Truchlení sourozenců

Jak ztrátu miminka bude prožívat jeho sourozenec záleží často na jeho povahových vlastnostech, na jeho věku. Myslete na to, že děti jsou velmi vnímavé k chování rodičů, a proto jejich prožívání ztráty sourozence velmi záleží na vás. Pokud budete zamlklí, stále uplakaní nebo hysteričtí, pokud jim na dlouhou dobu rozbouráte zavedený režim, může to mít neblahé důsledky na jejich chování a školní prospěch. Snažte se co nejdříve o zavedení normálního chodu rodiny. Nechte dětem možnost mluvit o tom, co se stalo, odpovídejte jim klidně na všechny otázky, nevyhýbejte se mluvit o smrti, I když je to pro vás velmi těžké.  Pokud jsou už starší, připravte je na zvědavé otázky spolužáků. Buďte k nim laskaví a milí. Potřebují vás a potřebují vás takové, jaké vás znají. Zároveň se ale nebojte projevit své emoce, dítě si toho bude vážit a bude mít pocit, že rodič nic nepředstírá.

Úvod

Dětská úmrtnost je v současnosti velmi nízká, ale v minulých dobách každý rodič a každé dítě mělo zkušenost s umrtím dítěte v rodině. Pak si mohli být oporou navzájem, ale také znali pocity dítěte, kterému zemřel sourozenec a mohli mu tak lépe pomoci.

Ačkoliv to může znít neuvěřitelně, pro dítě může být smrt sourozence i horší než smrt rodiče.

Ovšem některé děti jsou chráněny před škodlivými následky vlastními vnitřními zdroji. Na vyrovnání se s traumatizující událostí má vliv věk dítěte, kvalita vztahu se zemřelým a nejvýznamnější je kvalita péče o dítě po události. Ne všechny děti budou odbornou psychologickou či psychiatrickou péči potřebovat. Pokud se vyskytnou příznaky, které na odbornou péči odkazují, čím dříve takovou péči děti dostanou, tím lépe. 

Při přímém zážitku děsivé smrti je potřeba odborné péče vždy.

Při smrtelném onemocnění spolužáka se se ztrátou musí vyrovnat nejen sourozenci, ale také celá třída nebo členové jiného kolektivu, do kterého dítě patřilo. Pak může být jejich průvodcem učitel, výchovný poradce, školní psycholog nebo jiná kompetentní osoba.


Fáze truchlení

V truchlení dětí a dospělých jsou rozdíly:

Dospělí:

1.  popření

2.  chaotické emoce

3.  hledání viníka

4.  nový vztah k sobě a světu

Děti:

1.  popření, chaotické emoce, hledání, šok a ohromení, že se sourozenec neobjevuje, pocit omámení

2.  pocity viny, často doprovázený výčitkami, jak je možné, že já žiji, když sourozenec nežije

3.  nechuť kontaktovat se  se společností, poruchy spánku a soustředění

4.  protest jako obranná reakce a snaha vrátit věci do starých kolejí

5.  pocit bezmoci, beznaděje a zoufalství, když zjistí, že protest nefunguje

6.  proces vyrovnávání, smíření, uklidňování


U dětí se objevují dvě základní tendence:

1.  snaha vztah zachovat, schovává věci, aby mělo pocit, že je osoba nablízku

2.  snaha vyhnout se vzpomínkám na událost a věcem, které by událost mohly připomenout

Pokud poruchy spánku a nepřekonatelné hluboké a dlouhotrvající pocity strachu a smutku přetrvávají déle než 3.měsíce, je třeba vyhledat terapeutickou pomoc. Většinou mezi 12 a 18 měsíci po události psychické poruchy mizí.


Jak děti chápou smrt?

Všechny děti truchlí, i když často nedokážou popsat, co cítí. Cítí se  zejména ztracené a  bezmocné.

Většinou až do období puberty nechápou smrt stejně jako dospělí. Když malé dítě ztratí milovaného člověka, jako by ztratil celý svět nebo jeho část. Vyžaduje často ujištění, že se to už znovu nestane. Současně potřebuje pochopení pro svůj strach, že se něco podobného může opakovat.

Někdy se děti zlobí na rodiče, že sourozence nezachránili. Mohou cítit vinu, že ony zůstaly naživu, zatímco sourozenec zemřel.


Jak děti smrt chápou v různém věku a jak truchlení prožívají?

Údaje o věku jsou pouze orientační, každé dítě má svůj vlastní čas, kdy se posouvá do dalšího období.

Nenarozené dítě

Cítí přes matku.

Do 2 let

I kojenci a batolata truchlí. Intuitivně ztrátu cítí. Nedokáží událost ale zařadit do kontextu. Začínají své zážitky oživovat ve hře. Nedokáží předvídat události a jejich následky. Truchlí spíše v kratších záchvatech – v řádu minut. Žádná představa smrti, ale cítí rozrušení ostatních. Potřebují utěšit (chováním v náruči a hlazením, zpíváním) i více než dospělí, dítě může kopírovat pocity okolí, potřebuje kontakt alespoň s jednou osobou, která není tolik zasažená.

3 - 5 let

Ví, že se stalo něco hrozného, ale smrt zatím nechápou, uvědomují si vlastní tělo, co to je být zraněný, ale nechápou nezvratnost a trvalost smrti těla.

Dítě věří, že zemřelý je někde jinde, což pro něj není důvod ke smutku. Reakce mohu být vlažné.

Mají zájem o praktické okolnosti smrti, ptají se proč a jak?

Potřebují oporu a podporu, zemřelému stále „drží místo“ ve svém životě, takže se nemohou snadno sblížit s dalšími lidmi. Je vhodné, aby se podívaly na tělo zemřelého a zúčastnily se pohřbu. Mohou mít větší problémy s pocity viny, protože se teprve učí rozlišovat přání a realitu a mohou mít dojem že jejich „zlé“ myšlenky zavinily smrt sourozence. Potřebují ujistit, že za smrt sourozence nenesou žádnou odpovědnost a není to jejich vina.

Hra je více promyšlená a stává se prostředkem k pochopení světa. Ve 4 letech poznává možnost volit si různé způsoby jednání a chování, plně rozvinutá je tato schopnost okolo 6 let. Do 5 let má tendenci pohlížet na událost jako na něco, co samo způsobilo. Proto potřebuje ujištění, že smrt sourozence není jeho vina.

6 - 8 let

Mohou pochopit, že smrt má nějakou svou příčinu (nikdo neumře jen tak), že při smrti tělo přestane „fungovat“, že ze smrti se nikdo nemůže uzdravit a smrt čeká na vše, co je nyní živé.

Okolo 7 let již některé děti chápou trvalost a konečnost smrti, jiné ještě ne. Ale nemají emoční zkušenosti a zralost k tomu, aby se s ní bez pomoci vypořádaly.

Jsou otřeseny událostí, ale již jsou si více vědomy svých pocitů, bouřlivě prožívají konflikty. Také mohou mít dojem, že špatnými pocity či myšlenkami  mohli způsobit smrt sourozence, pokud se s tím svěří, potřebují ujištění, že pocity a myšlenky nemohou nikoho zabít. Pocity a myšlenky přicházejí a odcházejí. Jsou často fascinování kostlivci, duchy, strašidly, které spojují se svými představami o smrti. Představy potřebují korigovat. Pro děti jsou dospělí v tomto věku „všemocní“, je třeba si být vědom své síly a používat ji uměřeně. Potřebují pochopit, že sourozenec nezemřel naschvál nebo natruc, ale postupně se učí cítit smutek a zlost zároveň.

9 - 12 let

Lépe již chápou nezvratnost smrti, ale občas ještě mohou mít období, kdy v tom mají nejasno. Nebo se jejich chápání konečnosti smrti střídavě proměňuje. Začínají chápat, že i ony samy mohou zemřít. Myšlenky na vlastní smrt je mohou děsit. Mohu být rozmrzelé z toho, že někdy pocítí bezmoc, že se smrti nedá zabránit. Zvláště bolestné může být uvědomění toho, co pro ně sourozenec (u)dělal, a nyní to musí dělat samy. Přijmout bezmoc je těžký úkol a pomáhá, když jim dospělí ukáží, v čem všem jsou děti mocné a schopné a také pokud jim ukážou, že i dospělý je v některých oblastech bezmocný a bezbranný. Může přijít regrese (sestup jakoby do nižšího věku i s přiměřenými projevy) a touha být jako bezmocné miminko. Potřebují ujistit, že nemusejí být silné a všechno zvládnout, že mohou být smutné a plakat, zároveňń jim může pomoci, když jsou něčím užitečné a platné.

Dospívající

Smrt je děsí, protože se domnívají, že je vždy spojená s bolestí. Zneklidňuje je, že smrt působí bolest a zármutek ostatním. Vadí jim, že nevědí přesně, co je po smrti. Hněvají se, že smrt okrádá člověka o to, co již nezažije. Třetina věří v život po smrti, třetina věří v klid a pokoj po smrti a třetina vnímá smrt jako naprostý konec, poslední životní zkušenost. Je pro ně důležité téma důstojnosti, klidu, nenásilnosti smrti, naplněnosti života před smrtí. Jak se se smrtí obecně vyrovnávají? Ignorují ji. Poslouchají často písně o umírání, filmy o smrti, příběhy. Zajímají se o duchy, upíry. Začnou někdy věřit reinkarnaci, nebe…Píší a skládají písně o smrti. Mohou se bát divných zvuků, otráveného jídla. Zbytečně riskují. Pomýšlejí na sebevraždu. Propadají beznaději, nihilismu.Zaobírají se smrtí jiných lidí.

Co jim může pomoci? Přestat vyhledávat samotu, zapojit se do činností komunity, obklopit se lidmi, kterým věří.

Protože vztahy dospívajících bývají plné konfliktů, rozporů, pocity viny bývají mnohem větší. Mají málo pozornosti, která se soustředí spíše na menší děti a rodiče. Ještě dva roky po smrti trpívají depresí, vinou, osamělostí, zmatkem, zlostí. Myslí si, že zemřelého mají rodičům nahradit nebo se domnívají, že by to rodiče chtěli.

Mohou i v tomto věku v určitých okamžicích vyžadovat návrat sourozence zpět, přestože si plně uvědomují, že to není možné.

Potřebují o tom mluvit spíše s vrstevníky. Někdy se ale bojí, že je tím zatíží, tak se stahují do ústraní. Tím se mohou jejich přátelské vztahy zhoršit. Pokud ale vrstevnická skupina je přístupná tématu, je to pro ně významný zdroj potvrzení a povzbuzení.


Poselství dětem od jejich blízkých:

  • Můžeš mi věřit.
  • Můžeš se na mne spolehnout.
  • Zvládnu to.
  • Vždy tě vyslechnu.
  • Postarám se o tebe.
  • Jsi pro mne moc důležitý.


Co může dětem ublížit?

  • Zavalit děti zábavou a atrakcemi v nadměrném množství.
  • Používání eufemismů – usnul, ztratil se, odešel
  • Nenaslouchání, nedostatek pozornosti a doteků zrovna tak jako vnucené doteky a kontakt
  • Příkazy a projevy blízkých : „Nesmíš plakat, sourozenec by chtěl, abys byl statečný (jako byl on)“. „Sourozenec je pryč, dlouho ho neuvidíš.“ „Sourozenec byl tak hodný, skvělý, že si ho Pánbůh vzal k sobě.“ „Máš ještě dalšího sourozence, případně maminka jistě bude mít brzy další dítě.“ „Jak můžeš takhle zlobit, smát se, dělat rámus, hrát si…, když ti umřel sourozenec.“ „Určitě se z toho brzo dostaneš, vždyť máš spoustu kamarádů!“ „Tys nepláčeš? Tys ho snad neměl vůbec rád!“ „Tvůj sourozenec je v nebíčku, tak nemáš proč plakat.“ „Tvůj sourozenec umřel, to je jako by usnul.“
  • Porovnávání se zemřelým sourozencem, jeho idealizace, případně jeho povyšování nad žijící dítě.
  • Když dítě převezme rodičovské role a příliš ošetřuje rodiče, může dojít k narušení vývoje dítěte.
  • Příliš volné hranice. Některé děti mohou začít zlobit, aby rodiče „neměli čas“ plakat.


Co dětem může pomoci?

  • Když jsou informovány včas a sdílejí podobné naladění s ostatními.
  • Dostatek času, netlačit do další fáze.
  • Jít na pohřeb, účast pomáhá konečné adaptaci na nastálou situaci, ale nenutit do účasti.
  • Napsat dopis, nakreslit obrázek, dát dárek zemřelému sourozenci, starší se mohou zapojit do příprav pohřbu.
  • Slyšet slova smrt, zemřel, a vysvětlit, co znamenají, případně ujistit se, jak tomu dítě rozumí, nesprávné informace uvést na pravou míru.
  • Jednoduchá a přímá slova.
  • Mluvit o sourozenci s druhými nebo v duchu.
  • Podílet se na vypořádání s jeho pozůstalostí a nechat si něco po něm.
  • Prohlížet si fotografie, videozáznamy, zejména fotografie společné.
  • Jít na hrob, přinést květinu, zapálit svíčku, pokud dítě chce.
  • Jít na místa, kde bývali společně.
  • Setkávat se společnými kamarády a společně vzpomínat a vyprávět, ale do kontaktu nenutit.
  • Dělat něco, co dělal sourozenec dobrého nebo to dělat jako on, případně nosit podobný účes, oblečení..
  • Doteky a masáž.
  • Poskytnout informace o tom, jakým způsobem lidé truchlí a že při tom mohou mít různé pocity, zejména zlost.
  • Vyjádřit zármutek expresivně – hrou, tvorbou.
  • Obnovit co nejdříve denní režim, když zůstává nějaký řád věcí a alespoň část programu jako dříve, něco stabilního.
  • Když vidí, že se rodiče o sami sebe  a jeden o druhého starají, po všech stránkách.
  • Společné trávení dní výročí, spojených se sourozencem, a zvláště dní několika před ním.
  • Ujištění, že se mohou vrátit k životu, ujistit, že jít dál neznamená zapomenout nebo snížit význam zemřelého sourozence, ale znamená ctít vztahy, které byly a které jsou, zabývat se minulostí, přítomností i budoucností v určité zdravé míře.
  • Vtip, humor, veselost, radost, ale netlačit se do něj.
  • Společná konstruktivní aktivita s rodiči – užitečná práce, oceněná.
  • Pozornost dospělých nejen ve chvílích, kdy pláče, ale také ve chvílích, kdy prožívá jiné emoce, případně ve chvílích klidu.


Jak poznáme traumatizované dítě?

-  Vypadá jako zmrzlé, ztuhlé, jako by mimo sebe.

-  Dává najevo strach a úzkost, kterou nemělo předtím, i když k tomu není zjevný důvod.

-  Straní se druhých lidí a dává najevo nedůvěru.

-  Dává najevo agresivitu a hněv v neobvyklé míře.

-  Má zvláštní dříve neobvyklé projevy - tiky, nadměrná nepořádnost, zvláštní manýry.

-  Vykazuje trvalé znaky deprese, zasmušilosti, apatie, podrážděnost nebo přehnaná aktivita

-  Obviňuje se, cítí se vinno.

-  Stěžuje si na zdravotní potíže, bolesti bříška, hlavy, jiné nevysvětlitelné bolesti.

-  Náhle nemá zájem o školu, učení.

-  Výrazně změnilo návyky spánku a jídla.

-  Je sebedestruktivní a má sklon k nehodám.

-  Dlouhodobě se chová jako miminko, vyžaduje, aby se s ním tak i zacházelo.

-  Vyhrožuje sebevraždou.

Pokud symptomy přetrvávají déle než měsíc po traumatu, vyhledejte odbornou pomoc!


Snížení následků traumatu:

Snažit se s dítětem o traumatu mluvit. Nenechávat ho úplně o samotě. Požádat ho, aby popsalo, co prožilo, označit pocity, které nedokáže samo pojmenovat. Možná ho to krátkodobě rozruší, ale dlouhodobě to může pomoci.

Snažit se s dítětem také vyslovit pozitivní myšlenky typu: „Jsem živý a v pořádku. Můžu žít dál, i když mi zemřel sourozenec. Když budu potřebovat, pomohou mi lidé, kterým na mě záleží, kteří mě mají rádi, pro které jsem důležitý.“

Pokud možno denně s dítětem mluvte o pocitech jeho těla, kde cítí napětí, tíseň, ztuhlost, teplo, chlad…Naučte ho procházet své tělo od hlavy dolů a uvědomovat si napětí, které cítí ve všech částech jeho těla.

Relaxujte s dítětem 15-20 minut denně, zvláště, když si stěžuje na stres nebo se projevuje neklidně.

Dovolte mu běhat, cvičit, plavat, chodit každý den na hřiště a povzbuzujte ho v tom.