Rozhovory

s tatínky

  • Lucka a Petr, rodiče syna Filípka

Dva roky a kousek po smrti našeho Filípka jsem se odhodlala ke speciálnímu a velmi intimnímu rozhovoru s mým milovaným. Přemýšlela jsem, zda zvolit ústní nebo písemnou formu.

Při ústní formě jsem se ale bála vlastní neobjektivity další interpretace. Proto jsem volila tu písemnou.

Ahoj lásko. Ráda bych Ti položila několik otázek ohledně našeho Filípka a budu moc ráda, když odpovíš co nejobjektivněji. Tak, jak jsi věci cítil a prožíval.

1)  Je to už více jak dva roky, co Filípek zemřel. Myslíš na něj ještě? A kdy nejčastěji?

Ano, stále na něj myslím a připomíná mi ho plno skutečností. Především ty. Nebo když jsem na zahradě, když běhám nebo jezdím na kole a mám chvíli jenom pro sebe. Když vidím těhotné ženy, kterých si všímám mnohem víc, než kdy dřív a vidím v nich vždycky tebe s bříškem.

Nejhorší to je, když jsem doma sám a děti už šli spát a já čekám na tebe. Potom se mi často stane, že se rozpláču a myslím na to, jaké by to bylo, jak by už byl Filípek velký a jak moc by mi byl podobný.

2)  Vím, že jsi zpočátku byl v rozpacích, když jsem Ti sdělila své přání ohledně Filípkova pomníčku u nás na zahradě. Jak to vnímáš dnes? Jsi rád, že jsem si tehdy trvala na svém a máme ho teď stále u nás nebo by se pro Tebe v tomto ohledu nic nezměnilo?

Nikdy jsem neměl nic proti tomu mít Filípka uloženého na zahradě, ale je fakt že pamětní deska mě tehdy trošku vzala. Už dlouho mi to ale přijde jako něco naprosto samozřejmého a že to vlastně ani jinak být nemohlo. Je tam přesně na svém místě a akorát se těším, až to kolem něj víc zvelebíme i s lavičkou pro posezení.

3)  Vrátím se k tomu osudovému dni. Co jsi uvnitř prožíval za pocity, když nám řekli, že našemu synovi přestalo tlouct srdíčko a narodí se mrtvý?

Úplně první byl strach o tebe a až za chvilku mi to začalo docházet. Na prvním místě ale pro mě v tu chvíli bylo postarat se o tebe a proto jsem tu největší ránu dostal až v okamžiku, když jsem začal všechny obvolávat s informací, jaké neštěstí nás potkalo. V tu chvíli jsem asi nejvíc vnímal pouze mojí vlastní bolest, protože jsem byl strašně nešťastný a bezmocný. Nikdy bych nikomu nic takového nepřál, ani tomu největšímu nepříteli. Nejvíc mi ale pomáhalo to, že jsem se potřeboval postarat o tebe, protože jsem věděl, že to beze mě nezvládneš a to dávalo sílu mě to všechno zvládnout.

4)  Jsi rád, že jsi byl se mnou u porodu i po celý ten týden v porodnici a mohl všechny ty nejniternější okamžiky prožít společně se mnou, být mi oporou?

Nedokážu si představit, že bych tam s tebou nebyl. I díky tomu, že se nám podařilo postarat se ten první týden o Páťu, jsem tam mohl být s tebou a spolu jsme to všechno zvládli. Po tom prvním dni byla další hrozná chvíle, když tě po narození Filípka museli vzít na sál pod narkózu a já seděl na pokoji a zíral do prázdna a čekal nekonečně dlouho, než mi tě zase vrátí.

5)  Vzpomínáš si na naše společné chvíle, když jsme Filípka drželi v náručí a loučili se s ním? Vybavíš si ještě jeho tvář?

Na ty chvíle, co se pocitů týče, se nedá zapomenout. Filípkovu tvářičku si ale dnes bohužel nevybavuji a to mě mrzí. Vím, že jsi chtěla, abychom si Filípka vyfotili a já tě od toho odrazoval. Dodnes si nejsem jist, zda to bylo správně nebo ne. Podvědomě si myslím, že to bylo správné rozhodnutí. Zůstává nám tak jenom jako naše společná vzpomínka a máme otisk jeho nožičky, který jsme si zvěčnili i na naší pamětní desce. Ze všeho nejvíc si vybavuji, jak byl krásný a úplně normální, a jak jenom spinkal, a že jsme oba strašně moc plakali.

6)  Krátce po ztrátě našeho syna jsme zjistili, že jsme sami. Rodina se od nás distancovala, přišli jsme o přátele. Já jsem to nesla přímo tragicky, ale myslím, že Tobě to tolik nevadilo. Bylo pro Tebe těžké, že Tvá rodina Tě vůbec nepodržela, nebyla tu pro Tebe? Nebo jsi tu bolest raději prožíval sám?

Asi to vyzní hrozně, ale mě to moc nepřekvapilo. Asi je to tím, že jsem neměl žádná velká očekávání a vždycky jsem se snažil postarat o všechno sám a nevyhledávat pomoc ostatních. Hodně se na tom určitě podepsalo i to, že jsem ve skutečnosti nikdy neměl skutečné přátele nebo kamarády, u kterých bych následně vůbec mohl mít nějaká očekávání, jak se v naší situaci zachovají. Vždycky jsem spíš dával a nikdy moc neočekával. O to víc mě bolelo, jak jsi tím trpěla ty. A nejhorší na tom bylo, že ty největší rány jsi dostávala až mnohem později, když už bychom to vůbec nečekali.

7)  Přemýšlels někdy o tom, proč se to stalo zrovna nám?

Vzhledem k tomu, že nevěřím na osud ani žádné jiné vyšší smysly jsem si tuto otázku nikdy nepoložil. A i kdybych si jí položil, žádná odpověď by nebyla ani uspokojivá ani pravdivá. Vím, že jsme neudělali nic, čím bychom za to mohli a oba dnes víme, že to může potkat kohokoliv a že ta pravděpodobnost není vůbec malá, ačkoliv se o tom nikde nemluví.

8)  Jak myslíš, že to, co se stalo, změnilo nebo ovlivnilo nás dva?

Neumím popsat, jak to ovlivnilo mě osobně kromě toho, že nás to spojilo tak těsně, jak asi může málo co. Bohužel vím, že tebe se tato tragédie dotkla strašně silně a vím, že si celý rozsah ani nedokážu představit. Vím, že jsi byla strašně bezradná a v mnoha okamžicích strašně osamělá, i když jsem byl stále s tebou, ale nedokázal jsem plně sdílet tvou bolest.

Díky tomu mě mrzí, že ti stále občas způsobuju velkou bolest nevhodnou poznámkou nebo připomínkou, která tě strašně raní. Nevím, zda se mi podaří to plně eliminovat, ale po tom všem si vůbec nedokážu představit, že bychom někdy v budoucnu mohli jít každý jinou cestou. Určitě namítneš, že to je relativní, ale jsou věci, které nám nikdy nikdo nevezme a které jsme si prožili pouze my sami spolu. Pro mě je to mnohem důležitější než abychom ty okamžiky (dobré i špatné) sdíleli s dalšími. Ano, je to asi sobecké, ale já to tak cítím.

9)  Co Ti tehdy nejvíc pomáhalo od té bolesti, abys přišel na jiné myšlenky?

V tu chvíli jsem se upínal k tomu, abych se o tebe postaral a abych ti to co nejvíce ulehčil. Na sebe jsem v tu chvíli nijak zvlášť nemyslel, protože to prostě nebylo důležité. Bohužel to je možná důvod, proč se mi tyto chvíle občas vrací jako bumerang, když bych to nejméně očekával. To se ale týkalo i jiných podobných tragédií, kdy jsem vlastně truchlil až o mnoho let později a vždycky znenadání a bez varování. Určitě to není správně a zdravé, ale tak to prostě mám.

Spíš než co mi pomáhalo, si vybavuji, co mě v tu chvíli nejvíc zraňovalo. Byly to především maminky s kočárky a to obzvláště v hromadné dopravě. To mě vždy dokázalo rozplakat a ony na mě často koukaly jak na blázna. Ale ani v tu chvíli jsem nedokázal nepomoct jim třeba do tramvaje, i když to tak bolelo. Asi mi tedy vlastně pomáhal můj silný cit pro „povinnost“ dělat věci správně, ale bojím se, že se mi to časem spíš vymstí a vrátí se mi to jako ten dříve zmiňovaný bumerang.

10)  Co myslíš, že pomohlo s tou bolestí, nebo ještě pomáhá mně?

Po dobu pobytu v nemocnici to podle mě byl Páťa na kterého ses mohla mnohem víc upnout a já o kterého ses mohla opřít. Když jsme pak byli doma, tak ti určitě nejvíc pomáhala Anie, která s tebou dokázala tím svým „trubičkovským“ psím způsobem sdílet tvojí bolest a dodávala ti energii a chuť žít a nevzdávat to.

Dalším velkým impulsem bylo naše společné rozhodnutí pomoct dětem, které neměly to štěstí, aby mohly vyrůstat ve funkčních rodinách a skončily v kojeneckých ústavech a dětských domovech. A po té, co nás potkalo ještě ten samý rok na podzim, se podle mě pro tebe stalo toto poslání hlavním záchranným majákem. Dneska už máme skoro ¾ roku naše 2 pěstounská sluníčka a i když je to někdy strašně náročné, vím, že bys je za nic nevyměnila a že ti takto každý den hodně pomáhají.

Přál bych si říct, že jsem toho pro tebe udělal mnohem víc, než jsem popsal, abych ti pomohl, ale to mi asi budeš muset říct ty sama, protože já to nedokážu vnímat. Rád bych se od tebe dozvěděl jak moc a čím vším jsem ti nejvíc pomohl.

Bylo pro mě hodně těžké odpovědět na tyto otázky, ale to ty moc dobře víš. Ve všech odpovědích jsem se snažil být maximálně upřímný. Moc tě miluju, má lásko, má milovaná manželínko.

Trvalo den, než jsem to dokázala strávit. Byla to opravdu silná káva, plakala jsem jak malé dítě. Pak jsme si spolu o všem promluvili a poplakali si spolu. Byl to velmi emotivní a silný zážitek.

Dozvěděla jsem se i věci, o kterých jsem nevěděla, a moc mě to mrzelo. Ale uvědomila jsem si díky tomu, že každý tu svou bolest prožíváme prostě po svém. A že pouto jménem Filípek už mezi námi zůstane vždy. Stejně tak, jako naše láska k němu. Odešel, ale zůstal v nás už navždy.

Děkuji životu, že mi poslal nejlepšího muže mého života. Děkuji za to, že náš andílek je právě nás dvou. S nikým jiným bych ho mít nechtěla.

Někteří lidé o andělech sní. Já toho svého držela v náručí.

 

  • Lucka a Petr, rodiče Amálky

1)  Je to už 6 let, co Amálka zemřela. Myslíš na ní ještě? A kdy nejčastěji?

Skoro každý den, když vidím mraky, krásné nebe, nebo když vidím čas 1111, nebo podobné.

2)  Jak vnímáš to, že máme Amálčin popel roztroušený v JČ uprostřed lesa? Jak to tam na tebe působí a jak ti to pomáhá?

Strašně rád tam chodím, ale v poslední době radši sám než s někým, je to pro mě takové speciální místo, až trochu magické.

3)  Vrátím se k tomu osudovému dni. Co jsi uvnitř prožíval za pocity, když nám řekli, že naší dceři přestalo tlouct srdíčko a narodí se mrtvá?

Ochranu svojí ženy, řešení situace, zachovat si chladnou hlavu, být schopen racionálně uvažovat. Velký smutek, ale ten porod a ta možnost ji chovat v náručí byl jeden z nejklidnějších momentů v mém dosavadním životě.

4)  Jsi rád, že jsi byl se mnou u porodu i po celou dobu v porodnici a mohl všechny ty nejniternější okamžiky prožít společně se mnou, být mi oporou?

Ano, rozhodně, neměnil bych za nic na světě. Snad jen s tím, že chvilku po porodu nechali Amálku ležet pod prostěradlem, než jsem jim řekl ať mi ji dají.

5)  Vzpomínáš si na naše společné chvíle, když jsme Amálku drželi v náručí a loučili se s ní? Vybavíš si její tvář? Jaké pocity jsi měl? Jak ti je, když si na ní i na tu situaci vzpomeneš?

Ano vzpomínám. Vybavím, krásná, bez bolesti, měla mír na tváři, malá bezbranná holčička. Zaplní mě klid a pocit rozjímání, vstupuji do jiné dimenze… ale relativně klidné a hezké…

6)  Přemýšlel jsi někdy o tom, proč se to stalo zrovna nám?

Ani moc ne, přijal jsem to tak, jak to bylo. Ze začátku možná, nyní jsem „rád“ jelikož nám to oběma velice prospělo a utužilo naší rodinu i naše děti.

7)  Jak myslíš, že to, co se stalo, změnilo nebo ovlivnilo nás dva? A jak naši dceru Máju, případně i Káju, která se narodila až poté? Jak to ovlivnilo tebe?

Velice nás to ovlivnilo a stmelilo, udělalo to z nás lepší lidi. Mája má v očích tu zkušenost a proto je tak vnímavá a dokáže mluvit jako dospělá, protože mnohé věci chápe, má je „odžité“. Kája o Amálce jen slyšela, samozřejmě viděla fotky, a určitě je ovlivněná tímto, ale ne způsobem jakým je Mája. U sebe bych odkázal na předchozí odpovědi.

8)  Co Ti tehdy nejvíc pomáhalo od té bolesti, abys přišel na jiné myšlenky?

Nedokážu vypíchnout jednu věc, ale celkový postoj, možnost to probrat s lidmi, sdílet, Cathy apod. a hlavně partnerská láska to byly ty hlavní a nejdůležitější faktory.

9)  Co myslíš, že pomohlo s tou bolestí, nebo ještě pomáhá mně?

To, že jsi dokázala najít sebe samu, a překonat resp. Pomáhat ostatním, prožít si to a soustředit se na ty důležité věci v životě, naše rodina a děti.

 

 

Níže přikládáme odkaz, kde od 28.min. vystupují manžele Burdovi v pořadu Viliama Poltikoviče nazvaném BRÁNA SMRTI - smrt a transformace - 7. 11. 2013 http://www.youtube.com/watch?v=7_FXkbuR1J8