na vaše podněty reagovat a cítí s vámi.
Se svou rodinou jsem se viděla až asi za tři nebo čtyři měsíce a bylo zřejmé, že o tom nechtějí mluvit, a tak jsme o tom v podstatě nikdy nemluvili. Dnes vím, že tohle bych dnes udělala jinak. Dnes bych nejspíš řekla: „Poslyšte, ale já o tom mluvit chci." -Dara Říkám svým přátelům: „Myslím, že všichni už jsou tím unavení a nechtějí mě poslouchat, ale já o tom potřebuju pořád mluvit." Když to řeknu, mají pocit, že oni nejsou jedni z nich, a vyslechnou mě. -Claudia Chtěla bych svým přátelům říct: „Stačí, když řeknete, že na nás myslíte, že vám to není jedno, položíte nám ruku na rameno, nebudete nás zkoumat, snažit se nás povzbuzovat, zdržovat se dlouho, ale třeba jen donesete jídlo a odejdete. Stačí jen vědět, že na nás myslíte" -Courtney 
------------------------
Přeloženo s laskavým svolením autorky Deborah L. Davis z knihy "Empty Cradle, Broken Heart: Surviving the Death of Your Baby", vydáno nakladatelstvím Golden, CO: Fulcrum, 1996.
Děkujeme paní Denise Courné za získání svolení k překladu textu.
O knize
Citlivá a chápavá kniha o citových aspektech truchlení, vyrovnávání se a přizpůsobování se úmrtí vašeho miminka v průběhu těhotenství, při porodu nebo krátce po něm. Obsahuje kapitoly týkající se potvrzení existence vašeho miminka, vypořádávání se s bolestnými pocity, smiřování se s těžkými rozhodnutími, vztahů s vaším partnerem, dětmi, příbuznými a přáteli, zvládnutí dalších těhotenství a rodičovství, uchování památky na vaše miminko (miminka) a nalezení klidu a významu v tom, co jste prožili. Deborah L. Davis, PhD je vývojová psycholožka a spisovatelka, specializující se na citové aspekty těhotenství a poporodní krize, na truchlící rodiče vyrovnávájící se se ztrátou svého dítěte, na lékařskou etiku a zdravotní péči založenou na osobních vztazích.