Mareček (26 dní, vrozená vada)

*26.6.2009 - † 21.7.2009
Mareček vznikl z velké lásky 22. listopadu roku 2008. Už po třech týdnech od tohoto dne jsem jako ten nejšťastnější člověk odcházela od doktora s tím, že už „máme tečku na ultrazvuku“, a nemohla se dočkat až se mi zakulatí bříško.

​První týdny jsem prakticky strávila na záchodě nebo v posteli, jak jsem byla unavená. Naštěstí to bylo v období Vánoc a 14 dní firemního volna se tentokrát hodilo víc než kdy jindy. Po Vánocích se žaludek uklidnil, únava trochu ustoupila a já zase chodila do práce. Asi po dvou týdnech jsem ale zase lehla do postele. Chytla jsem virózu. Jako zkušený uživatel internetu jsem věděla, že může být nebezpečná. Taky jsem začala patřičně vyvádět, že se našemu miminku může něco stát. Všichni mně uklidňovali, že spousta maminek v těhotenství něco chytí a mají zdravá miminka a tak jsem si řekla, že co se má stát se stane stejně a že se musím spíš z virózy co nejdřív uzdravit, než zbytečně plašit.

Asi po třech týdne jsem se zase cítila fit konečně si začala užívat svého rostoucího bříška. Taky jsem ho hrdě všude ukazovala. Miminko začalo kopat a my vymýšlet jména.Nakonec jsme se dohodli, že buď to bude Anna nebo Marek.

Vše se zdálo být všechno v pořádku. I přes bolavé nohy, záda a těhotenskou cukrovku jsem se nemohla dočkat až toho našeho, jak nám potvrdili při ultrazvuku ve 20. týdnu, chlapečka budu poprvé držet v náručí, a žehlila ty modroučké a zelenkavé „pidivěci“. Vše změnil až ultrazvuk ve 30. týdnu.

Bříško už jsem měla dost veliké a tak se mi špatně leželo na zádech, ale i přesto jsem se těšila, až uvidím toho našeho drobečka, jak se tam ve mně mele. Tentokrát se ale paní doktorka netvářila nijak vesele, spíše naopak. Na mou otázku, jestli je vše v pořádku odpověděla, že ano, jen prý malý má nějakou bublinku v bříšku, ale prý to vypadá na střevní kličky, které samy zmizí. Ale prý se na to raději podívá ještě jedna paní doktorka. Ze střevních kliček se však vyklubala vada zažívacího traktu a ještě k tomu měli doktoři podezření na závažnou srdeční vadu.

Druhý den jsem se staženým žaludkem dorazila na ultrazvuk do Motola, kde podezření na srdeční vadu vyvrátili. Neuvěřitelně šťastná jsem volala příteli, že to vypadá, že bude vše v pořádku, že srdíčko je jak má být a že ta přepážka v bříšku se dnes normálně operuje a není to nijak závažná operace. Za týden jsem šla na kontrolu ke své obvodní gynekoložce, která mě ihned poslala na oddělení rizikového těhotenství do Motola kvůli vzniklému polyhydramnionu (nadměrné množství plodové vody) s tím, že mi hrozí předčasný porod.

Na oddělení jsem si poležela týden a vzhledem k tomu, že se stav nijak zásadně nezhoršil, jsem poměrně ráda jela zase domů. Ve čtvrtek jsem v Motole absolvovala kontrolu v prenatální poradně a těšila se na víkend.. V pátek kolem oběda mi ale praskla plodová voda, takže následoval rychlý odjezd sanitkou do Motola. Kontrakce nastaly asi tak půl hodiny po příjezdu do Motola. Lékaři se snažili porod zpomalit, ale ještě ten den večer mě však byl proveden akutní císařský řez. Mareček se narodil přesně v pátek 26. června ve 23:42 v probíhajícím 33. týdnu.

Druhý den po porodu absolvoval asi 5-ti hodinovou operaci přepážky v bříšku, kterou zvládl na jedničku.. Další dny však ale lékaři při různých vyšetřeních přicházeli na další a další vady, z nichž nejzásadnější byla ta srdce a plíce. Náš chlapeček měl pouze jednu plíci a spojený velký a malý krevní oběh. Doktoři udělali všechna možná vyšetření, až nakonec dospěli k závěru, na který nás prakticky od začátku připravovali a to na ten, že Marečka operovat nebudou, operaci by neměl šanci přežít.

Druhý den převezli Marečka do Fakultní Thomayerrovy nemocnice, abychom ho měli blíž. Jezdili jsme za ním dvakrát denně, chovali ho a říkali, jak ho milujeme. 21. července měl Mareček zástavu srdíčka. Přinesli nám ho na lékařský pokoj, abychom se s ním mohli rozloučit s tím, že už zemřel. S obrovskou bolestí jsme se s ním s přítelem loučili. Asi po půl hodině ale Mareček začal znovu pravidelně dýchat a lékaři ho dali zpět do inkubátoru na monitor srdíčka a dali mu umělou výživu. Mezi tím dorazili i prarodiče. Byli jsme s ním do poslední chvilky a drželi ho v náručí. Srdíčko mu pořád bilo, dýchal sice hodně špatně, ale dýchal a my pořád doufali v zázrak. Ten se nekonal.

Poslali nás ven s tím, že Marečkovi ještě vezmou krev a udělají z ní genetické vyšetření. Potom nám ho už přivezli v postýlce s tím, že není žádná srdeční akce. Mohli jsme ho naposledy pohladit, políbit, pochovat a říct mu, jak ho všichni milujeme. Vypadal, jako když spinká, ale z výrazu tvářičky bylo znát, že z něj odešel život. I přesto byl neuvěřitelně krásný! Nechali jsem si na památku malý pramínek vlásků, stejně nazrzlých, jako ty moje, a otisk nožičky a ručičky, které jsou přesnou zmenšeninou těch přítelových.

Na poslední cestu jsme mu dali jeho oblečení, celé modré, medvídka, obrázek od sestřičky, která se neuvěřitelně těšila na brášku, a kytičku z bílých růží.

Bolest a stesk jsou pořád moc živé a víme, že časem zeslábnou, ale nikdy neodejdou Nevíme, co Marečkovo onemocnění mohlo způsobit, vím jen, že jemu už takové zjištění nijak nepomůže. V den kdy odešel Mareček, zemřelo i něco v nás všech, co jsme ho milovali. Rozum ví, že je to tak lepší, ale srdce, to krvácí stejně. Jsme smutní a zároveň rozzlobení z toho, že jsem přišli o našeho milovaného chlapečka, ale zároveň šťastní a vděční za těch 25 dní jeho života, kdy jsme si ho mohli chovat, hladit ho a dávat mu pusinky. Kdy jsme mohli být s ním a říkat mu, jak ho milujeme, a také za to, že jsme ho mohli v poslední chvíli mít u sebe a držet ho. Víme, že když odcházel, nebyl sám.

Náš milovaný Marečku, milovali jsme Tě od prvního okamžiku, co jsme o Tobě věděli a moc jsme se na Tebe těšili. Jsme na Tebe hrdí, jak statečně si bojoval za to, abys tu s námi mohl být. Jsme vděční za každý den s Tebou! Jsme vděční za každý Tvůj pohled, který si nám věnoval. Já jsme Ti vděčná za každou noc, kdy se mi vracíš ve snu. Jsem pyšní, že zrovna Ty jsi náš syn, bráška a vnouček! Moc nás bolí, že jsi odešel tak brzy, ale víme, že bys chtěl, abychom šli dál, a proto jdeme! Nikdy Tě nepřestaneme milovat!

S láskou

Tvoje maminka, tatínek, sestřička, babičky, dědové a celá velká rodina!