Daniel (38+2 tt, neznámá příčina)

Vím o těchto stránkách už dlouho, ale teprve nyní po šesti měsících od smrti našeho broučka jsem se sem odhodlala poslat i svůj příběh, abych nás všechny podpořila...

Moje těhotenství probíhalo naprosto v pohodě (žádné extra nevolnosti, bolesti atd), jen jsem měla v příšerném stavu atopický ekzém, kvůli kterému jsem občas moc nespala...ale to jsem si říkala, že to vydržím a po porodu se to zase zlepší...

Den, kdy se to stalo jsem byla ve 38 + 2 tt. Byli jsme na výletě a já měla velikou touhu fotit se s bříškem....protože jsem zjistila, že nemám skoro žádné fotky a tedy i žádnou památku....pak jsme jeli na chatu pro kočárek a to už bylo odpoledne a já si říkala, že je divné, že se celý den neozval... a tak jsem si dala sladkou tyčinku a kafe, ale ani tak nic... no tak jsem si říkala, že až se dostanu domů, dám si teplou vanu a to se určitě ozve.... neozval....

Byla sobota 7.2.2015 19h a my vyrazili do Thomayerky na pohotovost, aby ho zkontrolovali a ještě jsme si říkali, že když to půjde dobře, stihneme od 20h v televizi Růžového pantera... stejně jsem si pro jistotu vzala tašku s věcma, kdyby něco...

Sestra, která nás pouštěla dovnitř, zřejmě otrávená životem...mě uvítala slovy, proč jsem nepřijela dřív, když přestal kopat! Tak jsem jí vysvětlila, že už se moc nepohybuje, ale že přeci jen každý den, alespoň jednou kopnul a teď nic.... Připojila mě na monitor, pak odběhla a pak už vůbec nic neříkala....jen že přijde paní doktorka.... ta opravdu přišla, vyšetřila mě, vzala mě na velký ultrazvuk, nechala zavolat manžela (to jsem ještě vůbec nic netušila) a jen co vstoupil, tak jsme vyslechli tu hroznou větu: že chce abychom u toho byli oba, že nenašla srdeční akci....děťatko je mrtvé...

Myslela jsem že jsem asi špatně slyšela, nebo že co že to vůbec říká? vždyť včera jsem tu byla na poradně a bylo všechno v úplném pořádku!

Byla to ta nejhorší věta, kterou jsem v životě slyšela...a stejně jsem tomu pořád nemohla uvěřit.

Pak nám vysvětlila, že kvůli dalším těhotenstvím budu muset rodit normální cestou... že budeme mít svůj pokoj, že tam manžel může být se mnou...

...že máme možnost se pak rozloučit a být s ním 2h sami, ale že nám to nedoporučuje... tohle je každého věc a my se rozhodli, že tuto možnost nevyužijeme, já v tu chvíli nechtěla nic vidět slyšet, chtěla jsem aby mě uspali, abych u toho nebyla....ale to nešlo....

řekli jsme si, že jeho dušička už stejně někde poletuje a to co porodím bude jen schránka... ...jistě že jsem byla celé těhotenství natěšená až ho uvidím, ale v tuhle chvíli jsem se toho obrazu lekla a řekla jsem si, že v duší mi zůstane stále i když ho neuvidím, jako všichni mojí blízcí, kteří už se mnou nejsou....kdykoliv si na ně ale vzpomenu, jsou se mnou...a jiné to nebude s naším Daníkem...

Ptala jsem se proč se to stalo? nebo co se stalo? nebo co se mu mohlo stát? jestli jsem mu mohla já nějak ublížit? v noci přilehnout nebo tak něco?...že byl včera v pořádku...

Řekla mi, že nemůže teď říct nic, teprve až po porodu, ale že já jsem to ničím ovlivnit nemohla a že i kdybych byla celou noc připojená na monitor a v tu chvíli se to stalo, že ani tak by mu nemohli pomoct... byla jsem mimo, ve špatném snu, vůbec jsem nevěřila, že se to opravdu děje...fungovala jsem jak stroj, co mi řekli, to jsem udělala a jediné co si pamatuju, že jsem všechny prosila, aby na mě byli hodní,že jsem úplně hotová... a oni byli.....všichni kromě té první protivné sestry, kterou už jsem pak naštěstí neviděla se ke mě všichni chovali hezky a soucitně, a i když jsou to profíci, stejně na nich bylo vidět, že ani pro ně to není úplně standartní a příjemná situace.

Rodila jsem se zavřenýma očima, nechtěla jsem v tu chvíli vůbec existovat...stejně jsem ho ale cítila, hlavičku, ramínka....

Pak mě odvezli na pokoj. Doktor, který střídal mou paní doktorku mi řekl, že jestli chci domů, tak klidně můžu, že kdyby něco, tak ať přijedeme, ale že není nutné, aby mě tam trápili. A ještě mi řekl, že za rok mají průměrně 5 takových smutných porodů, které nebyly vysvětleny....na příčinu se zkrátka nepřišlo.

Do dnešního dne se nepřišlo ani na tu naší. Výsledky pitvy stále nemáme. Jen ty průběžné co chodily spíše všechno vylučovaly...že nebyl udušený, že neměl chromozomální vadu,  že to nebylo protilátkami atd. Takže zatím to vypadá na původní domněnku paní doktorky na příjmu - syndrom náhlého úmrtí v děloze.

Se všemi komu život vzal dítě, to nejdražší na světě, soucítím...

Najít ale sílu jít dál není jednoduché, přesto se to po nás chce...

Rozloučili jsme se se s Petrem s naším broučkem vypuštěním balonku štěstí, chtěli jseme aby se kruh uzavřel. 

Stejně ale není dne, kdybych si nasvého broučka nevzpomněla... a tak je stále se mnou :-)

Zatím stále přemýšlím, co mi tahle životní zkušenost dala....zatím jen vím, že kolem mě protřídila lidi...pořekadlo, že v nouzi poznáš přítele skutečně platí....někdo se nám snažil pomoct, někdo radši poodstoupil, někdo se na nás rovnou vykašlal. Taky vím, že s Petrem nás to hodně spojilo, jako asi nic na světě nemůže.... Najednou prostě zjistíte, koho vedle sebe máte...

Nyní jsem ve 20 tt. , povedlo se nám to hned po šestinedělí.... strašně se bojím, každý UZ se mi na chvíli zastaví dech a jen doufám, že uvidí srdíčko... zatím ho vždy viděli... snad vše dopadne dobře, moc si to přejeme...:-)

Marie, 33 let