Výpovědi rodičů

Přinášíme Vám osobní zpovědi maminek a tatínků o tom, co jim nejvíce pomáhalo v nejtěžších chvílích.
Pokud chcete přispět svou zkušeností, napište nám na e-mail: dlouhacesta@dlouhacesta.cz 

 

"Další úspěšné těhotenství a plánovaný císařský řez."

"Ani nevím, hodně asi Prázdná náruč, protože tam jsou holky se stejným osudem, jako já a proto mi tolik rozumí, jinak takové ty řeči, že zase bude dobře, jsem nesnášela, nikdo si neumí představit tu bolest jakou v sobe mám a mít budu vždycky".

"Možnost o této události s někým hovořit, rozebírat ji. Vypovídat se. Pomoc partnera."

"Čas  a to, že jsem se co nejdřív začala vracet k běžnému životu – koníčkům, do práce,…"

"Potřebovala mne dcera (v té době pětiletá – i ona se na brášku moc těšila), velmi mi pomohl manžel, který měl sám veliké problémy se s tím vyrovnat a přítelkyně, které mi nedovolily zahrabat se doma a utápět se v lítosti. Dost pomohlo i to, že jsem nemusela hned do práce, ale byla mi umožněna měsíční  ,,mateřská dovolená“."

"Dlouho trvalo, než mi došlo, že se to opravdu týká nás, mého dítěte, že je konec...pomohla mi rodina, která mě nenechala během šestinedělí skoro samotnou, přítel, který se neohlížel zpět, ale plánoval ´budoucnost a hlavně rychlý návrat do práce, do každodenního života plného běžných starostí.......taky holky na www.e-mimino.cz, v Prázdné náruči, kde jsem se setkala se spoustou příběhů a řekla si, ano, tohle je správný přístup a ne, takhle to nechci..."

"Rituály rozloučení, vypovídat se, ženy, které to taky zažily, modlitba, čas."

"Vyrovnala jsem se smrtí svého dítěte již za jeho života, v polovině těhotenství, asi třetí den po stanovení diagnózy. Objevila se jedna žena ze sousedství a řekla mi, ať se miminka zeptám na všechno, co chci vědět. Podařilo se mi s ním vnitřně hovořit a dostat odpovědi na své otázky, proč se to stalo a co to má pro nás znamenat. Naopak jsem získala pocit, že jsem obdržela milost a dar, že smím toto dítě, tuto láskyplnou bytost ještě chvíli mít tak neoddělitelně blízko. V krásných chvílích s ní jsem byla velice šťastná, ale pochopitelně to nebylo pořád a s blížícím se porodem jsem měla hrozný strach a velmi špatné nálady, které odnášely děti i muž. Když se tedy Andělka narodila, ohromně se mi ulevilo, protože závěr těhotenství byl fyzicky velmi těžko snesitelný. Její smrt byla pro mě vysvobozením, bylo to, jakoby ze mně odletěl k prasknutí nafouknutý balon. Po porodu jsem pro Andělku plakala jen jednou. Když jsem druhý den s prázdnýma rukama a bez toho ohromného břicha procházela kolem vrátnice porodnice. Jinak jsem šok z její očekávané smrti prožila a odžila si 2 měsíce před tím a dneska jsou to hlavně děti, které na ni často myslí. Já si na ni ráda vzpomenu, ale nechybí mi. Když na ni vzpomínám, tak na těhotenství a porod, tedy na minulost, ale nepředstavuji si vůbec, že teď by jí byly dva roky. Hodně mi pomohly naše děti. Bylo jim 3 a 6. Mluvily se mnou o věcech, o kterých se žádný dospělý neodvážil! Naplánovaly jsme spolu pohřeb, oslavu, že se Andělka směla narodit.Můj muž i rodiče mi pomáhali činy. Všechno, co jsem potřebovala, jsem vždycky od někoho dostala, jak hmotně, tak duchovně. Také mi vlastně pomáhal můj letitý zájem o umírání. Zní to šíleně, ale já jsem vše sledovala s velkým zájmem, dokonce i své reakce. To oč jsem se zajímala, jsem najednou sama prožívala z bezprostřední blízkosti,"
                                                           
Martina, dcera Andělka zemřela v roce 2009 při porodu z důvodu vývojové vady

"Zatím jsme se moc nevyrovnali, ale hodně nám pomáhá rodina."

"Víra, že život po smrti nekončí. Víra, že to tak mělo být. Víra, že to bylo rozhodnutí naší dcery odejít takto brzy a naše respektování jejího rozhodnutí. Přijetí, že to bylo součástí naší cesty. Radost z toho být rodičem alespoň 9 měsíců. Pomoc ostatním – spolupráce s Dlouhou cestou. Tvořivá činnost – nesedět a nečekat, ale tvořit, konat dobro, ekologie, práce na sobě, knihy s duchovní tématikou. Vytvoření vzpomínkového obláčku na www.anjeliky.sk, diskuse s ostatními rodiči."

"Druhý syn, manžel, přátelé, čas, a další dítě - nicméně pořád je to částečně živé a to se asi nezmění. A nesmím zapomenout na několik žen ve stejné situaci, které jsem poznala jen přes internet, ale jejich zkušenost (teď myslím konkrétně s úmrtím jednoho dvojčete, byla pro mne strašně důležitá."

"Servery, na kterých jsem našla spoustu stejných nebo podobných osudů, byla to jediná věc, kdy jsem zjistila, že to neprožívám jen já. "

"Maminky z diskuze Prázdná náruč, které zažily stejnou ztrátu, jsou jednoznačně tou nejlepší terapií. A pak také zjištění, kde svou dcerku najdu. "

"Zatím mě pomáhají maminky na Dlouhé cestě, jinak nic."

"Stejný názor osoby nejbližší, a to vlastního manžela, náš vzájemný vztah, a také první, teprve patnáctiměsíční, dítě, které na mne doma čekalo. Ale v podstatě jsem se se spoustou okolností nevyrovnala dosud."

"Poměrně rychlý návrat do práce, starost o partnera, který měl týden po smrti syna těžký úraz – odvést jakkoliv myšlenky, zkusit se zaměřit na sebe. "

"Hlavně čas, přístup rodiny a blízkých přátel."

"Je tomu déle jak rok a nemůžu říct, že bych s tím byla smířená, pořád je ve mně veliká bolest ze ztráty prvorozené milované dcerušky, pomáhá mi, když o ní můžu mluvit, že nejsem sama kdo na ní myslí…chodím za ní na hřbitov, chodím na internetové portály, kde jsou maminky se stejným osudem a snažím se začít znovu žít a začínám doufat, že se mi podaří znovu otěhotnět."

"S touto situací se nedá vyrovnat. Jediné, co bolest aspoň trochu zmírní, je zdravé a živé dítě. Mám hrozný strach, že mě toto štěstí nikdy nepotká."

"Léky, rodina, starší dcerka, konzultace s odborníky, debaty na internetu s podobně postiženými ženami."

"Moc nesleduji TV, ale mám ráda dokumenty, obzvlášť sociální sondy. Když mě propustili z nemocnice, po potratu ve 21. tt, zrovna začínala série tuším s názvem "Čtyři v tom". Tak na to jsem opravdu neměla.... Taky v té době se narodila miminka dvěma mým známým, dodnes nějak nemůžeme najít společnou řeč, mám "blok". Doma jsme o tom mluvili pouze s manželem, s rodiči, ačkoliv s nimi žijeme v jednom domě, tak vůbec. Jsme holt "silní":(
Zatímco já jsem o samotě brečela a brečela, mezi lidmi jsem musela nějak fungovat. Útěchu jsem v prvních dnech nalezla na různých webech, při čtení příspěvků maminek s podobným osudem. Člověka hlavně zajímalo, kde byla chyba, a tak jsem pročítala různé možné diagnózy, ať už moje zdravotní problémy, se kterými jsem do těhotenství šla, nebo vývojové vady u dětí. To bylo také to, o čem jsem se bavila s manželem. Oba jsme spíše prakticky, "rozumově" založení, takže o opakované odkrývání nejniternějších pocitů ani tak nešlo. Oběma by nám to znovu a znovu rvalo srdce na kusy. Hodně jsem očekávala od výsledku pitvy, ale ten žádná vysvětlení nepřinesl. Jediné, co mě uklidňovalo, bylo to, že jsem udělala maximum pro to, aby bylo miminko v pořádku. Správně jsem jedla, spala, odpočívala (alespoň do té míry, jak to umožní další dvě děti:), omezila jsem téměř úplně fyzickou práci, jakýkoliv sport apod. - měla jsem rizikové těhotenství kvůli myomům. To, co se stalo, jsem nemohla ovlivnit, a tohle vědomí mne asi vytahovalo z nejhoršího...
Dále mně moc pomohli přátelé. Bylo úžasné, jak projevili zájem, dali mi svůj čas, starali se o mně. Ačkoliv ne se všemi a ne moc často jsme se bavili o tom, co právě prožívám, už jenom jejich fyzická přítomnost, nekonečné telefonáty o všem možném mi velmi pomohly. A taky samozřejmě moje zlatíčka, už jsem psala, že mám dvě děti, byly úžasný, najednou se nehádaly, pomáhaly, jen jejich dětská upřímnost v četných otázkách, občas zabolela.
Teď trochu veseleji: Asi jsem trochu masochistka, co spolehlivě odtrhlo pozornost od mých problémů, byly v průběhu ledna večerní prezidentské duely. Fakt jsem se na ně těšila, protože mě vtáhly do jiného světa a chvilkami jsem se skutečně, pod náporem jiných emocí, zapomínala :). Koncem ledna nám jedna z našich ovcí porodila čtyři jehňátka. Jedno odvrhla a přestala ho krmit. Zaplaťpánbůh, že to bylo na mně. Po dvou hodinách, ve dne v noci, s dudlíkem za Flekem, který je dodnes více členem naší rodiny než se svým stádem. Kdykoliv k nim přijdu, odpoutá se od ovcí a běhá za mnou jako pejsek; myslím, že na pekáči nikdy neskončí! :) Ne každý má to štěstí, že chová ovce, obecně ale platí, že zvířata jsou úžasní pomocníci na jakoukoliv bolest. Na tomto místě tedy musím ještě zmínit, že máme dvě jezevčí fenky, a ty si to tedy se mnou taky "vyžraly". Mám pocit, jakoby mi absolutně rozuměly i bez těch slov.
S přibývajícím časem od potratu bylo lépe a lépe, slunce a jaro jsou mocní lékaři. Obrovskou pomocí pak pro mne od března bylo, že jsem navázala kontakt s o.s. Dlouhá cesta a zapojila se do jeho aktivit. Pokud se podaří pomoci druhým od utrpení a bolesti, bude se mi žít lehčeji s tím, že to moje utrpení a bolest snad měly aspoň nějaký smysl...

"Četba spousty knížek o životě po životě, o andělích, dětech a smrti, o smyslu bytí.... víra v život po životě, vědomí, že Lukáškova duše někde je, slyší nás, vidí, ochraňuje nás… Četba příběhů rodin, jejichž dítě zemřelo na stejnou vrozenou vadu jako náš syn – jejich láska, síla a vůle jít dál.... prohlížení Lukáškových fotek, neustálé „rozhovory“ s ním, přemýšlení o něm, o nás, smyslu života..... objetí mého manžela, jeho láska a víra v nás a naši rodinu...... starší syn Honzík, pro kterého jsem se chtěla „ zmobilizovat“ co nejdřív a který mě zahříval svoji dětskou duší a krásným teplem....... sport a pohyb ve všech jeho podobách (hlavně turistika, kolo, procházky v přírodě…) ...... dovolená s manželem na Korsice (4měsíce po smrtiLukáška) ..... další těhotenství"                         

„Nejvíce mi pomohla moje osobní víra, že duše mého dítěte žije dál. Komunikovala jsem s mou dcerou po její smrti, povídala si s ní, zpívala jí, představovala si, jak ji držím v náručí. Posílala jsem ji svou mateřskou lásku a věděla jsem, že jí je dobře. Při porodu a bezprostředně poté mi nejvíce pomohla podpora mého manžela a vnitřní přijetí celé situace. To, že jsem se mohla se svou dcerou rozloučit, držet ji v náručí. Dále možnost vytvořit si obláček na anjeliky.sk, vystavit si její fotku (přemalovanou) v ložnici. Dále zaměření se na svou osobní transformaci, kdy mi najednou byly některé otázky jasné, již jsem neměla potřebu hledat tolik venku, věděla jsem, že mám všechny odpovědi uvnitř. Hodně jsem četla esoterické knihy, navštěvovala různé semináře, scházela se s podobně smýšlejícími lidmi. Oslovila jsem Dlouhou cestu a komunikace s nimi a posléze možnost se aktivně zapojit do pomoci druhým. To, že jsem více konala a méně mluvila. Zaměřila jsem se na tvořivost, psala jsem ekologické články, organizovala akce pro děti i dospělé, pomáhala ostatním maminkám v rámci Dlouhé cesty.“