Martinka (0 let, před porodem)

Jmenuji se Míša a je to těžké o tom mluvit. Bylo to krátce před mými osmnáctými narozeninami, kdy jsem poprvé otěhotněla se svým přítelem. Když jsem byla ve třetím měsíci, tak jsme se rozešli. Byla jsem pyšná na to, že budu maminka a že čekám miminko. Byla jsem šťastná. Sice ne úplně, protože jsme nebyli všichni, ale i tak to miminko mi dodávalo moc síly to přežít. Nějak jsem byla srovnaná s tím, že mimčo nebude mít tátu. V rodném listě nebude nic, jen prázdná kolonka. Tak jsem se rozhodla , že mu to nepovím. Nechtěla jsem si chlapa uvázat dítětem.

Těhotenství probíhalo v pořádku. Chodila jsem na kontroly a vše bylo v pohodě. Z každého ultrazvuku jsem měla fotky. Nikdo o tom těhotenství nevěděl. U kamarádky jsem měla nakoupené věci - postýlku, kočárek, oblečení. Vše bylo růžové pro mou malou holčičku. Bylo to fajn nakupovat. Chtěla jsem mít všechno perfektní.

Byla jsem v šestém měsíci. Odjela jsem do Brna za kamarádkou, zdravotní sestrou, což bylo super. Chtěla jsem tam být až do porodu. Porodit tam a pak se vrátit.

Ale stalo se něco jiného. 19.10. mi nebylo dobře. Bolelo mě břicho. Jeli jsme do nemocnice. Ona se šla převléct a okamžitě mi začala dělat vyšetření. Zapojila mi monitor a hledala srdíčko. Ale stále nic. Už to nebylo normální.

Začínala jsem cítit, že je zle. Hned mě brali na sál a musela jsem porodit mrtvé dítě. Byla jsem tam úplně sama, bylo to strašné, myslela jsem, že to nezvládnu, že se zabiju. Martinka byla jediné, co jsem měla. Když se narodila, tak ji odnesli . Byla jsem moc vyčerpaná.. Až jsem se vyspala , tak jsem poprosila svoji kamarádku, ať mi Martinku ukáže.

Byla tak maličká, moc maličká a bezbranná. Vzala jsem ji do náruče, držela jsem ji a plakala. Moc jsem plakala. Neveřila jsem, že je mrtvá. Bylo težké ji připravit pohřeb. Všechno připravila moje kamarádka. Já nemohla. Bylo to moc těžké a moc to bolelo.

Celých šest let jsem o tom s nikým nemluvila. Ani teď moc ne. Přítel, se kterým jsme se dali znovu dohromady - otec Martinky - o tom nechce mluvit. Moc ho to bolí. Asi jsem mu to měla říci hned a bylo by to všechno lehčí. Je to, jakoby se to stalo včera. I když mám dva kluky, tak Martinka tu bude s námi jako andílek navždy.

Milujeme tě Martinko. Maminka a tatínek. Jsi náš andílek.