Honzulka (7 týdnů, hypoxicko-ischemická encefalopatie)

Náš příběh se začal odehrávat jednoho únorového dne roku 2008, kdy jsme po 3 měsíčním snažení počali našeho prvorozeného syna. Potvrzené těhotenství jsem dostali od beránka o velikonocích. A přesně den prvních velikonočních prázdnin jsem nastoupila na rizikové těhotenství. Jako učitelka (tenkrát na střední škole) jsem se dostala každý den do styku s možností nákazy, proto můj gynekolog přistoupil raději na rizikové těhotenství.

Na začátku těhotenství jsme chodili na prohlídky k lékaři každý měsíc. V 18 tt jsme se dověděli, že pod srdcem nosím chlapečka. Dostal jméno po svém otci - Honzík, ale já mu důvěrně říkala Honzulka. Nebyla chvilka, kdy bych si nehladila rychle rostoucí břísko. V tom samém týdnu jsem jako prvorodička cítila i první pohyby. Bylo to úžasné šimrání uvnitř bříška a neustále, s rostoucím těhotenstvím se stupňovalo. Tatínek nás každý večer chodil uspávat a mazal nám bříško, to se nám oběma moc líbilo a usínali jsme v cuku letu :-).

Všechny lékařské prohlídky a všechny kontrolu u pana doktora vycházeli na té horni hranici vzhledem ke stádiu těhotenství. Měl to být náš cvalík. Těšili jsme se na den, kdy se nám ukáže na svět. Kdy uvidíme jeho tvářičku, jeho nožičky, úsměv a pláč... Tatínek byl odhodlaný být u porodu.

V pondělí 17.listopadu 2008, 4 dny po termínu, nám natočil pan doktor při své službě ve zdejší nemocnici monitor a řekl, že je vše v naprostém pořádku, ale protože už nějakou dobu přenášime, nastoupíme další den do nemocnice, kde budeme pod lékařským dozorem.

Už jsme věděli, že se to blízí a okamžik napětí byl neuvěřitelný. Doma bylo všechno připraveno na příchod ve třech. Kočárek byl zamluven v obchodě a zaplacena záloha. Ten přeci nemůže být doma!

Nastoupila jsem tedy plánovaně do nemocnice, kde rozhodly, že mi budou porod následující den, tj. 19.11.2008, vyvolávat Postinem. Hned po první pilulce jsem měla bolesti, ale bohužel falešné. Prožila jsem si v nich až do dalšího dne, kdy mi aplikovali další dávku. Tentokrát se to rozjelo. V 10 hod dopoledne přišel za námi taťka, s tím, že už to přicházi k porodu. Za sebou jsme meli klistýr a otevřená jsem byla na 3 cm. Bohuzel se to nějak zastavilo, ale monitory stále dopadali dobře. V 16 hod mi podali další a poslední dávku Postinu. To už jsem měla příšerné křížové bolesti a dávno jsem vzdala prošení o epidurál. Naštěstí se to trochu rozjelo a já se otevřela na 6cm. V 19 hod mi přišla paní doktorka (ještě nemá hotovou atestaci) střihnout plodovou vodu, která byla čirá. Od té doby začaly ještě silnější bolesti a mě se chtělo příšerně tlačit. Ve 20 hod jsem už nemohla bolestí vydržet a prosila jsem o porod císařským řezem. Dostala jsem jen výsměch, že není důvod.

Nebyl? Stále otevřena na 6 cm. Začali padat ozvy na 80 při začátku kontrakce, ale personál nemocnice nás chlácholil, že se malý jen otočil či, že spinká. Jak mohl spát, když ho čekala taková cesta na svět? Ale nic méně oni jsou "profesionálové" na svých místech a ví co dělaji.

Neustále mi během dne píchali nějakou injekci pravdy (dolsin a plegomazin), aby se porod rozjel. Po těchto útrapách jsem mohla ve 23:35 hod přejít na sál, spíše se dobelhat, ale byla jsem ráda, už jen chvilku a bude venku! Bude křičet na celý svět, já jsem tu! Ta chvilka trvala 1 hodinu a 55 minut.

Malý přišel na svět po klešťovém porodu a nebrečel, nepřiložili mi ho k prsu. Na otázku, proč nebrečí jsem dostala odpověď, že je utahanej. Manželovi doporučili odejít na klešťový porod a tak jsem tam v tu chvíli byla sama. Zavolali ho zpet až když jsem byla zašitá a vše bylo uklizeno.

Honzulka se narodil 21.11.2008 v 1:30 hod, vážil 3600 g odhadem a měřil cca 55 cm. Jediné, co přišli říct otci malého Honzíka, že má jeho syn problémy s dýcháním a o mě ani slovo. Volali pediatrické centrum v Českých Budějovicích a pak nás čekalo skoro 2 hodinové čekání na sanitku, která malého převeze. Převezla ho a měl tu nejlepší péči od lékařů neonatologie.

Po třech dnech od porodu mě pustili domů. Drželi mě nad vodou fota našeho malého v inkubátoru, které den po porodu pořídil manžel. Dvakrát denně mě chodili říkat, že je malý ve velmi vážném stavu. Bála jsem se, bála toho nejhoršího a okolo mě všichni. Moje první cesta vedla za malým. Vypadal nádherně a dělali jsme si naděje, když pohnul ručičkou nebo nožickou. Byly to krásné okamžiky, byť před inkubátorem. Ale jen do té doby, než nám řekli, že mohou u malého konstatovat mozkovou smrt. Tohle nám řekli den před mými narozeninami. Byl to hrozný pocit. Byla to jen otazka několika týdnů, kdy odejde. Bylo to jen čekání na jeho smrt. Nemohli jsme tam už být, bohužel.

Nechali jsme si udělat otisk jeho 7 cm nožičky, ustřihnout vlásky. Na vánoce jsme odvezli jemu, ale i dětem okolo pletené ponožky. A já i manžel jsme ho prosili ať to co nejdříve vzdá. Nemohli ho odpojit sami od přístrojů, nedovolovala jim to etika a jejich přísaha. Byl opravdu v dobých rukou. Nicméně malý odešel až po novém roce a to na tři krále. Dál nám znamení, že máme jít alespoň o krok dále.

Pitva ukázala to, co už nám říkali lékaři v průběhu jeho léčby. K poškození mozku došlo těsně před nebo v průběhu porodu. Malý něměl jedinou vývojovou ani geneticky vrozenou vadu. Jen mu "zdevastovali" mozek. Jeho diagnóza zněla - Hypoxicko-ischemická encefalopatie 3.stupně (poškození mozku pro nedostatek kyslíku a průchodnosti krve mozkem).

Honzulka odešel z našeho světa 6.1.2009 v 10:30 hod. Zpopelněn byl 8.1.2009 a uložen do rodinného urnového hrobu 22.3.2009. Do té doby, byl umístěn v dětském pokojíčku mezi pohádkovými knížkami.

Tento příběh píši právě v den uložení. Je nepředstavitelné jak se Vám změní z minuty na minutu celý život. Nicméně píši tento příběh s odstupem času a chtěla bych poděkovat několika lidem. V prvé řadě svému gynekologovi MUDr. Ibrahimu Razakovi ze úžasnou péči během těhotenství. Primáři neonatologického oddělení v Českých Budějovicích MUDr. Milanovi Hanzlovi a kolektivu, který se staral celou dobu o malého Honzulku. Pohřební službě Hanuš, která se diskrétně postarala o důstojný odchod našeho syna. Dále bych chtěla poděkovat majitelům firmy Penta CZ, která stáhla výpověď mému muži a dala mu šanci se lépe vypořádat s tak velkou ztrátou. Díky patří i paní ředitelce, Mgr. Jiřině Karlíkové, Základní školy Jana Ámose Komenského v Blatné, která mi v té nejtěžší době nabídla zaměstnání, které mi tak moc pomáhá jít dál. A v neposlední řadě našim rodinám, které nás nadevše drželi nad vodou. Děkujem....

Vám ostatním bych chtěla vzkázat několik věcí. Člověk se musí vždy všemu věnovat naplno, aby si nemohl nikdy nic vyčítat. A také to, jak se v danné situaci zachová, že je jediné správné řešení. Nekoukat dozadu, ale dopředu. A ze všeho špatného si brát to dobré pro další kroky.

Honzulko, a tebe prosím, aby si na nás dával ze zhora pozor a opatroval tvoje sourozence, kteří určitě přijdou a díky tobě budou v pořádku. Milujeme tě a nikdy nezapomeneme, to ani nejde. Odpočívej v pokoji!