Ondrášek (0 let, trombóza pupečníku)

Svůj příběh píšu především proto, že situace, kdy přijdete o jedno z dvojčat, je strašně zvláštní, málo obvyklá a mám pocit, že lidé ji trochu podceňují - myslí si, že když vám jedno dítě zůstane, všechno přebolí rychleji. Bohužel toho smutku ale bylo a občas pořád je tolik, že má význam o tom mluvit.

Otěhotněla jsem až po ivf a zpráva o tom, že čekám dvojvaječná dvojčata, mne nejdřív hrozně zarazila...nebála jsem se, jak se o ně postarám, strach jsem měla z toho, jestli je donosím (už proto, že nejsem úplně zdravá). Týdny těhotenství ubíhaly, vše bylo v pořádku, cítila jsem se v rámci možností dobře, strach přecházel a na kluky jsem se začala moc těšit. V 33. týdnu mne sice „zavřeli" do nemocnice z důvodu zkracujícího se čípku, což se mi nelíbilo ani trochu. Naštěstí mne o víkendech pouštěli domů a věděla jsem, že už tam dlouho nebudu.

Ve čtvrtek (35+6) jsem ráno šla na běžnou kontrolu - bylo krásně, cítila jsem se výborně, strašně jsem se těšila i na tu kontrolu, protože jsme se měli konečně přesně domluvit na vyvolání porodu. To jsme ostatně stihli, mělo to být příští pondělí. Pak ještě pan primář řekl, že se podíváme na ultrazvuk. Jedno srdíčko našel hned a to druhé hledal a hledal...a mlčel. Začalo mi být jasné, že něco je špatně. Ani nestihl nic říct, vlastně jsem se zeptala sama, jestli ho nevidí. A když řekl, že ne, tak už následovalo jen to hrozné ticho, žádné slzy. Vím jen, že jsem si říkala, že to není možné, že to není spravedlivé. Ještě jsem stihla zavolat manželovi, kterého ten můj hrozný telefonát dodnes straší ve snech, a už mne vezli na sál - císařský řez byl nutný kvůli druhému dvojčeti. Jediné štěstí v té chvíli bylo, že Jurášek kopal, až když mne nutili položit se na bok a dýchat kyslík mi došlo, že i on může být v ohrožení. V té chvíli jsem se rozklepala tak, že to zastavila až injekce s opiátem.

Když jsem se probrala z narkózy, jako první jsem slyšela manžela, jak říká „On je tak krásný, tak krásný..." Kolem mne byly sestřičky i doktorka, dávali mi ho k prsu a on se hned přisál. Ptali se na jméno, jestli je nechceme změnit, ale to by na tom nic nezměnilo. Věděli jsme, že prvorozený bude Ondráček a ten umřel. Nebudeme to přece teď měnit. Ale já jsem byla jako v mlze. Necítila jsem prostě nic. Potom jsme zůstali sami s manželem ... on plakal, já jsem cítila jen prázdno, hrozné prázdno a žádné slzy. Ani nevím, jak to popsat, prostě ležela jsem na sama na JIP po císařskémřezu, všechno mne bolelo. Bylo mi šíleně smutno. Malého mi nosili jen na kojení a já jsem měla pocit, že v životě nebude už nikdy nic dobře. Když jsem viděla Juráška, cítila jsem obrovskou něhu, lásku, nádheru, a zároveň šílený strach, aby se něco nestalo ještě jemu. Zároveň ale jsem cítila veliký smutek. Představovala jsem si pořád jeho brášku a to, že takoví nádherní kluci tu mohli být dva.

Manžel byl taky na dně, musel tu zprávu oznámit příbuzným a známým, byl sám doma se všemi těmi věcmi pro dva. Z dvojnásobně nabalené tašky do porodnice vyházel vše, co přebývalo. Musel jít vyřídit Juráškovi rodný list a Ondráškovi zároveň úmrtní...a zařídit pohřeb, který být musel, i když my jsme na něm být nechtěli.

Právě skutečnost, že se pohřeb musí uskutečnit , mne konečně probudil z letargie. Když jsme mluvili o tom, že musíme dát malému něco do rakvičky, nevydržela jsem to a spustil se strašný proud slz. Nemohla jsem je zastavit, prostě se ve mně něco zlomilo, a asi to bylo dobře. Od té doby jsem plakala hodně a taky o tom všem s mnoha lidmi mluvila. Naštěstí nám to s manželem nedělalo problémy a ostatní taky brzy pochopili, že o tom mluvit chceme, a poslouchali nás. Sedávali jsme v porodnici s Juráškem na klíně a plakali nad Ondráškem...


Ondráška jsme nikdy neviděli, a tak fotka a dvd z ultrazvuku zůstanou jedinou hmatatelnou vzpomínkou na něj. Po porodu jsem za dva dny nemohla z JIP pryč, asi bych to fyzicky ani nezvládla. Ten třetí bych to ještě před pitvou stihnout mohla, ale musela bych jít na pitevnu. Od toho mne všichni, včetně manžela, odrazovali a já nebyla natolik přesvědčená, že to zvládnu, že jsem tam nakonec nešla. Přesto je mi strašně líto, že nevím, jak Ondrášek vypadal - i když nevím, jak bych ten pohled vydržela.

Víme, že Ondrášek umřel na trombózu pupečníku. I když jsem byla v nemocnici, nedalo se to zjistit včas a nedal se zachránit. Proč se to stalo, nikdo nikdy nebude vědět s jistotou - mohly za to možná trombofilní mutace nebo moje jiné onemocnění, možná to byla prostě náhoda. Strašné bylo, že se to stalo tak pozdě, ve chvíli, kdy už jsem byla naprosto klidná, celé těhotenství bylo za mnou i se všemi riziky předčasného porodu (což je u dvojčat nejčastější komplikace). Bylo to jako rána z čistého nebe.

Pár dní po porodu jsem si ještě prodělala žlučníkový záchvat a složitá vyšetření, takže jsem se dostala z porodnice domů až po čtrnácti dnech - ale až pak jsem zjistila, jak je to doma těžké. Monitor dechu nám zapípal falešný poplach už po několika hodinách doma a já jsem nemohla spát, pořád jsem seděla u postýlky (doteď se nemohu spát na jiném boku než směrem k ní). Od Juráška jsem se nechtěla vzdálit ani na vteřinku, byla jsem paralyzovaná strachem (i když mne doktoři ujišťovali, že je naprosto v pořádku). První dva měsíce jsem si připadala, jako by mne někdo přikryl těžkým smutným závojem, okolní svět mi připadal jako v mlze, měla jsem pocit, že už se nikdy ani neusměju, že na to budu pořád už jen myslet...Těžko se to popisuje, přitom navenek už jsem vypadala celkem normálně. Už jsem ale moc neplakala, slzy došly, ale v duši byl obrovský smutek. Tak velký, že jsem si hrozně vyčítala, abych neublížila Juráškovi tím, že se z něj neraduju, že ten smutek převažuje. Ale nemohla jsem si pomoct. Manžel nesl situaci podobně jako já, ale brzo bylo vidět, že on alespoň na všechno nemusí pořád myslet, protože já jsem byla doma a on mezi lidmi a největší chmury za mnou.

To všechno jsem cítila i přesto, že jsem měla nádherného malého syna, který by si zasloužil, abych se z něj upřímně radovala. Je to strašný paradox, ty pocity se v sobě strašně bijí a na jednoho člověka je toho hodně. Spousta lidí v okolí si myslela, jak mi později řekli, že ta ztráta pro mne není až tak velká, když mám Juráška. A to je i důvod, proč svůj příběh píšu. Ta bolest je velká, nepopsatelná. To druhé dítě vám hrozně moc pomáhá se s ní vyrovnat a jde to určitě mnohem lépe, než když ztratíte dítě jediné. Ale bolest není o to menší. Ve chvíli, kdy se vám něco takového stane, ztrácíte část sama sebe - svou budoucnost, kterou si vysníte - vždyť my jsme už pomalu snad plánovali, jak půjdeme klukům na svatbu . A pak následuje obrovský tvrdý náraz a všechno je jinak. Smiřovat se se ztrátou velkého zdravého dítěte je velice těžké, i když se jedná „jen" o jedno z dvojčat. Tedy alespoň pro mne a pro všechny, kteří to zažili a mluvila jsem s nimi.

V současné době uplynulo od porodu osm a půl měsíce - ne, nejsem s tím vším úplně smířená, pořád na to hodně myslím a každý dvojčatový kočár ve mně vyvolá vzpomínky. Ale je to jiné a už se zas dokážu smát a radovat, i když o Juráška mám nepřiměřený strach. Snažím se ale dívat do budoucna, užívat si, co je a doufám, že se ještě podaří další miminko. Vím, že na úplné smíření se s tím, co se stalo, je brzo, a tak čekám.

Zpětně jsem stejně moc ráda, že jsem zažila dvojčatové těhotenství. Je to krásné (i hrozné ), když vás okopávají čtyři ruce a čtyři nohy. A hřeje i myšlenka, že jsem alespoň na chvíli dvojčatovou maminou byla. Už teď vím, že ač nechtěně, je můj život zase o něco bohatší a uvědomuji si opravdu výrazně, že jenom pár věcí je v něm opravdu důležitých. Nad těmi ostatními můžeme mávnout rukou. A opravdu si vážím lidí, které mám kolem sebe.

Co mi pomohlo?

Nejprve manžel - mohli jsme spolu o všem mluvit, a to bylo nejdůležitější. Taky mám spoustu přátel, kteří mne podrželi a kterým jsem se mohla vypovídat. Pomohly holky z internetových diskuzí i pár těch, kterým se stalo něco podobného a které se se mnou podělily o své zkušenosti.Kkdyž jsem viděla, že to u nich probíhalo stejně jako u mne, a že se všechno zlepšilo, hodně mi to pomohlo - připadalo mi totiž ze začátku, že se z toho neustálého pocitu smutku nedostanu a u nich jsem viděla, že to jde. Pomohli mi i lékaři a sestry v nemocnici, kteří se mnou o všem mluvili a našli si čas.

 

Lenka Fialová