Žofie (0 let, pupeční šňůra)

Vždycky jsem milovala děti…většinu akcí jsem strávila s nějakým miminkem v náručí nebo řáděním s dětmi většími.. Kdybych měla vhodného partnera, měla bych děti asi už v osmnácti… Můj tehdejší partner však ještě děti nechtěl, zpětně vím, že to bylo velmi rozumné… a pak dlouhou řadu let nebyl v mém životě žádný muž. Stále jsme trávila spoustu času se svými přáteli a jejich dětmi…postupem času začali mít děti i ti, do kterých by to člověk vůbec neřekl…Já vyplňovala volný čas prací, studiem, všelijakými aktivitami… Přátelé mi moc přáli, abych potkala konečně toho pravého, řada z nich se za mě modlila… A pak jsem se konečně ve svých 28 letech v roce 2012 dala dohromady se svým manželem. Znali jsme se od dětství, ale asi tomu mělo být tak, že jsme se potkali až v trochu zralejším věku. Byla jsem zpočátku opatrná a bála se, zda je to ten pravý…on naštěstí vytrval a já pak rychle podlehla. Najednou si byl člověk jist a věděl, že už chceme být spolu a není na co čekat…říkali jsme si, že miminku dáme volný průběh někdy v září, po roce vztahu…. V létě jsme domluvili termín svatby na duben roku 2014, na podzim mě manžel o ruku oficiálně požádal. Miminku jsme nakonec dali volný průběh už někdy v létě… Jelikož kolem sebe mám řadu lidí, kteří o děti dlouho usilují, mít je nemohou, nebo prodělali potrat v průběhu prvního trimestru, nechtěla jsme se k miminku moc upínat a říkala si, že až přijde, tak přijde. Nakonec jsme někdy v listopadu 2013 zjistili, že jsme těhotní a oba jsme měli nesmírnou radost. Manžel mě od začátku těhotenství na rukou nosil, pečoval o mě, byl mi emocionální oporou, velmi naše těhotenství prožíval. Já se první trimestr trochu obávala, vždy jsem se těšila na kontrolní ultrazvuk, aby mi řekli, že miminko je v pořádku…když jsem začala cítit pohyby, obavy téměř zmizely…tu a tam samozřejmě člověka napadne, zda je vše v pořádku a zda to či ono je normální příznak fyziologického těhotenství. Celý druhý a pak hlavně třetí trimestr jsem si náramně užívala. Tolik jsem nepřibrala, byla stále dost aktivní, až na pár drobných neduhů a občasné bolesti zad a nohou jsem se cítila skvěle. Já i manžel jsme milovali moje tělo, ve kterém byl ukryt nový život. Manžel si s bříškem a naší holčičkou v něm pravidelně povídal, psal jí deníček, hladil ji, vtipkoval s ní, když naháněl její nožičky…strašně se těšil, že bude tatínek.

V dubnu, v 7. měsíci těhotenství, jsme měli svatbu. Byla nádherná, pohodová a velká…měli jsme tam asi 160 dospělých a téměř 60 dětí. Chtěli jsme ten den strávit s našimi přáteli…a povedlo se. Všichni se skvěle bavili, nálada byla opravdu pohodová, čišela z nás spokojenost…já i přes rostoucí bříško zvládla vyšvihnout pár parádních tanečků…prostě to bylo celé skvělé a já v ten den věděla, že vzít si Vaška bylo opravdu to nejlepší rozhodnutí. Hned za týden jsme se vydali na svatební cestu do Českého Švýcarska, užili jsme si ji náramně. Tempo jsme přizpůsobili bříšku, ale i tak zvládli nachodit spoustu kilometrů a podniknout skvělé výlety. Byla jsem na sebe pyšná, jak to zvládám a měla radost, že těhotenství opravdu je a může být naprosto pohodová záležitost.

Čím více se blížil termín porodu, tím více jsem se stávala zastánkyní přirozených porodů. Jsem laktační poradce, takže znám souvislosti mezi způsobem porodu a kojením, vzájemným vztahem rodičů a miminka…prostě jsem chtěla, aby to bylo krásné, přirozené, abychom hned po porodu mohli být nerušeně s miminkem…a čím dál víc se mi do porodnice nechtělo. Ale říkali jsme si s manželem, že první miminko porodíme v porodnici a u dalších se uvidí. Manžel sdílel můj pohled na věc a podporoval mě, společně jsme vytvořili porodní plán a měli domluvené strategie, jak budeme jednat s nemocničním personálem. Čím dál víc jsem věřila svému tělu a svému ženství. Trošku jsem se díky tomu dostávala do vášnivých diskuzí s kamarádkami, které rodily „normálně“ v porodnici…asi jsem jim přišla trošku militantní, možná i proto, že dříve jsem o tom takto neuvažovala…měly o mě asi i trochu strach, abych náhodou přeci jen nezůstala doma a něco se nestalo… Nikdy nezapomenu na to, jak jsem v úterý 1. července, 4 dny před tím smutným dnem, plameně vykřikovala, co by se jako mělo stát… já jsem zdravá, celé těhotenství probíhá v klidu, miminko je v pořádku…já prostě věřila, že až se miminko rozhodne, moje tělo bude vědět. Strašně moc jsem si přála porodit přirozeně, bez všech zásahů, abych potom kolem sebe mohla šířit svědectví o tom, že to jde…abych podpořila i ostatní ženy ve víře ve své ženství…místo toho kolem sebe nakonec šířím smutek a možná i strach.

S manželem žijeme v Liberci, i když oba pocházíme z malého městečka ve středních Čechách. Pro porod jsme si vybrali porodnici v Jablonci nad Nisou. Termín porodu vycházel někdy kolem 20. července. Manžel jezdí každý rok prvních 14 dní v červenci na putovní tábor. Letos jeli poblíž města, ze kterého pocházíme. A tak jsme se nakonec dohodli, že manžel pojede na tábor a já k rodičům. Zabalili jsme tašku do porodnice i věci pro miminko, kdyby náhodou… v Liberci jsme vše nachystali tak, aby nebyl problém vrátit se ve třech. Říkali jsme si, že teď to má v rukou naše holčička…buď nechá tatínka užít si tábor, nebo ne. Jako záložní porodnici jsme měli porodnici v Příbrami, která se mi zdála být o něco lepší než ta jablonecká…takže jsem i říkala naší holčičce, ať si vybere, kde se chce narodit… Nechala jsem manžela na táboře a užívala si dny u rodičů, navštívila jsem se s některými přáteli, bylo mi fajn… Ve středu 2.7. večer jsem jela za manželem na tábor. Rozhodla jsem se, že zkusím přespat ve stanu…ty dny jsem špatně usínala i doma, tak jsem si říkala, že je to jedno, kde budu spát. Spalo se mi docela pěkně a byla jsem ráda, že jsme s manželem spolu. Ve čtvrtek ráno jsme se probudili do nádherného dne. Původně jsem měla v plánu jet po snídani domů. Ale celý tábor se chystal na výlet k řece. Dohromady to mělo být 17 kilometrů. Váhala jsem, zda to zvládnu.. nakonec jsem se rozhodla jít, miluju totiž plavání a strašně jsem se těšila k řece. Manžel šel celou cestu se mnou, tempo bylo sice pomalé, ale zvládli jsme to. Když jsme přišli k vodě, okamžitě jsme do ní skočila a krásně si zaplavala. Manžel se smál, jak jsem najednou oživla. Zvládla jsem i zpáteční cestu, která již byla kratší. Sice bylo horko, což bylo náročné, ale výlet jsme si užili. Ještě jsem si se všemi na táboře dala večeři, nabrala síly a odjela domů. Vašík se se mnou a naší malou holčičkou krásně loučil…ani jeden jsme netušili, že je to naposledy, co jsme všichni spolu…co si povídá s naší živou holčičkou v bříšku…

Pak přišel pátek..navštívila mě sestřenice, která dovezla krabici nádherného oblečení na malou. Zašla jsem do práce pozdravit své bývalé kolegyně…a pak už více lenošila. Byla jsem doma se svou mladší sestrou. Ta si dělala srandičky z maličké, protože ta na ní z bříška vystrkovala zadnici a trochu si spolu hráli. Odpoledne jsem prala ty krásné oblečky, a protože to rychle schlo, večer je i vyžehlila. Naložila jsem se pak do vany…obě jsme si ji užívaly. Maličká dělala v bříšku virgule (jak jsme tomu s manželem říkali) a já pozorovala, jak se mi bříško na různých místech vydouvá, jak malá dělá boule, jak tam řádí… Večer jsem usnula relativně dobře, oproti předchozím dnům…nad ránem, okolo 4 hodiny, mě probudila hnusná bouřka, zabolelo mě břicho a měla jsem divný pocit…takovou úzkost. Nemám ráda bouřky, tak jsem si říkala, že to je tím… Kvůli tomu divnému pocitu jsem se na bříško během dne víc soustředila a měla pocit, že maličká dost lenoší. Občas to tak měla, byly prostě dny, kdy celý den prospala a s úderem jedenácté večerní začala řádit. Takže jsem sice byla trošku nervozní, ale pořád jsem si říkala, že má asi svůj další lenivý den. Odpoledne nervozita vzrostla, zkoušela jsem maličkou probudit, nejdříve laskavě, pak už jsem do ní i dloubala a ona nereagovala…stále jsem ale věřila, že se nic neděje. Manžel si měl přijet půjčit vozík na tábor, tak jsme se domluvili, že pro klid duše zajedeme do porodnice. Mojí mamce jsem řekla, že jedu s Vaškem na tábor, nechtěla jsem jí zbytečně plašit. Hned když Vašek přijel, zaklekl k bříšku a velmi hlubokým hlasem říkal, Haloooo, halooo, maličká, tady táta… Už ho bohužel nemohla slyšet.

Nasedli jsme do auta a vyrazili. Vašek téměř v naprostém klidu, já s drobnými obavami…

Někde na internetu jsem četla, že někdy miminka lenoší před porodem, že nabírají sílu…doufala jsem v tuto variantu. V porodnici nás přivítali s úsměvem, Vaška posadili do židle, mě položili na lehátko, že udělají monitor. Porodní asistentka mi řekla, položte se na bok…položila sondu…pak řekla, tak na druhý bok, nakonec na záda…už jsem začala tušit, že je opravdu zle. Nechala zavolat doktorku, pak primáře…přivezli jiný monitor i jiný ultrazvuk…viděla jsem jejich obličeje a věděla…Vašek stále seděl na židli, nebyl se mnou předtím na monitoru, tak nevěděl, co se má dít a že má být slyšet tep miminka… V tu chvíli jsem se o něj strašně bála, měla chuť vyskočit z lehátka a obejmout ho. Pak zapojili ten druhý ultrazvuk a pan primář našel srdíčko…chvíli nic neříkal, já ale věděla…Zmohl se jen na Je to špatný. Nevím ani jak, asi moje tělo a mysl fungují ve stresových situacích jinak, než bych čekala, ptala jsme se tedy jestli je to úplně špatný a on přikývl, pak řekl, že srdíčko nebije…dívala jsem se na Vaška a snažila se ho tím pohledem povzbudit. Tak moc jsem se o něj bála, on se tak moc těšil… Asi jsem se v tu chvíli odpojila od svého těla i emocí, racionálně se ptala, jak často se to ve 38 tt stává, co se mohlo stát, jestli jsem něco mohla udělat jinak…pan primář mi řekl, že miminko asi zemřelo již v noci a že stačí 10 minut závažné hypoxie k tomu, aby přestalo žít. Já si myslím, že se to stalo kolem té čtvrté ranní, kdy jsem se s hrůzou probudila…zjistila jsem totiž dnes, že se každý den budím ve stejný čas a tak nějak tuším, že to byl ten poslední moment… Pak mi lékaři vysvětlili, co bude následovat, jak vyvoláme porod, jak to dlouho může trvat. Řekla jsem jim, že budeme chtít miminko pohřbít a co je pro to třeba udělat. Nebyli si jistí, slíbili, že to zjistí… Pár dní předtím jsme totiž s kamarádkou mluvily o tom, co bychom v takovém případě dělaly (na základě nějakého příběhu z doslechu…), takže i když teď zpětně mi to přijde kruté, vlastně mi ta naše debata pomohla v tom, že jsem věděla, co chci a že teď nemusím zpětně litovat, že jsem se s miminkem nerozloučila… Hned jak to šlo, běžela jsem Vaškovi do náruče a dlouze ho objala…říkala jsme mu, že to zvládneme, že ho miluju a že je mi to moc líto….

Na porodní pokoj jsme se dostali asi kolem osmé večer…odevzdaně jsem ležela a dělala, co mi personál řekl. Vašek byl celou dobu se mnou celou dobu. Jen párkrát jsme ho vyhnala na cigaretu a na chvíli ho donutila spát… Porodní asistentka, která se o nás starala, byla skvělá. Nikdy jí nepřestanu být vděčná…podpořila mě, věřila, že to půjde rychle a že ten vaginální porod zvládnu. Díky ní jsem věřila i já…. Celkem dlouho se nic nedělo, jen jsme tak leželi, odpojeni od reality a čekali…Prosila jsem naší holčičku o pomoc, abych to zvládla, aby to šlo rychle… Kolem 4 ranní začaly bolesti, PA říkala, že bude dobré je chvíli epidurálem netlumit, že bude dobré zkusit chodit, jít do sprchy… V sedm ráno nás předala jiné PA, vybrala nám z těch, co přišly, tu vhodnější…předala jí informace, řekla, že chceme miminko vidět… Druhá PA už mě nezažila jako statečnou, silnou ženskou…přišla krize a já propadla hysterii, bolelo to, byla jsem vyčerpaná, chtěla jsem spát…myslela jsem, že už to nezvládnu a dojde k císařskému řezu…prostě už jsem neměla sil. Manžel i PA mě velmi podporovali, ale já nemohla. Nakonec mě nechali chvíli prospat a pak po nějaké chvíli jsem cítila potřebu jít na velkou…rodili jsme… Ani já ani manžel nevíme, jak dlouho to trvalo…Já jen vím, že teď už jsem věděla, že to zvládnu…dělala jsem, co my řekly, tlačila jsem, jak nejlépe to šlo, manžel stál vedle mě, jako celou dobu… Po nějaké době se podařilo naší malou Žofinku vytlačit. Bylo 9:59, neděle 6. července. Porodní asistentka mě objímala, hladila po tváři a plakala společně s námi…Paní doktorka nám potom řekla, že maličká měla na pětkrát obtočený utažený pupečník kolem krku a že to je pravděpodobně příčina smrti. Na chvíli Žofinku odnesly pediatrům, pak se pro jistotu znovu zeptaly, zda ji chceme opravdu vidět. Chtěli jsme…přinesli nám ji a my měli času, kolik jsme chtěli.

Byla tak nádherná, měla drobný nosík, takové tmavé vlásky, které měla ve vlnkách přilepené na hlavičku, byla tak heboučká…a tak strašně klidná. Prostě přenádherná! Bohužel jsme si ji v porodnici nevyfotili, neměli jsme u sebe foták a já se v tu chvíli bála nahlas říct, že bych chtěla… Asi hodinu jsme společně leželi. Střídali jsme se s manželem v tom, kdo ji choval, hladili jsme ji po tváři, rozplývali se nad její krásou, já jí zazpívala Mravenčí ukolébavku… Byla to tak klidná a krásná chvíle. Chtěla jsem, aby nikdy neskončila..ale věděli jsme, že musí. Tak jsme ji oba naposledy políbili, pohladili, podívali se na ní a já jí udělala křížek na čelo. Pak jsme ji dali sestrám a zůstali spolu… Již v noci jsme měli domluveno, že nás pak převezou na gynekologii, kde se mnou bude moci být i manžel a tak jsme tam do druhého dne zůstali spolu. Pak mě na mé přání pustili domů. I přesto, co se stalo, jsme se už v nemocnici s manželem dokázali občas smát a vtipkovat, ale taky jsme na střídačku propadali pláči…ale nedůležitější bylo, že jsme mohli být celou dobu spolu.

Chtěli jsme jet co nejdříve domů do Liberce, jeli jsme si pro své věci a nakonec se u mých rodičů zdrželi…bylo nám tam tak dobře a bezpečno. Také jsme domluvili termín pohřbu s knězem a pak vyřídili vše potřebné na pohřební službě. Odjeli jsme domů, kde bylo potřeba udělat spoustu věcí. Uklidit a roztřídit dětské věci…měli jsme většinu půjčenou… Bylo to místy náročné, ale společně jsme to zvládli. Nachystali jsme věci pro Žofinku, to co jsme chtěli, aby měla u sebe. Já jí napsala dlouhý dopis.. a společně s manželem jsme jí vytvořili fotoalbum…za těch 9 měsíců jsme toho společně tolik zažili! Výroba alba byla tak krásná činnost, i když jsme několikrát plakali, bylo to velmi významné, bavilo nás to, prostě to mělo smysl. Ve čtvrtek 10. července měla Žofinka pohřeb. Jen s nejužší rodinou. Ostatní přátelé na nás a na ni vzpomínali a loučili se s ní každý svým způsobem. Naše malá Žofie spojila v lásce a modlitbě tolik lidí! Loučení s ní bylo plné naděje a bylo velmi významné i pro členy naší rodiny. Má hrob na krásném místě na krásném malém hřbitově v místě, kde žijí naše rodiny, v místě, kde jsme trávili dětství, v místě, kam se i my možná v budoucnu vrátíme…. Ještě jednou jsme se na Žofinku podívali, pohladili ji, tentokrát si ji i vyfotili…byla krásná, ale již ne tak jako v porodnici. Tam byla klidná, pokojná a s námi. Tady už bylo tělíčko, jehož duše se již vznášela vysoko nad námi…náš malý andělíček v boží náruči…Jsme naší Žofii neskonale vděční za ten čas, který s námi strávila a za to, co nám dala…