Prcek (0 let, neznámá příčina)

Ahoj Prcku.

Dneska se mi o tobě zdálo. Běžela jsem lesem a nemohla tě najít. Byl to jeden z lesů kolem Letohradu, jezdila jsem tam na tábor, tak to poznám. Moc jsem neviděla na cestu, jak moc jsem brečela, volala jsem tě. Najednou jsi se přiřítil, skočil jsi mi do náruče zničeno nic a strašně jsi se smál. Mohly ti být tak tři roky.

Měl jsi blonďatý vlásky po tátovi a vlastně i jeho oči. Ale po mně jsi měl macatý tvářičky a nabubřelej výraz. Asi jsi mrzout, zlato. Víš, že už ani nevím, jestli je i tvůj otec mrzout? Když jsi odešel, tak nám to moc dlouho neklapalo. Nesmíš se na tátu zlobit, stačí, že jsem se zlobila já. Byli jsme strašně mladí a než jsi odešel, tak se tvůj táta snažil strašně moc. Oba dva jsme byli na střední škole, mně zbývaly dva roky a tátovi jeden, možná by nám to nevydrželo ani tak, těžko říct. Ty už si to nemůžeš pamatovat, protože tvoje dušička už byla pryč, ale tehdy v nemocnici to bylo strašný. Dali mi léky, abych porodila tvoje tělíčko, strašně to bolelo a všude kolem plakaly miminka. Živý miminka.Ty jsi neplakal. Čekala jsem až bude tma a sestry si budou myslet, že spím, otevřela jsem okno a dlouho se dívala na místo, kam jsem chtěla skočit, ale přišla sestra, že prý přestala slyšet můj pláč.

Ten pocit udělat cokoli, co nás dá zase k sobě tu byl rok. Každý den, a ty to víš nejlíp, jsem lehávala na tvém hrobě a křičela na tebe i na mě. Chtěla jsem vědět proč. Jenže mi nikdo nedal odpověď. Nechtěli mi dát ani tebe, že prý tě spálí s biologickým odpadem. Víš, tohle jsou momenty, kdy člověk potřebuje, aby mu někdo pomohl, jenže my jsme byli sami. Ale já ti přeci slíbila, že se o tebe postarám, ať to stojí, co to stojí. A tak jsem se postarala.

Tvůj otec mi sem tam dal pár facek a já se cítila ještě víc sama. A tak jsem chodila do školy, v noci ti do nebe vyprávěla pohádky a žehlila dupačky. A pak bylo 6. července, rok utekl. A já si řekla, že už musím žít dál. Že jsi můj syn. Moje láska a že odpustit si, odpustit tobě a odpustit tátovi, je to nejlepší, co můžu udělat. A tak jsem nám všem odpustila.

Věz, že to, že jsem schopná žít dál, ještě neznamená, že jsem zapomněla, nebo tě nemiluju. Vždycky budeš můj milovaný, prvorozený synek.

S láskou,

Máma