Emička (0 let, pupeční šňůra)

Můj příběh začal někdy před čtyřmi lety, kdy jsme s mým současným manželem zatoužili po miminku. Vychovávali jsme spolu tenkrát šestiletého syna z mého prvního manželství a tudíž mě ani náhodou nenapadlo, že s miminkem to vůbec nebude jednoduché. Po roce marného snažení jsme se obrátili na odborníky a zjistili jsme, že přirozené početí je u nás takřka nemožné. Tudíž jsme absolvovali první cyklus IVF. Ten se nezdařil, psychicky to bylo velmi náročné období, ale nějak jsme to ustáli a díky zmraženým embryím jsme mohli v červenci 2008 absolvovat další pokus, který byl úspěšný. Byli jsme tak šťastní, kdybych jen věděla, co nás čeká...

Od začátku těhotenství jsem byla v pracovní neschopnosti, protože pracuji jako zdravotní sestra na anestezii, na operačních sálech, tudíž v rizikovém prostředí. Díky svojí práci jsem znala úskalí a možné komplikace těhotenství, tak jsem se pořád bála, aby bylo vše o.k. Nejdřív, aby se embryo dobře uhnízdilo, pak, aby se udrželo, aby miminko dobře rostlo, aby už jsme měli za sebou kritický 25.týden, zkrátka, nejistotu jsem cítila pořád. Ale až na drobné běžné těhotenské obtíže vše probíhalo, jak má a pomalu se blížil termín porodu. Na genetickém ultrazvuku ve 20.týdnu jsme se dozvěděli, že čekáme holčičku. Celou dobu předtím jsem si myslela, že to bude chlapeček, tak sdělení, že čekáme holčičku, bylo pro mě překvapení. Dnes si to velmi vyčítám a je mi to líto, ale tenkrát jsem to dokonce obrečela... Kdybych to tak mohla vrátit zpět.

Na konci 36.týdne jsem byla na pravidelné kontrole v poradně jako vždy, lékařka mi točila monitor a dělala ultrazvuk a vše bylo o.k. To bylo 24.2.2009. Den poté jsem měla návštěvu, přijela moje maminka, tak jsme se vydaly do města, nakupovaly, koupily jsme krásný mantinel miminku do postýlky a vůbec byl takový fajn akční den. Večer v šest přišel manžel z práce a mě najednou došlo, že jsem už dlouho necítila pohyby miminka. Nejdřív jsem si říkala, že se mi to zdá, ale když jsem je necítila ani po stimulaci bříška, tak jsme se vydali do nemocnice. Pořád jsem doufala, že jen zbytečně plaším, že se přece nemůže nic dít, když bylo den předem vše v pořádku. Jak hluboce jsem se mýlila. Na příjmu v porodnici mi sestřička hned začala točit monitor, ale když přiložila sondu, tak nemohla chytit ozvy. Hned tedy zavolaly lékaře, a ten mi šel udělat ultrazvuk. Byl to služebně mladší lékař a asi si moc nevěděl rady, tak na moje otázky, jestli je tam akce srdeční, neodpovídal. To už jsem tušila, že je zle, ale stále jsem ještě doufala, že se to ještě srovná. Nesrovnalo. Přišel lékař, který měl hlavní službu, ještě dlouho studoval ultrazvuk, a pak mi řekl, že to není dobré. Zavolali mi manžela a lékař nám oznámil, že je miminko mrtvé. A že mi začnou vyvolávat porod. Připadala jsem si jak v špatném snu. Věděla jsem, že se takové případy stávají, ale proč zrovna mě, proč mě, když jsme měli takové problémy s otěhotněním, proč nám, když bylo miminko tak vymodlené a toužebně očekávané?

Ještě ten večer jsem byla přijata na oddělení gynekologie a začali mi vyvolávat porod. Byla jsem sama na pokoji a moje pocity byly příšerné. Bylo to tak neskutečné. Dívala jsem se na bříško, ještě před nedávnem tak živé a teď bylo neskutečně klidné. Ten pocit, že mám uvnitř sebe mrtvou holčičku, byl hrozný. Myslela jsem, že to nemůžu přežít, že už nemůžu žít dál. Cítila jsem hroznou bolest na srdci, jako by s mou holčičkou umřelo kus mne samé.

Celý čtvrtek mi pravidelně zaváděli prostiny a v pátek jsem se konečně dostala na porodní sál. Nechala jsem si zavést epidurální katétr, abych alespoň porodní bolesti měla o něco snesitelnější. Nemohla jsem se dočkat, až porodím, až už to všechno budu mít za sebou. Netušila jsem, že porodem všechno teprve začne, že po porodu mi bude mnohem hůř než při čekání na něj. Na porodní sál za mnou přijel manžel , zřejmě to ve zdejší nemocnici nebývá zvykem, aby byl u porodu mrtvého miminka přítomen tatínek, protože se tomu paní doktorka i sestřičky divily. Ale respektovaly to a chovali se tam k nám všichni moc hezky. Ve 13.30 byla holčička venku. Bála jsem se na ní podívat a bohužel mi to nikdo z personálu ani nenabídl. Dnes je mi to líto, že jsem jí neviděla a nerozloučila se s ní. Alespoň manžel jí viděl. Hned při porodu byla zřejmá příčina úmrtí. Emička měla omotanou pupeční šňůru kolem nožiček, pevně, až měla vytlačený dolíček v nožičce.

Následující šestinedělí bylo kruté. Hormony se mnou zle cvičily a já měla prázdnou náruč. Manžel i sestra se mi snažili naslouchat, pomoci mi zvládnout těžké období, ostatní o tom, co se stalo, nemluvili. Měla jsem problém vyjít ven nebo jít nakoupit. Všude jsem potkávala těhotné ženy a miminka. Nemohla jsem se na ně ani podívat.
Týden po porodu jsme si pořídili štěňátko. Měla jsem o koho pečovat a komu dát svojí lásku. Naše psí holčička mi pomohla asi nejvíc ze všech.

Za pár měsíců po porodu Emičky jsme se rozhodli celou anabázi s umělým oplodněním absolvovat znovu a zkusit štěstí. První pokus se zmraženými embryi nevyšel, ale další IVF už ano. Rok po ztrátě Emičky jsem už věděla, že jsem těhotná. Čekali jsme dvojčátka. Moc jsem se o ně bála, aby se zase něco nepřihodilo, ale doufala jsem, že nám je náš andílek ohlídá. 11.10.2010 jsme se dočkali a narodili se nám Tomášek a Hanička. Zdravá a donošená miminka. Teď jsou jim čtyři měsíce a zažíváme s nimi krásné chvíle. Na svojí holčičku ale myslím každý den. Už bude vždycky mojí součástí.

Bylo těžké napsat tento příběh, trvalo mi to dva roky. Sbohem náš andílku, máme Tě moc rádi, i když s námi nemůžeš být. Maminka, tatínek, bráškové a sestřička...