Eliška (0 let, neznámá příčina)

“Nedávno jsem měla sen. Do náruče se mi schoval anděl. Nic neříkal, jen mě na chvíli objal svými křídly. Pak se tiše usmál a odletěl… Nebyl to sen. Otisk jeho křídel už navždy zůstane v mém srdci a já nikdy nezapomenu.”

Nikdy bych nevěřila, že sem budu psát svůj příspěvek. Neděle 13. května 2018 navždy změnila můj život. Byl to den, kdy jsem poprvé a naposledy spatřila svou Elišku.

Můj příběh začíná v lednu 2015, prvním těhotenstvím a následné ztrátě v osmém týdnu. V srdci smutek a pocit, že nic horšího nemůžu zažít. Zvedla jsem hlavu a šla vstříc dalšímu těhotenství, které na sebe nedalo dlouho čekat. První trimestr jsem trnula, ale podařilo se. Šel týden za týdnem a přišel prosinec 2015. Byla jsem ve 32.tt, když moje tělo začalo bojovat s preeklampsií a Hellp syndromem. Akutní císařský řez. Vašík byl na světě, s porodní vahou 1340 g. Zdravý, krásný a s chutí do života. Následující půlrok byl náročný. Počítání gramů, odsávání mléka, rehabilitace... Ale s úžasným výsledkem. Vašík je naše sluníčko.

Na jaře 2017 jsme si řekli, že by si Vašík zasloužil sourozence a tady začíná můj smutný příběh... Otěhotněla jsem v srpnu 2017. Trnula jsem už nejen první trimestr, ale i druhý a s obavami jsem vstupovala do třetího. Po celou dobu vše bylo v pořádku. Od začátku jsem si ředila krev anopyrinem, denně si píchala injekce Clexanu, každé čtyři týdny dojížděla do nemocnice na kontrolu průtoků. Miminko rostlo ukázkově. Po 33. týdnu mi spadl kámen ze srdce. Eliška byla dostatečně velká, prospívala a já se začala radovat. Hrdě jsem nosila rostoucí bříško, byla jsem šťastná, těšila jsem se na svou holčičku a užívala si konečně pocit, že budu zase maminka, že se dočkám porodu v termínu a snad i bez císaře. S Eliškou jsem si povídala a ona mi svými kopanečky odpovídala. Vašíkovi jsme řekli, že mám v bříšku miminko, pusinkoval jej a vždycky se na miminko těšil. Aby ne, řekli jsme mu, že mu Eliška přinese dáreček. Medvídka. Toho jsem měla připraveného v tašce do porodnice a těšila jsem se na okamžik, až mě přijdou do porodnice s manželem navštívit a Vašík poprvé Elišku uvidí a dostane od ní dárek…

Poslední monitor 11. května 2018 dopadl ukázkově. Byla jsem 40+3. Eliška kopala. Doktorka na prohlídce zjistila, že je vše v pořádku a se začínám pomalu připravovat na porod. Byl pátek a tak řekla, že si v pondělí, pokud se porod přes víkend nerozjede, pomůžeme hamiltonem.

Cítila jsem šimrání v břichu. Eliška tu bude brzo s námi!! Udělali jsme si s manželem a Vaškem hezký víkend. Chodili jsme na procházky a už plánovali nejbližší dny a týdny. V neděli ráno, na Den matek, jsem cítila první bolesti břicha. Začala jsem se pozorovat a začala tušit, že jde o první kontrakce. Byla jsem šťastná. Eliška mi chce dát dáreček a narodit se na Den matek. Kontrolovala jsem kontrakce, až začaly chodit po pěti minutách.

Uvědomila jsem si, že jsem od rána necítila pohyby. Ale protože první porod jsem měla císařem, tak jsem si říkala, že je to asi už těmi kontrakcemi. Žádná jiná varianta mě ani ve snu nenapadla. Sbalili jsme věci, Vaška hodili k babičce a jeli do nemocnice. Cestou jsme se smáli, volala jsem rodičům, že den D je tady a že dáme pak vědět, jak budu na sále...

Shodou okolností měla v nemocnici službu zdravotní sestra - moje kamarádka Martina, vítala mě se smíchem, že už je to tady a že se do toho dáme.

Kontrakce chodily pravidelně, bolest už byla větší, Eliška byla tak blízko... Nejdříve jsem šla na vyšetření k paní doktorce. Vyšetřila mě, řekla, že to ještě nevypadá, že by se to mělo hodně rozjet, otevřená jsem byla na 2-3 centimetry. Domluvili jsme se, že mě do večera hospitalizují a že se to naplno rozjede asi až v noci. Poslala mě na monitor. Manželovi jsem říkala, že ho asi na pár hodin pošlu domů a že mu pak zavolám.

Kamarádka mi mezitím dávala monitor a dlouho nemohla nastavit srdeční ozvy. Tvrdila, že je Eliška už možná až moc dole a tak, ať si lehnu na lehátko. Ani tam však nic nenašla. Tvářila se klidně, ale já už tušila, že je zle. Řekla jsem jí, že jsem od rána necítila pohyby. Přišla doktorka a řekla, že se podívá ultrazvukem. V žaludku se mi usadil kámen. Velký a těžký. Předtucha zlých zpráv. Přešla jsem zpět do její ordinace. Lehla jsem si a začala sledovat výraz tváří jak doktorky, tak kamarádky. Manžel zůstal venku... Doktorka nic neříkala, ta minuta, možná dvě, co mi jezdila po břiše, byla nekonečná... Já už tušila, co mi řekne. Zoufale jsem se na ni dívala a pořád doufala, že řekne, že je vše v pořádku. V očích kamarádky už ale byly slzy. Ta slova z úst lékařky zabila celé mé já: "Je mi to líto, moc líto....". Utekla jsem polonahá z ordinace a sesypala se do náručí manžela. Brečela jsem, že Eliška nám umřela. Manžel byl v šoku. V té chvíli jsem věděla, že už nikdy a nic nebude jako dřív. Mé staré já zemřelo s tou větou a já věděla, že všechny sny, plány, představy, jsou nenávratně pryč.

Nechali nás chvíli o samotě, vzala jsem telefon a zavolala sestře. Věděla jsem, že je spolu se svou i bratrovou rodinou u našich a slaví Svátek matek. Řekla jsem jim, že Eliška zemřela a změnila navždy i jejich životy...

Po chvíli přišla za mnou lékařka s kamarádkou a řekli, že mě začnou připravovat na porod. Dostala jsem záchvat pláče. Nechci, nechci rodit mrtvé miminko. To přece nemůže být pravda. V agónii, kterou jsem prožívala, jsem je prosila, ať mi udělají dalšího císaře, že u toho nechci být. Nedokázala jsem si to představit. Tvrdili, že pro další těhotenství bude lepší, když porodím normálně. Přišlo mi to tak tvrdé... jak mohou tak cynicky mluvit o dalším těhotenství. Já přece chci Elišku!! Jak mě můžou tak trápit? Nebude lepší se probudit a zapomenout??

Jako ve zlém snu jsem ale na "jejich" řešení přistoupila. Odevzdaně jsme sešli o patro níže na porodní sál. Převlékla jsem se do andílka. Celou dobu jsem cítila kontrakce, přicházely a odcházely. Eliška chtěla ven...

Byly asi čtyři hodiny odpoledne. Nechali tomu zatím volný průběh, bez tablet, bez injekcí. Požádala jsem o klystýr. Po něm se bolesti znásobily. Manžel byl se mnou. Snažili jsme se v naší situaci hledat už v té chvíli řešení, hledat pozitiva, ale oba jsme byli v šoku. Naše holčička už není...

V šest se změnila služba a přišla nová asistentka. Celou dobu byla úžasná a byla dobrou oporou. Domluvily jsme se spolu na tom, že mi dají epidural na zmírnění bolestí, píchnou vodu a dají oxytocin, aby se to rozběhlo, protože jsem se pořád neotevírala. Následující hodiny jsem pak jen tupě vnímala přicházející a odcházející kontrakce. V pravidelných intervalech mě asistentka kontrolovala, nakolik se otvírám.

Moje sestra (sama trojnásobná maminka) mi posílala podporující SMS a s manželem jsme řešili, jestli budeme chtít miminko po porodu vidět. Zeptala jsem se asistentky, co by udělala na mém místě. Neváhala ani chvilku. Určitě vidět a rozloučit se. Začala jsem se na tu situaci připravovat, pokud se to tak dá nazvat, nikdy se na toto nemůžete připravit...

Celou dobu jsem tajně doufala, že v nemocnici mají špatný monitor i ultrazvuk. Pořád jsem sledovala břicho, jestli tam náhodou neucítím pohyb. Živila jsem v sobě naději, že moje holčička, moje Eliška, by to přece nevzdala v den svého porodu a na Den matek. Že žije, že je to jen její první žertík na světě.

Před půlnocí zeslábly účinky epidurálu, bolest zesílila. Byla jsem otevřená na 6 centimetrů. S asistentkou jsme se domluvily, že si zajdu na záchod, pak připíchneme další dávku epidurálu a budeme pokračovat.

Manžel mě doprovodil na záchod. Najednou přišla nečekaná kontrakce a obrovský bolestivý tlak "dole". Nevěděla jsem, co dělat, rozdýchat kontrakci, tak strašně moc se mi chtělo tlačit, nemohla jsem vstát, nemohla jsem sedět. Tak strašně to bolelo. Chtěla jsem se vrátit do postele, nohy se mi podlamovaly. Manžel přivolal asistentku, ta při pohledu na mě jen zakřičela: "Vždyť vy rodíte". Dotáhli mě s manželem do postele. Během další kontrakce jsem už tlačila. Jednou, dvakrát, třikrát. "Ještě jednou, tlačte", slyšela jsem z dálky... Nádech a zatlačit počtvrté... Během této jediné kontrakce jsem cítila, jak se Eliška prodírá na svět. Cítila jsem to celým svým tělem, celou svou duší. Každý její centimetr. Byla venku.

Bylo dvacet minut po půlnoci. Manžel mi zakrýval oči, abych se nedívala před sebe. Ticho. To hrozné nemilosrdné ticho. Kde je ten pláč, který znám z televize, kde jsou ty úsměvy, slova gratulací? Poslední jiskřička naděje zhasla. Tma. Konec. Moje Eliška zemřela. Já s ní.

Doktorka mě začala šít. Poprosila jsem o dopíchnutí epiduralu. Šití zevnitř mě bolelo, ale nedá se to srovnat s bolestí v roztrhaném srdci... Manžel mě držel za ruku. Měla jsem zavřené oči a přesto jsem cítila náš společný obrovský smutek, pocit zmaru, bezmocnost, velkou zeď v budoucnosti před námi, kterou budeme muset překonat...

Po došití nám Elišku přivezli na vozíčku. V zavinovačce a v pruhované růžové čepičce vypadala jako andílek. Jakoby jen spala. Hned jsem v ní poznala své rysy. Nos, pusinka. Vypadala tak klidně, smířeně, spokojeně… Byla to moje Eliška. 3380 g, 50 cm. Jen otevřít oči. Eliško moje, prosím, udělej to! Spala klidně dál... Držela jsem ji v náručí, plakala a mluvila na ni. Už ani nevím co. Omlouvala jsem se jí, že jsem ji nedokázala zachránit, prosila jsem ji, ať mi odpustí a ať v nebi najde své prababičky a počká na nás, dokud za ní nepřijdeme. Hladila jsem ji. Byla tak jemná, teplá... krásná... Dala jsem ji pochovat manželovi. Oba jsme plakali. Nejhorší okamžiky v životě… Všechno pro nás v té chvíli ztratilo smysl, budoucnost. Naše holčička zemřela...

Nejdříve jsem to nechtěla udělat… Ale udělala jsem to. Vzala jsem mobil a udělala si Eliščinu fotku. Jsem ráda. Mám do smrti památku a vzpomínku na setkání se svým andělem.

Držela jsem ji v náručí. Poprvé a naposledy.

Elišku odvezli. Oba nás nechali na porodním sále do rána. V jednu chvíli jsme slyšeli pláč čerstvě narozeného miminka z vedlejšího sálu. V té chvíli mi to všechno došlo. Brečela jsem. Chtěla jsem křičet. Proč, proč Eliška, proč my? Už svou holčičku nikdy neuvidím. Jako by to byl zlý sen. Chtěla jsem se probudit, chtěla jsem, aby někdo přišel a řekl, že Eliška vedle spí a že mi ji za chvíli přivezou. Přinesli mi jen otisky její ručičky a nožičky. Přišlo mi to v té chvíli absurdní, ale jsem ráda, že v nemocnici na tohle pamatují… Myslím, že to dává obrovský smysl, mít tyto věci na památku. Je to totiž to jediné, co nám zbylo…

Ráno jsem požádala o propuštění. Nechtěla jsem zůstat v nemocnici se šťastnými maminkami. Nedokázala bych to. Ráno mě navštívil i můj ošetřující lékař. Bylo vidět, že ho to sebralo, jako bych nebyla jen jedna z mnoha jeho pacientek. Zúčastněně mi říkal, že se musím dívat dopředu, že nic nebrání to zkoušet dál. Vystavil mi žádanku na vyšetření na imunologii a genetice, že nemám ztrácet naději. Přišla za mnou i má kamarádka Martina a držela mě za ruku. Věděla jsem, že by mi chtěli pomoct, ale prostě v té chvíli není jak.

Návrat domů vnímám jako ve zlém snu. Obdivuju svého muže a vím, že lepšího chlapa už mít nemůžu. To, co pro mě dělal celou noc, jak se o mě staral, jak to prožíval... Sám raněný a s bolestí v očích. Nechápu, jak nás dokázal dovézt domů. Pomáhal mi do postele, kde jsme pak oba mlčky leželi a střídavě brečeli. Chtěla jsem usnout a načerpat sílu na návrat našeho staršího synka domů od babičky. Věděli jsme, že před ním musíme smutek odložit. Ve svých 2,5 letech ztrátu své sestřičky ještě nedokáže pochopit.

Vzala jsem si nakonec prášek a usnula. Zdál se mi sen. Byla jsem v koncentračním táboře a chtěli mi vzít kočárek s mou holčičkou. Prala jsem se o něj, nechtěla pustit jeho rukojeť. Najednou jsem v tom snu cítila tu bolest a bezmoc všech maminek, které jakýmkoliv způsobem přišly o své děti. Bohužel, s probuzením bolest nezmizela.

Je to jen pár dnů. Přečetla jsem si tady na Kolébce všechny příběhy. Plakala jsem spolu s maminkami, které svůj příběh povídaly. Všichni ti nevinní andílkové, kteří museli zemřít dřív, než se dotkli světa, než měli možnost se nadechnout, žít... Prožívala jsem s maminkami pocity bezmoci, zmaru, zlomených srdcích a bolesti.

Máme před sebou dlouhé a těžké období. Čekáme na výsledky pitvy, snad se dozvíme, proč se to stalo. Čeká nás vyzvednutí urničky a uložení do hrobečku. Paradoxně myšlenka, že budu mít místo, kam za svou holčičkou budu chodit, mi pomáhá. Budu tam chodit s manželem, Vašíkem, můžu někam donést kytičku, zapálit svíčku, dát na pomníček vzkaz, dáreček....

Nechci zůstat v minulosti, chci žít pro budoucnost. Chci doufat, že mě (nás) ještě něco potká, že nemůžeme mít tak velkou smůlu. Že to všechno nám dá s odstupem času nakonec smysl. Že pochopíme, proč se to stalo, proč a kvůli čemu musela Eliška odejít.

Fyzická bolest pomalu odchází, ta opravdová zůstává. Kéž čas utíká rychle… Bolest nezmizí, ale čas snad přinese spoustu událostí a chvil, které alespoň trochu otupí vzpomínky a snad přinese smíření.

Holčičko! Eliško moje, andílku. Ať jsi kdekoliv, buď bezstarostná a šťastná. Tvoje maminka, tatínek i bratříček tady na Tebe nikdy nezapomenou. Posíláme Ti pusu, pohlazení a věříme, že jednou přijde den a všichni se potkáme! Byla jsi se mnou 285 dnů a já na žádný z nich nezapomenu! Nikdy.

Tvoje maminka