Lukášek (2 měsíce, mozkový nádor)

Všechno začalo jednoho krásného dne, kdy mi Lucinka (necelých 2,5 roku) položila ruku na břicho. Zarazila jsem se a ptám se jí: „Co je, tam něco je?“ Lucinka odpověděla: „Jo“. Pak pokračuju „A co?“ dodávám: „Miminko?“ Bylo mi jasné, že by ještě nedokázala odpovědět sama. Opět odpovídá „Jo“. To jsem se začala smát a povídám: „A jak to víš, Ty ho cítíš?“ A Lucinka rozhodným hlasem: „Jo“. Od této chvíle jsem byla šťastná a doufala jsem, že se nemýlí. Pak byla první návštěva u doktora a potvrdilo se.

Vše probíhalo hladce do první genetiky ve 12. týdnu. Je faktem, že jsem něco tušila už před samotnou cestou do Olomouce. Při vstupu do ordinace už snad ve dveřích hlásím, že chci fotečky, aby se na ně nezapomnělo. Doktor u vyšetření pořád povzdychoval, trvalo vše mnohem delší dobu a vůbec nic mi neřekl. Po vyšetření mi řekl, ať se posadím. Samozřejmě že mi fotky neudělal. Prý jsem se měla připomenout. Pak mi konečně vysvětlil, co viděl na ultrazvuku. Prosáknutí temene bylo větší než má být. Je to jedno ze třech věcí, jak poznat Downův syndrom. Další je vyšší tep a absence nosní kůstky. Luky měl jen to prosáknutí. Riziko Downa bylo 1:20. Doktor hned, ať jdu na odběr choriových klků, ať se to ví na 100 %. Na což jsem rozhodně odpověděla, že si ho nechám i přesto, kdyby měl Downa, navíc nechci riskovat potrat. Doktor poměrně naštvaně, že za celou jeho dobu působení žádný potrat touto metodou nebyl. Ale já měla pořád v hlavě, že o dítě nechci přijít. Prožila jsem si totiž jeden potrat (byla jsem těhotná, ale nebyl přítomný plod). Chování personálu při příjmu bylo fajn, ale paní doktorka u výkonu dost nepříjemná. Asi mě brala, jako že chci jít schválně na potrat… Navíc spousta personálu v místnosti, muži i ženy, byla to otřesná zkušenost. Tak to jen na vysvětlenou. Doktor mě ještě ukecával, ať na vyšetření jdu, ale já mu nevyhověla. Pak mi do kartičky napsali červeně: Odmítla karyotypizaci. Připadala jsem si jako odsouzenec za svoje rozhodnutí. Také jsem občas slýchala otázku, proč jsem to odmítla, načež jsem odpovídala, že si ho chci nechat, že ho nedám.

Na další kontrole v Olomouci (kolem 20. týdne) jsem se vůbec nic nedozvěděla ohledně prosáknutí temene, prý jsem si měla nechat udělat ten odběr choriových klků. Kontrola opět trvala dost dlouhou dobu. Bylo mi to krajně nepříjemné a člověk ztratil půl dne. Kdybych věděla, že se nic nedozvím, tak mě tam už nikdo nedostane. Můj doktor mi řekl, že budu platit za obě genetiky myslím 1.400 Kč. Ale na druhé jsem platila ještě nějakých 400. Zeptala jsem se proč, když to mělo být zaplacené a odpověď jsem nedostala. Můj doktor se tomu taky divil, tak kdo ví…

Během těhotenství nám Lucinka skončila v nemocnici se salmonelou. Chytla to někde v restauraci na dovolené. Bylo to pro mě dost náročné na psychiku. V nemocnici do ní valili vše co bylo – hlavně ať jí a pije. Vůbec jsem nevěděla, že by se měla dodržovat přísná dieta. Měnili jsme plinu snad 30x za den. Fakt to bylo strašný. Asi po týdnu nás propustili, že už na tom byla líp, ale sotva jsme vyšli ven, tak se nám dost poblinkala. Měla jsem obrovský strach, a teď nastalo dilema, zda se vrátit nebo jít domů. Lucce jsem už naslibovala, že bude doma s náma. Manžel se vrátil za doktorkou a řešili jsme co a jak. Naštěstí doktorka prohlásila, že pokud by se zrušilo propuštění z nemocnice a stav by se do druhého dne nezlepšil, tak by nás poslali stejně na infekční do Brna, Ostravy, Opavy nebo Hradce. Takže pro nás byla jasná volba jet domů a být poměrně v klidu. Druhý den jsme navštívili naši dětskou doktorku. Ta nás uklidnila, že NIKAM NEPOJEDEME a že to zvládneme, pokud budeme dodržovat PŘÍSNOU dietu. Informace v lékárně, v nemocnici a od doktorky se docela dost lišily. Věřili jsme dětské doktorce a opravdu jsme to zvládli. Ale ty nervy, jestli Lucinka neskončí na infekčním někde daleko se na Lukáškovi už mohly podepsat. Na infekční totiž těhotný nesmí.

Další šok byl pro mě můj doktor, když mě objednával na kontrolu k primářovi, protože jsem poprvé také rodila císařem, aby zhodnotil možnosti porodu. Když to zkrátím, tak mi řekl něco v tom smyslu, že je u mě problém v tom, že jsem odmítla karyotypizaci. Vůbec jsem nechápala, proč by to měl být problém. A pak si něco nesrozumitelného zamumlal. Celkem 3x jsem se ho musela zeptat, protože jsem mu ani jednou fakt nerozuměla. Podruhé už mi to bylo dost trapné a to slyším dobře. Po třetí zamumlal: „POSTIŽENÉ DĚTI NERODÍME!“ Zůstala jsem na něj civět s otevřenou pusou, zda jsem slyšela dobře. Opravdu to řekl. Přemýšlela jsem, zda to myslel vážně, ale podle jeho chování, mi to bylo jasné. Nevím, jestli si vůbec dokázal představit, co tím způsobil. Vyvolal ve mně spoustu šílených možných scénářů, jak bude vypadat můj porod a co vlastně s Lukáškem bude. Kdyby řekl nerodím, tak se tím asi nezabývám. Ale že řekl MY, tak mě to fakt dostalo. Přemýšlela jsem, jaký vliv má jeden doktor na porod. Jaké by to bylo, kdyby to muselo být opět císařem, zda by ho tam rovnou neusmrtili a pak neřekli jen, že už byl mrtvý u mě. Přemýšlela jsem o jiné nemocnici, i když jsem se Šumperskou porodnicí byla předtím velice spokojena. Na kontrole u primáře se rozhodlo, že bude jistější císař, z důvodu tlačení hlavičky na jizvu. Pak už jsem chodila jen na kontroly v nemocnici, takže u mého doktora tahle nepříjemná návštěva byla poslední.

Když jsem chodila nakupovat, tak lidi do mě občas zezadu narazili. Nikdo si nevšiml, že jsem těhotná, protože jsem měla břicho jen vpředu a žádný boky Bylo to strašně fajn, člověk se mohl v pohodě obout a cokoliv dělat.

Plánovaný porod je o dost náročnější na psychiku oproti akutnímu. U akutního naštěstí není čas na nic, proto i psychika nemá možnost nad něčím uvažovat. Už od začátku těhotenství byl problém mi vzít krev. Žíly se schovaly, takže mě sestřičky napíchávaly několikrát. To mi připomnělo zážitek z vyšetření na cukrovku. Braly mi krev z jedné ruky, na druhé nenašly nic, tak opět do té první. A pak ještě jednou. Hlavně mi sestřička říká, ať si to držím. Držela jsem jen chvilinku než to zalepila. Nedošlo mi, že bych to měla držet mnohem dýl. Přijdu do čekárny a začalo mi to dost krvácet. V čekárně byl jeden pán celou dobu s náma, tak se dost podivil. Ještě že se nikomu nedělalo špatně, když vidí krev. Pak jsme se začali všichni v čekárně smát a začali se bavit. Byla to velice příjemná atmosféra.

Ráno před porodem jsem se klepala jak ratlík, nervy na pochodu. Odvezli mě do předsálí, kde se mi snažila anestezioložka napíchnout záda. Chtěla jsem opět částečné umrtvení, ale nedařilo se. Bála jsem se, že mi budou muset dát celkovou. Pak přišel jiný doktor a tomu se naštěstí povedlo. Na sále mě rodili doktoři – chlapi, prý jak se bude jmenovat malej, tak odpovídám Lukášek. A oni jak ho vyndali, tak jen slyším: „Lukášku, seš lechtivej? Jo, je“ a najednou přilétl šplíchanec. Všichni se smáli, že nás Luky pokřtil, jakmile mu střihli pupeční šňůru. Doktorka se musela jít dokonce převléct. Narodil se 20.12. v 8 hodin.

V porodnici bylo všechno perfektní během celého pobytu. Ještě jsem všem říkala, že tohle krásné dítě mělo mít Downa a že bych v životě na potrat kvůli tomuhle dobrovolně nešla. Zkoušela jsem ukecávat, zda by mě pustili na Štědrý den domů, ale nepovedlo se. Prostě se po císaři chodí až pátý den. Ale díky skvělým sestrám mi to nakonec ani nevadilo. Už v nemocnici krásně přibral. Všichni se divili, že se mu podařilo mě tak rychle rozkojit po císaři. Byl to pro nás nejkrásnější vánoční dárek, který jsme si jen mohli přát. A bonusový dárek je, že se Lucinka o Lukáška krásně starala a pomáhala mi. To bylo pořád jen „Mami, Lukášek chce papat“ pokaždé, co začal plakat. Když jsem přebalovala, tak se Lucinka musela koukat a podávala mi plíny, olej, oblečení, prostě vše, co bylo potřeba. Večer, když jsme ji dávali spát, jsem měla Lukyho v náručí a ptám se, jestli dá Lukáškovi pusinku. A ona mu dala několik pusinek a pokaždé mi ho málem vytrhla z náruče, jak se s ním mazlila. To se mi až oči zalily slzami štěstí. Nebo po nakojení mi řekla: „Mami, dej sem Lukáška“ (jako do postýlky, měla tam ruku, na kterou jsem ho musela položit a pak jí ruku oddělat). Lepší děti jsme si nemohli přát.

Luky během 14 dnů přibral 630 g, čemu se divila sestřička i doktorka. Byl úžasným miminkem, který by mi ostatní maminky mohly závidět. Vždycky se najedl, usmál a usnul. Bylo to nádherné období. Mně se jizva taky dobře hojila a cítila jsem se, jako bych po žádným císaři nebyla. Proto jsem navštívila bábinku a náhodou byla na návštěvě i část naší vzdálenější rodiny. Takže si ho všichni mohli poprvé a zároveň naposled pochovat. Jenže to nikdo ještě netušil, jak vše bude. Taky jsem se dostala ke kamarádce, která mě ho naučila vázat do šátku. To jsem využila v budoucnu jen 2x, když dost plakal a nešel uklidnit. V šátku mi krásně během chvilky usnul.

Bohužel od 17. ledna se vše změnilo. Začal mi docela dost blinkat jak po jídle, tak i během dne při manipulaci. Každý den večer byl docela uplakaný a třeba mi nespal od 17 hodin až do půlnoci. V náručí mi na chvíli usnul, ale co jsem ho položila do postýlky, začal plakat nanovo. Bylo to pro mě dost náročné na psychiku. Ale díky tomu, že s námi bydlí rodiče, se to dalo zvládnout. Řešila jsem s doktorkou, zkusila jsem i Nutrilon pro kojené děti s přídavkem ze svatojánského chleba, který měl mlíčko zahustit, aby se nevrátilo hned zpět. Moc to nepomohlo. U doktorky na kontrole se přišlo na to, že nepřibírá, nebo trochu ubral na váze. Bylo podezření na pylorostenózu, byli jsme odesláni do nemocnice, kde se jeden den udělalo sono žaludku a pak znova třetí den. Oba výsledky byly hraniční, ale to prý dítě může mít až do 8. týdne. Doktorka v nemocnici chtěla v pondělí řešit pylorostenózu s gastrem v Olomouci. Z čehož jsem dostala velký strach, že by hned chtěli malého operovat. Hlavně u tohoto onemocnění děti zvrací obloukem i klidně přes půlku místnosti. Což jsem pochopila až později. Ze začátku jsem myslela, že zvrací šavlí, ale bralo se to jen jako ublinkávání. V nemocnici nás propustili v neděli 3.2., malej trochu přibral a i já jsem cítila velkou změnu k lepšímu. Jak se vážil vždycky před jídlem a po jídle, tak měl člověk aspoň přehled. A když se poblinkal, hned jsme věděli, kolik mu tam zbylo mlíčka. Pamatuju si, že vypil mezi 75 – 100ml při jednom kojení. Večer už ani nebyl tak uplakaný. Trošku jsem doktorku uháněla, protože jsem měla návštěvu – možný odvoz domů. Byla jsem doktorce moc vděčná, že nás pustila a jsem vlastně pořád. Protože jsme si mohli s rodinou naposled užít společné chvíle.

V úterý 5.2. jsme večer Lukáška přebalovali a jak se mu to nelíbilo, tak začal hodně plakat, až zůstal bez dechu. Oči v sloup, ruky a nohy mu spadly jako kdyby byl mrtvý. Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat a letěla jsem s ním v náručí za manželem. Pak mi došlo, že ho mám plesknout. To zabralo, ale jen na jeden nádech a opět znova. Tak jsme ho pleskli ještě jednou a mluvili na něj, aby se zklidnil. To byla první chvíle, kdy jsem si říkala, že jsme si měli koupit monitor dechu, kdyby se to náhodou stalo v noci. Jak jsem byla unavená, tak první vstávání v noci pro mě bylo na delší dobu. Další den jsem si monitor dechu zapůjčila. Naše doktorka měla ve středu dovolenou, tak jsem Lukyho výpadek nemohla řešit a nechala jsem to až na čtvrtek. Středa byla pro mě náročným dnem. Měla jsem jít na kontrolu ke svému doktorovi a jak na potvoru jsem nenastartovala auto. Ručičky lítaly na budíku jak o život a auto ani neblaflo. Takže jsem volala sestře, která mě naštěstí odvezla, ale bylo to akorát na čas. Manžel zjistil, že byla úplně vytřískaná baterka. Takže další den jsem se sestrou absolvovala nákup nové baterie, abychom ji nemuseli tahat autobusem. Než se vyřešil správný typ baterie a než se člověk dostal domů, bylo dost hodin. Nakrmila jsem Lukyho, ale jak se odpojil, tak mi asi vše vyblinkal do klína. Měla jsem trekové kalhoty, takže se nic nevsáklo a bylo toho fakt moc. Okamžitě jsem volala doktorce a ta nás hned poslala do nemocnice. To mě tak sebralo, že jsem se nedokázala ani sbalit. Brečela jsem celou dobu a strašně se mi tam nechtělo. Měla jsem strach, že ho budou chtít operovat. Tam se udělalo znova sono žaludku, výsledky opět hraniční. V čekárně se pak čekalo poměrně dlouho, navíc tam bylo několik dětí s vysokýma horečkama. Opět si nás tam nechali, protože nic nepřibral po nakojení. Neměli mě kam umístit, tak jsem musela asi hodinu čekat v jídelně. Ten den pouštěli domů několik infekčních děti a pokoje se musely pořádně uklidit. Tu noc s ním sestřička dost cvičila, protože jsme si myslely, že je to prdíkama. První člověk, co mi to dal za pravdu. Po cvičení se uklidnil a usnul. Měla jsem obrovskou radost. Jenže za pár vteřin se probudil a křičel. Už to bylo v horší fázi jak doma. Jako by ho něco dost bolelo. Dostal prášky na bolest a kolem půl druhé ráno konečně usnul. V pátek ráno asi po deváté šel na vyšetření EEG, tam se naposledy nakrmil, aby byl v klidu při vyšetření a nehýbal hlavičkou. Dosud ani nevím, jak vyšetření dopadlo. Kolem oběda šel na sono mozku. To jsem ještě čekala na doktorku ze sona, a tak jsem se zatím bavila se sestřičkama. Docela jsme se i smály do chvíle, než se něco ukázalo na monitoru. Pak už bylo ticho. Doktorka mi řekla, že má nějakou tekutinu v mozečku, ale že ze sona nelze zjistit víc. Přišla jsem na oddělení a tam mi řekli, že budeme muset na magnetickou do Olomouce. Jsem měla strach, že tam s Lukym nebudu moct být. Naštěstí prý když kojím, tak není problém. Zlehka mě to uklidnilo. Okamžitě si malýho nachystali na převoz, já měla chvíli na sbalení a do 15 minut byla připravená sanitka.

Pak už to vše šlo strašně rychle. V sanitce jsem si mohla sednout dopředu, pač bych neviděla na malýho, tak bylo lepší, když u něj byla doktorka. V Olomouci jsme byli za asi 30 minut. Přijeli jsme na dětskou kliniku a jeli na příjem. Tam si napsali Lukáška a pak nás poslali do druhého patra. Přijedeme do druhého patra a tam Hemato-onkologické oddělení. Řidič s doktorkou se lekli a mysleli si, že slyšeli špatně, jestli neřekli dole páté patro. Zkusili jsme raději pětku a ptali se tam. Nikdo o nás nic nevěděl. Pak zjišťovali dál a opravdu jsme museli na druhé patro. Tam si Lukáška převzaly asi sestry a já čekala na pokoji na druhé straně, abych jim nezavazela. Někdo za mnou přišel a říká, že se mám jít zapsat na příjem. Chvilinku jsem tam byla, zazvonil telefon a že mám jít nahoru, že je s malým zle. Doktor na mě vybafl, že Luky měl výpadek vědomí, je spavý a že se musí hned jednat. Byla jsem z toho úplně mimo, nevěděla jsem co mám dělat. Chtěl podepsat papíry – souhlas s magnetickou rezonancí. V té chvíli jsem ani nevěděla co čtu. Předchozí noc jsem toho moc nenaspala, takže mě dost pálily oči a psychika na tom byla opravdu zle. Připadlo mi vše jako zlý sen. Někdy kolem třetí jel na magnetickou, aby se teda zjistilo, co má v hlavičce. Na vyšetření ho uspali a jel v inkubátoru. Naštěstí jsem mohla jet s ním, ale stejně jsem musela čekat na chodbě. Musela jsem si dát kafe, abych tam nepadla. Byl tam přes hodinu, nepamatuju si, jestli mi vůbec něco řekli – spíš asi ne.

Malého dali po příjezdu na JIRP (Jednotka intenzivní a resuscitační péče) a já zatím asi vypisovala další a další papíry. Pak pro mě přišla doktorka, zavedla mě do místnosti a povídá mi, že Lukášek má nádor na mozečku. A že se řeší operace, ale v jeho stavu je nutné co nejdřív. Nevím, jestli mi hned řekla osmou hodinu, nebo až později. Taky si nepamatuju, kdy se mě zeptali, jestli chci k sobě interventa – někoho k sobě, kdo si se mnou popovídá. V první chvíli jsem vůbec netušila a měla jsem obrovský strach. Řekla jsem, že vůbec nevím, po chvíli jsem řekla, že spíš jo. A bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat. Zpětně to člověk vidí už z jiného pohledu a je to super, že tu ti lidi jsou. Kdyby nebyli, tak si to vůbec nedokážu představit, jestli bych vůbec byla tam, kde jsem teď. Nejspíš bych se utrápila a skončila na psychiatrii.

V hlavě jsem pořád slyšela maminčina slova: Kdyby musel na operaci, tak ho určitě nechte pokřtít ještě před ní. Vůbec si nepamatuju, kdy a s kým jsem křest řešila. Ale matně si vzpomínám, že jsme vystoupili ze sanitky a někdo mi říkal, že to půjde, jen neví, zda se stihne do operace. Kamarádka z Olomouce má taky známé kněze, takže hned zjišťovala co a jak. Měla jsem ji jako zálohu, kdyby to z nemocnice neklaplo.

Pak mě dali někde na provizorní pokoj a interventka Pavla po chvíli přišla za mnou. Ta chvilka, co jsem tam byla sama byla docela nepříjemná i přesto, že jsem byla v jednom kole a pořád psala smsky. Nebyla jsem schopná ani volat. Ta se o mě krásně postarala. Donesla mi jídlo, odsávačku a osobní věci. Můj mozek nebyl schopný nad čímkoliv uvažovat, musela mi všechno říkat od základních potřeb. Domluvili jsme ten křest, kdy přijde kněz a jestli vůbec někdo od nás. Bylo to opravdu narychlo Manžel byl zrovna v kostele, když jsem volala, chtěl jít na mši co začínala o půl šesté. Já volala pár minut před začátkem, takže se rychle sbalil a jel i s mým tatínkem, aby mohl po dálnici. Kdyby museli po vedlejších, tak by to asi nestihli. Já se zatím trochu najedla, i když to moc nešlo, a manžel volal, že jsou v areálu nemocnice. Pavla je navedla, pač já jsem byla úplně ztracená. Za chvíli přišel otec Antonín s otcem Metodějem a mohlo se jít na JIRP. Byla mu udělena svátost křtu a bylo to nádherné. Navíc tam mohl být i můj tatínek, takže šel za kmotra. Byl to obrovský dar, protože tam za normálních okolností nikdo nesmí kromě rodičů. Navíc Lukášek dostal druhé jméno Josef – prakticky po svým dědovi a pradědovi. Moje první myšlenka na Josefa byla ta, že Lucinku jsme nechali pokřtít Marie, tak Josef bude nejlepší volba, když jsou naše děti tak krásně propojené. Křestu se nás zúčastnilo celkem 6 lidí a mám pocit, že i jedna sestřička z JIRP. Nevím, jestli to nebylo dokonce poprvé, co jsem ho mohla vidět a sáhnout si na něho. Bylo to krásné. I když člověk pořád musel počítat s tím, že to nemusí dopadnout dobře. Ale naděje umírá poslední a já se snažila věřit, že bude vše dobré. Ale moc mi to nešlo.

Úžasná Pavla mi zařídila jet s Lukym sanitkou na operační sál. Takže aspoň jsem ho mohla ještě vidět. Sice byl v inkubátoru, ale člověka potěšilo to, že ho může aspoň vidět. Čekaly jsme ještě na doktora, ale neměla jsem se na co ptát. Byla jsem mimo a nic mě nenapadalo. Nechtěla jsem je zdržovat a rozptylovat. Popřála jsem jim hodně štěstí a v duchu se modlila. Lukymu jsem udělala v duchu křížek na čelo a řekla mu něco v tom smyslu, že na něj všichni myslí, že to zvládne a je velký bojovník. Operoval ho pan doktor Vaverka. Naše malá nic o operaci netušila. Nikdo jí nic neřekl a vemte si, že se probudila kolem osmé večer, měla horečku a trochu zvracela - prostě byla hodně propojená s Lukáškem. Předtím ani potom už vůbec nic.

Pavla mě někam provizorně ubytovala, protože už mě ten den nestihli přijmout. Povídali jsme si o všem, o našem pohledu na svět, o dětech. A já byla moc vděčná, že jsem odpověděla na otázku, zda ji chci, ANO. Protože si nedokážu představit, že bych měla být na pokoji sama během operace. Ta trvala asi až do jedné a o půl druhé jsme za ním mohli jít na JIRP. Mohla jsem se na něj jen podívat, ale i za to jsem byla moc ráda. Byla jsem na něj dost fixovaná. Člověk ho měl pořád u sebe a teď najednou byl pořád někde sám. S Pavlou jsme dokonce přišly na to, že naše maminky spolu chodily do třídy. No není ten svět malý a krásný?

Na JIRP byly návštěvy od 10 do 20 hodin. Do 10 byly vždy vizity a pak po té 20. hodině další vizita. Víkend byl Lukášek v kritickém stavu. Pořád nám říkali, ať počítáme s nejhorším. Pořád jsem na něj nesměla chytat, ani mluvit. Bylo to hrozné, ale člověk si říkal, že je lepší se udržet a věřit doktorům, že kdybych neposlechla, tak by se Lukášek chtěl budit a jeho stav by se mohl zhoršit. Říkala jsem si, že je to přechodný stav a brzo mi to určitě povolí. Druhý den po operaci se udělala magnetická rezonance, aby se zjistilo, jestli byl nádor odstraněn všechen. Vyšlo to dobře. Za pár dnů se ještě udělalo CT a taky dopadlo dobře. Pak měl jen výkyvy tlaku, ale to mohlo být způsobený tím, že se mozeček v hlavě rovnal. Nádor byl veliký kolem 25x20x20 mm. V pondělí se stav stabilizoval a přemýšlelo se o probouzení. Lukášek si začal dodýchávat a vše vypadalo dobře. Konečně jsem na něj mohla mluvit a aspoň hladit po ruce. Bylo to nádherný. Koncem týdne se uvažovalo o převozu na léčbu do Brna, pokud by byl probuzený. Tam jsou na léčbu experti, stejně jako v Olomouci jsou experti na operace. Jen jsem měla strach, kdyby mi v Brně něco chybělo, že by mi to už asi nikdo nedovezl. Protože je to docela z ruky. V nemocnici byl zákaz návštěv kvůli chřipkové epidemii, takže tam byl celkově velký klid. Taky měly být výsledky histologie, ale do dneška výsledek neznám. Nakonec se nikam nejelo. V sobotu mi přijela Lucinka s mým bratrem, švagrovou a dětma, takže jsem byla moc šťastná, že jsem viděla malou. Kdybych jela do Brna, tak kdo ví, jak bysme jezdili často domů. Děti si vyhrály na hřišti a zašli jsme do bufetu a do cukrárny. Bylo to moc příjemné odpoledne. Ale dost mě to vysílilo. Pak jsem byla špatná z toho, že s Luckou nemůžu být doma. Zas na druhou stranu zpětně vidím, že jsem udělala dobře, že jsem byla s Lukym. Doktorka mi totiž nabídla, že můžu jet dom a vrátit se, jakmile bude Lukymu líp a budou ho budit. Že by mi dávali info po telefonu. Jenže doma byli taky nachlazení, a pokud bych něco chytla, tak už by mě za ním nepustili.

Z pátka na sobotu se mi zdál sen, že jsem byla s Lukym na procházce. On byl na přístroji, který za něj dýchal. Měla jsem se s bráchou sejít u kostela, měla jsem v ruce plech se štrúdlem. Nějak jsme se zakecali a já najednou mrknu na přístroj Lukyho a tam bylo číslo osm. Teď už nevím, zda to byl dech nebo tep, ale věděla jsem, že je pozdě a on umírá. V tom jsem se probudila. Bylo to dost nepříjemný a musela jsem na to pořád myslet. V hlavě jsem od doby co jsme byli v nemocnici měla jen to, že nechci jet domů s prázdným vajíčkem (sedačkou do auta). Lukáškovi jsem velmi často říkala: „Lukášku, žehnám Ti ve Jménu Otce, i Syna i Ducha svatého, a na mocnou přímluvu svaté Panny, Boží a naší Matky, Ti vyprošuji zdraví duše i těla a radostný život ve spojení s Kristem. Odevzdávám Tě do Neposkvrněného srdce Panny Marie, ukrývám Tě pod její požehnaný plášť!“ Odevzdávala jsem ho Bohu, ale jen slovem, moje srdce chtělo, aby byl se mnou. Takže to ve mně všechno bojovalo. Otevřela jsem svoje srdce i kaplanům, a to bylo další dobré rozhodnutí. Navedli mě na lepší cestu a otevřeli moje srdce Bohu. Člověk si pak uvědomil, jak se vlastně chová jako křesťan a co může zkoušet zlepšovat. Naučila jsem se na vše odpovídat ano a bylo to dobré. V sobotu mi kaplan ukázal kapli v nemocnici. Do té doby jsem věděla, že tam někde je, ale vůbec jsem nevěděla kudy se tam dostat. V kapli byla Immaculata – nové číslo, tak jsem si ho vzala, i když jsem nestíhala nic číst. Kaplan mě rozesmál: chtěla jsem časopis zaplatit, a on mi říká, že mám zaplatit vatikánskou měnou. Nevěděla jsem co to je, a on na mě Pán Bůh zaplať. Hezky řečeno, díky takovýmto věcem mi dodávali sílu, i pouhým rozhovorem, myšlenkou, modlitbou. Byl to pro mě velký zlom.

Ze soboty na neděli (16. – 17. 2.2019) se stav o dost zhoršil. Kvůli chřipkové epidemii dostal virový zápal plic. Udělali mu v neděli ráno rentgen plic a říkali, že to vůbec nevypadá dobře. Šla jsem se vyzpovídat, i přesto, že jsem dost brečela, ale potřebovala jsem to. Pobyt v nemocnici mě opravdu změnil ve věcech víry. Místo modlitby jsem si měla zazpívat nebo aspoň přečíst část písně Blíž k Tobě Bože můj. Lítal mi mráz po zádech, když jsem si ji zpívala. Byla jsem na mši a bylo to nádherný. Odpoledne jsem si četla Immaculatu. Když jsem narazila na článek Přišel jsem o dítě. Přečetla jsem jen dva řádky těsně pod nadpisem, kde bylo napsáno, že doktor měl na svědomí 1200 potracených dětí a obrátil se, až když jeho šestiletá dcera zemřela při autonehodě. Na samotný článek jsem neměla sílu. Ten den jsem si pouštěla písničky Anežky Hradilové a další křesťanské z youtube. Zase pohled na vajíčko na skříni a já si říkala, že to možná dopadne tak, že budu muset jet sama bez Lukyho. Snažila jsem se odevzdat svoje myšlenky a starosti Bohu, aby se stalo, co má. Co bude Jeho vůle. Přece to říkáme v modlitbě Otče náš… Nebo to jsou pro nás jen slova a obsah nebereme v potaz? Pak je něco špatně…

V pondělí ráno jsem přišla opět na desátou hodinu na JIRP a už jsem měla oblečený plášť. Když nepřišla sestra, ale doktor a povídá, ať jdu k němu do pracovny. A to byla rána, protože už jen z jeho pohledu se dalo číst, že je na tom Luky špatně. Říkal mi, že se čeká na silnější přístroj z Brna a že dnes přijede. Aby protlačil vzduch do plic a saturace (okysličení) bylo lepší. Pokud by to prý nepomohlo, je tu možnost, že by letěl SÁM vrtulníkem do Prahy na mimotělní oběh (asi EKMO). To byla strašná představa. Navíc já bych se tam musela dopravit veřejnou dopravou a na oddělení by mě taky hned nepustili. Nebyla bych ve stejné budově jako tady. Prý tam mají nějaké ubytovny, takže jeden šok za druhým. Bylo mi z toho zle. Za Lukym jsem v té době ani nemohla jít, ať prý zkusím za hodinu. Přišla jsem na pokoj a super kámoška spolubydlící mi nabídla, že by se mnou šla do kaple. Je to zajímavé, jak nevěřící člověk nabídne takovouhle věc, pro věřícího vcelku zásadní, ale mě to vůbec nenapadlo. A proto jí jsem moc vděčná. Docela jsem se v kapli uklidnila a opět jsem Bohu vše odevzdala. Najednou jsem se cítila zas o něco líp a byla schopna trochu přemýšlet. Zkusila jsem jít za Lukym a ten už byl na lepším přístroji. Bylo to dost divné, jak přístroj do Lukyho valil kyslík. Nesměla jsem na něj opět mluvit, ani chytat. Aby si co nejdřív mohl zvyknout na nový přístroj. Řešila jsem stav se sestřičkou, ale museli jsme jít pryč, pač by ho to mohlo rušit.

Bylo mi jasné, že už je jeho stav dost kritický, ale byla jsem vděčná, že za ním můžu chodit. S mou sestrou jsme přemýšlely, co by se ještě pro něj na tomto světě mohlo udělat. Napadlo nás pomazání, tak jsem vše probrala s naším farářem a pak s kaplankou – ta měla zrovna službu. Prý jsem měla zavolat dřív, ale to jsem nebyla připravená na jeho odchod. Říkala jsem, že to necháme na Bohu, jestli ten čas Lukáškovi ještě dá…pokřtěný byl a to je hlavní. Paní kaplanka vše zařídila a Lukáškovi se dostalo i pomazání po 12té hodině od p. Rudolfa Smahela. Pak se mě ptali, zda chci opět interventku. Byla jsem si jistá, že je opět dobré říct ano. Řešila jsem to s první interventkou Pavlou, a ta mi říkala, že Evička je úžasná. Takže jsem neměla strach. Pořád jsem vše odevzdávala Bohu a říkala si, že je Luky opravdu svatý. Kamarádka mi ještě kolem oběda napsala sms, že bude všechno dobré a Lukášek s námi bude brzo doma. Ale já věděla, že si ho Pán volá k sobě. Byla jsem s tím už smířená a vděčná za vše, co jsme spolu mohli prožít. I když to bylo krátké, ale naučil mě vážit si všeho, co máme a dokázal spojit lidi v modlitbě. Evička přišla po jedné hodině, takže jsme prohodily pár slov a zazvonil jí telefon. Říká mi: „Tak je to tady maminečko“, takže jsme šli za Lukáškem a já s ním byla co nejdéle to šlo. Evička mi byla obrovskou podporou stejně, jako předtím Pavla. Patří jim obrovský dík za vše co pro mě udělaly a zařídily. Člověk si mohl užívat každou vteřinu, co byl s Lukáškem. Bylo nádherné se s ním rozloučit, poprosit o odpuštění. Když už mi bylo jasné, že se nic nedá dělat, tak jsem se zmínila Evičce, že bych si chtěla naposledy Lukáška pochovat. A světe div se, doktoři mi vše dovolili. Upravilo se vše tak, aby to bylo možné a během pár minut byl u mě. Mazlila jsem se s ním do poslední chvíle. Odešel nám chvilku po půl třetí. Ještě doktor poslechl srdíčko, aby měl jistotu. Pak mi ho odpojili od přístrojů a mohla jsem si ho pochovat jako předtím doma. Bylo to nádherné rozloučení. Opravdu bych tohle přála všem, protože lepší odchod si nikdo nemůže přát. Byla jsem tam s ním asi do čtyř nebo do půl páté, mohla jsem si ho i umýt, což bylo taky krásný – naposledy.

Když se nad tím vším zamýšlím, tak mě Pán nasměroval a opatrně mě na vše připravoval. Ať to byl Lukyho výpadek v úterý doma, jak byl jak mrtvolka, pak ten sen, článek, lidi co mě obklopovali… Každý měl nějaký úkol, ať si to sami uvědomovali nebo ne… Každá drobnost, slovo, myšlenka…celý přístup nemocnice – křest, pomazání, pochování… Doufám, že moje svědectví pomůže dalším lidem… Obrovský dík patří všem, kdo byli s náma v modlitbách, myšlenkách, doktorům a sestřičkám, kaplanům a dalším, bylo jich opravdu moc. Také našemu otci Ottovi za povzbuzující slova a pocit Boží přítomnosti.

Byla jsem dost uzavřená, ale Lukášek mi pomohl se otevřít a bojovat za svou víru, nestydět se za ni. Kaplan se i smál, že v nemocnici evangelizuju. Chodila jsem nejraději v červeném triku JSEM KREATIVNÍ, JSEM PRO ŽIVOT od Hnutí pro život.

Jsem vděčná za to, že mi Lukášek otevřel oči. K čemu se modlit, když jen odříkám modlitbu jako básničku a nemyslím na to, co slova znamenají? To pak není radost z modlitby, ale jen utrpení, že něco musím. Bez komunikace není vztah – ať s Bohem nebo s člověkem. Jak bylo řečeno, Lukášek je už doma s Pánem Ježíšem, a kdo z nás by se nechtěl vrátit domů… Nevím zda se neopakuju, ale každý tu máme svůj čas a nikdo neví, kdy půjde domů. To je na tom to krásné. A děti tu máme půjčené, proto bysme měli být vděční za každou vteřinu jejich života a že se mohly narodit právě nám a děkovat.

Poslední rozloučení v kostele bylo nádherné. Nejvíc mi uvízly v paměti písně Rájem, Až mě zavoláš, Blíž k Tobě, Bože můj. Jak se to k Lukáškovi hodí, je to také obrovský dar. Největším překvapením bylo, když přijela Pavla. Říkala jsem si, že by bylo krásné, kdybych ji ještě někdy mohla vidět. Udělala toho pro mě tolik... A když jsme šli průvodem z kostela ven, najednou jsem ji uviděla... Nevěřila jsem vlastním očím… Pro mě tam byla jako anděl. A dalším překvapením byla i její maminka, která se také zúčastnila. Tady vidíte, že převládaly radosti před smutkem. Pán Bůh má vše ve svých rukou a vede nás. Nemáme se čeho bát. On nás drží, jak říkám, každý má svůj kříž, a ten je tak těžký, jak zvládneme unést. Nikdy není těžší. Spousta lidí mi říkalo, že to zvládám dobře, že jsem silná žena. Ale není to o mě. Je to o lidech okolo mě a o Bohu. Věřím tomu, že kdyby všichni měli takovou možnost jako já, tak to také zvládnou. Kdo nezná písně co se hrály při posledním rozloučení, tak jsou tu pro Vás.

pyšná maminka Eliška

Rájem

R: Rájem jednou chtěl bych jít, chci se smát a být, tam, kde je můj Pán. Rájem zpěv až bude znít, smím tolik lásky vzít, kolik mám jí sám.
1. Střípky Božího království, které na svět seslal Pán, sbírat chci srdcem svým vychladlým. Rájem až přijde čas, abych mohl snést tu krásu a ten žár, jímž je Bůh. R: Rájem jednou chtěl bych jít...
2. Abych se učil žít, proto Pán mi život dal, abych uměl mít rád, jak si přál. Když nebudu lásku mít, nedokážu žít, snést krásu a ten žár, jímž je Bůh.
R: Rájem jednou chtěl bych jít...

Až mě zavoláš

1. Když se ptám v modlitbách, na kolenou v pochybách. Kde vzít sílu mám, Pane náš?
R: Až mě zavoláš, půjdu Pane já, do náruče tvé se ti odevzdám. Bolest dobře znám, tu ti odevzdám. Otevři můj Pane, já chci vejít dál.
2. Každý den je dar tvůj, v každé chvíli při mně stůj. Živé vody plný džbán chceš mi dát. R: Až mě zavoláš, půjdu Pane já, do náruče tvé se ti odevzdám. Bolest dobře znám, tu ti odevzdám. Otevři můj Pane, já chci vejít dál.
R: Až mě zavoláš, půjdu Pane já, do náruče tvé se ti odevzdám. Bolest dobře znám, tu ti odevzdám. Otevři můj Pane, já chci vejít dál.

Blíž k tobě, Bože můj

1. Blíž k Tobě, Bože můj, vždy k Tobě blíž! V smutcích i radostech mou prosbu slyš: Ať kráčím den co den jen v Tobě svoboden, blíž k Tobě Bože můj, vždy k Tobě blíž!
2. Vše, co jsem a co mám, je darem Tvým, Tvá láska jediným mým bohatstvím. Tys přítel můj a cíl, já toužím ze všech sil blíž k Tobě, Bože můj, vždy k Tobě blíž.

3. I když mě sebevíc tíží můj kříž, Ty vždy mě pozvedáš, Ty potěšíš. Dej ať Tvé cesty znám, ať po nich nejdu sám blíž k Tobě Bože můj, vždy k Tobě blíž.
4. Nauč mě, Bože můj, tak svět mít rád jak ten, jenž za hříšné šel život dát: Ať umím bratrem být a s láskou v srdci jít blíž k Tobě, Bože můj, vždy k Tobě blíž. 5. V poslední hodině, až přijde čas, buď se mnou, Bože můj, buď s každým z nás! Ať smrt se promění ve slavné vzkříšení, blíž k Tobě, Bože můj, navěky již!