Anička (0 let)

Anička, 0 let (příčina - pozdě nařízený císařský řez)

Část mého života se mi nepodařilo vystihnout krátce... Začnu tím, že jsem dlouhou dobu nemohla najít toho správného muže, který by za to stál. Doma mi často říkali, že jsem náročná a vybíravá a abych náhodou nepřebrala. Nemyslím si to! Jenže roky utíkaly. A když jsem slavila své 30. narozeniny zbyly mi jen oči plné slz, protože jsem zjistila, že jsem sama a jak moc bych chtěla pro někoho žít. Byla jsem bláhová. Měla jsem žít pro sebe a nehledat toho správného muže. Všichni kolem mne byli v páru a já stále single. Trápilo mě to. A protože mě soukromí netěšilo, rozhodla jsem se, že tím důležitým pilířem v mém životě se stane práce. Stala se - trávila jsem v ní 10 - 12 hod. denně. S daným pracovním nasazením mi nezbýval čas ani na přátele ani na další marné vztahové pokusy. Když jsem hledání konečně vzdala a v hlavě si srovnala, že je třeba taky trochu žít a ne jen pracovat...

Hle, jako mávnutím kouzelného proutku, byl tu - můj král - můj muž - můj Jiří. Poznala jsem to hned napoprvé, že je to ON. Jen z dřívějších zkušeností jsem se bála, že to zas nevyjde a vnitřně vzdala náš vztah už na začátku. Ještě štěstí, že Jiří byl vytrvalý. Vlastně se to seběhlo všechno hodně rychle. Na dětech jsem se shodli hned - chtěli jsme je oba dva. V říjnu 2007 jsme se poznali. V červnu 2008 se ze Západočecha stal Jihočech a na konci ledna 2009 se mi podařilo otěhotnět - hned napoprvé. Měli jsme radost. Ačkoli s právě probíhající rekonstrukcí v našem bytě to bylo dost náročné. V říjnu 2009 jsme slavili 2 roky od seznámení a já měla stanoven termín porodu.

Dle lékařů mé těhotenství z fyziologického hlediska probíhalo a bylo naprosto v pořádku. Z mého pohledu to až tak v pohodě nebylo a určitě to nevystihnu jednou větou. Po pěti týdnech od otěhotnění mi začaly těhotenské nevolnosti. Byla jsem unavená a začaly mi vadit pachy, ale příšerně. Všechno sice v bytě vonělo novotou, jenže mně to doslova smrdělo! Všude jsem větrala a to byl přelom února a března. Jiří byl z toho tak trochu rozpačitý, protože se hodně snažil, aby rekonstrukce byla perfektní - taky že byla, o tom není pochyb. A nechápal, že když jsem došla do kuchyně a otevřela skříňku, jediné co jsem řekla: „Fuj, tady to smrdí." místo „Jééé, tady je to krásný."... Jistě všechny z vás to pochopí. Prostě to patří k těhotenství.

V obličeji se mi střídaly jarní svěží barvy zeleně - světle zelená, když to bylo lepší a pak tmavě zelená, když jsem nemohla ani mluvit. Při pohledu do zrcadla jsem se nepoznávala. V té době jsem občas pronesla větu: „Kdybych to věděla, asi bych si to rozmyslela." Asi jsem se rouhala....

Na počátku března jsem z důvodu těhotenských nevolností odešla na nemocenskou. Nebyla jsem schopná v práci fungovat, natož vést jednání. V té době jsem slavila své 32. narozeniny. Lékař mi potvrdil těhotenství. Byl to ten nejkrásnější dárek jaký jsem kdy dostala. A navíc na své narozeniny jsem si byla zamluvit svatební šaty. Jiří trval na tom, že miminko musí přijít do rodiny. Mně to bylo celkem jedno - vzhledem ke stavu v jakém jsem byla.

Zůstala jsem tedy cca 4 týdny ležet v posteli, de facto celý březen 2009. Jediné, co mi trochu pomáhalo bylo otevřené okno, kdy jsem dýchala studený vzduch. Posledního března jsem dostala první a taky poslední fotku z ultrazvuku našeho miminka. Byla jsem hrozně pyšná, ale zesláblá. Jenže těhotenskými nevolnostmi to neskončilo. V dubnu jsem při roznášení svatebních oznámení chytla střevní virózu. Teploty se šplhaly k 39°C, zvracela jsem, měla průjem a já se bála vzít půl Paralenu. Nakonec jsem týden před svatbou skončila v nemocnici na infekčním oddělení dehydratovaná s kapačkama v ruce. Na počátku 4. měsíce těhotenství jsem váhově skončila na 50kg a strašně jsem se bála, abych něco neudělala špatně. Pamatuji si, že mi dali tabletku Lactobacillu acidophilu, aby se mi urovnala střevní mikroflóra. Já jsem přes mobil hledala na internetu, jestli si ji vůbec mohu vzít, abych něco nepokazila a miminku neublížila.... Byla jsem hodně opatrná.

Nakonec mě pustili a my jsme se přeci jen vzali - i když jsem byla hrozně unavená, hubená, navíc na dietě. Na svatební den nám svítilo slunce a byla krásná poslední dubnová sobota. Myslela jsem si, že už je to všechno za mnou, ale nebylo. Čtrnáct dní po svatbě jsem chytla chřipku, teploty byly nižší než před tím a opět jsem se bála vzít si půl Paralenu. Ležela jsem v posteli naprosto vyřízená. Venku bylo krásné květnové počasí (ne jako letos). Nakonec všechny těhotenské testy vyšly v pořádku. Pro jistotu jsem si nechala ještě navíc napsat žádanku na ultrazvuk. Vše v pořádku, tak jsem si oddychla.

Po celou tu dobu jsem se snažila pořád, alespoň dle aktuálního fyzického stavu, pracovat z domova - měla jsem rozdělané pracovní případy, na kterých mi záleželo a práci jsem nechtěla předávat nedodělanou. Nechyběla mi pracovní loajalita k mým kolegům, zaměstnavateli a hlavně k mým klientům. Prostě „paní zodpovědná". Vždyť jsem taky předtím pro práci žila. Jenže po té poslední chřipce jsem řekla už dost. To přeci nejde, abych byla pořád „na kopici". Vždyť šlo o zdraví mé i mého dítěte. A já navíc neměla vůbec žádnou sílu.

Po tomto rozhodnutí jsem si užila krásné, pohodové tři měsíce těhotenství až do 25. srpna. Lékař mi oznámil, že miminko sestoupilo do pánve dřív a že musím ležet. Hodně jsem v průběhu těch báječných 3 měsíců chodila. Cítila jsem se fajn a chůze mi nevadila. Možná, že právě tím chozením malinká sestoupila do pánve dřív. Ale i tak jsem se cítila jako ta nejkrásnější nastávající maminka v širokém okolí. Tak pyšná jsem byla na svoje rostoucí bříško. Opečovávala jsem nás, 2x denně jsem si mazala bříško a jedla celé těhotenství zdravě a pila jen kupovanou kojeneckou vodu.

Najednou jsem nemohla nic. Ani krátké procházky před panelákem mi lékař nepovolil. Prostě mi řekl: „Nezahrávejte si! Chcete ležet doma nebo v nemocnici?" Tak jsem ležela. Sice mě to štvalo, ale bála jsem se, abych malinkou donosila, tak jsem poctivě dodržovala všechny nařízení. Jediné co mi bylo povoleno, že 1x týdně mě manžel mohl dovést na předporodní přednášku. Manžel vždycky jezdil oklikou, aby to tolik na těch vymletých silnicích nedrncalo. Ještě štěstí, že jsme do té doby všechny podstatné věci na miminko pořídili. Manžel převzal veškeré domácí práce. A tolik se snažil. Tak MOC. Já jsem v té době hodně četla. Taky jsem přečetla knížku Pravidla moštárny od J. Irvinga. Krásný příběh, jen moc smutný - o sirotcích, potratech. Kdysi jsem viděla film, který mě hluboce zasáhl, tak jsem si chtěla přečíst knihu. Hodněkrát jsem si už vyčetla, že jsem svoji holčičku v bříšku strašila, když jsem jí četla tak smutný příběh. Možná právě kvůli tomu se netěšila na tento svět. Měla jsem jí číst pohádky.......Jenže změnit se to nedá!

Na začátku října jsem si troufla vyprat věci pro miminko a žehlit. Termín porodu byl stanoven na 21.10.2009, tak jsem v duchu stříhala metr. S manželem jsem se těšili, všechno se tak nějak uklidnilo. Měli jsme, zrekonstruovaný byt, všechno nakoupené a připravené. Byt jsme uzpůsobili tak, aby vše bylo v rámci možností pohodlné a nebylo nebezpečné pro naše první děťátko. Zabývala jsem se detaily a podstata mi pomalu unikala. Dny utíkaly a mně se trochu vnitřně ulevovalo, že jsem malinkou donosila.

Jako zodpovědná rodička, jsem se ještě14 dní před porodem jela s manželem podívat do porodnice, abychom věděli. Porodnice v Českých Budějovicích umožňuje prohlídku, tak jsme se byli podívat. Byla jsem z těhotenské přípravky, kam jsem každý čtvrtek po dobu tří měsíců pravidelně docházela, připravená teoreticky téměř na vše. V oblasti mateřství se z naprostého laika stávala opravdová maminka. Nicméně z porodnice jsme odcházeli tak trochu v rozpacích, protože všude kolem byl jen mladý personál. Ale mávli jsem nad tím rukou, i když nám to s manželem přišlo divné....

Poté manžel smontoval postýlku a já ji povlekla. Byla nádherná. Koupila jsem krásné povlečení s medvídkama a měla jsem takovou radost. Vždycky, když jsem šla kolem postýlky tak jsem si povzdechla, jak je ta postýlka s nebesama krásná a abychom si do ní přivezli taky tak krásné miminko. Ve čtvrtek 15.10. jsem se rozhodla, že ušiji záclony, které chyběly v obýváku. Teď si říkám, že jsem byla tak trochu blázen. Koupila jsem je už hodně, hodně dávno. Jen ty dva díly nastehovat a přejet na šicím stroji. V té době jsem už striktní nařízení ležet od lékaře vědomě porušovala. Bylo mi to jedno, protože termín se blížil, ale i přesto jsem byla opatrná a hlídala se jaké pohyby dělám. Ten večer jsem ty záclony hodila na stůl a ušila je a manžel je ještě ten večer pověsil. Bylo to to poslední, co jsem s mojí holčičkou udělala.

Večer jsem začala trochu špinit, ale nic víc, nic závratného. Žádné krvácení. V noci jsem se 2x probudila - byly to už kontrakce. Stáhlo se mi bříško, ale protože mi bříško tvrdlo už od 7. měsíce, tak jsem to brala jako běžnou věc, která k tomu patří. Navíc nikdy jsem nespala tvrdě. Následující ráno, pátek 16.10.2009 manžel odešel do práce, nasnídala jsem se a sedla na internet, kde jsem si dopisovala s těhotnými kamarádkami a diskutovaly jsme. K polednímu kontrakce začaly nabývat na intenzitě. Pořád nebyly tak bolestivé, ale začínaly být pravidelné a mě začalo jako prvorodičce docházet, že to asi nepřejde jako to dosavadní tvrdnutí bříška.

Volala mi kamarádka a já se jí ptala, jak to poznám, že už to přišlo a ona říkala: „Uvidíš, to poznáš, zabolí to hodně..." Měla pravdu, kontrakce začaly být víc a víc bolestivé a mně to bylo už jasné. Šla jsem se osprchovat, tekoucí vlažná voda mi pomáhala, prodýchávala jsem, tak jak jsem se naučila na kurzu, stihla jsem se oholit a po 13 hod. jsem volala manželovi ať přijede, že se to stupňuje a že už to nemůžu vydržet.

Když manžel dorazil, kontrakce byly po 7 min. a já ho od sebe odstrčila, protože jsem nechtěla, aby mě viděl, jak se svíjím v bolesti. Do té doby jsem chodila po bytě a zhluboka dýchala. Obratem jsme jeli do nemocnice. Na příjmu mě přijaly sestřičky vlídně. Sice se mi nikdo nepředstavil, ale to jsem neřešila - byla to chyba. Strčila jsem jedné z nich do ruky dodatečně porodní plán. Svlékla jsem se. Kontrakce byly tak po 5 min.. Sestřička řekla, že mě ještě prohlédnou. Stála jsem vedle toho křesla a snažila jsem se na něj vylézt. Jedna ze sestřiček (pravděpodobně porodní asistentka) na mě zavolala a řekla: „Tady paní doktorka Vás prohlédne." Při pohledu na onu slečnu, která od pohledu vypadala hodně mladě a nezkušeně, jsem kývla hlavou.

Slečna doktorka ke mně přistoupila a tak jak jsem to cítila napíši - hrábla do mě jako do pytle s pískem. No, byla jsem zvyklá na citlivější přístup, ale při těch kontrakcích už to člověk až tak nebere. Nicméně na otázku, jestli mi odtekla plodová voda jsem pokrčila rameny. Já nevěděla jestli to je malé či velké množství vody. Prostě jsem nevěděla. No a během sekundy dodala, no, tak teď už Vám odtekla. Tím okamžikem jsem pochopila, co to znamená. Jak do mě hrábla, protrhla mi plodovou vodu a navíc se slovy k sestřičce, která stála vedle, zvolala větu: „Já to nemůžu najít, pojďte si sáhnout!" Nevím, co ve mně slečna doktorka hledala, ale naprosto mě to vyděsilo k smrti. Jenže tím vším se zrychlil porod.

Přesunula jsem se rovnou do porodního boxu a za chvíli přišel manžel. Dodnes si vyčítám, že jsem nebyla důsledná a neptala jsem se, kdo je kdo a kdo mě bude rodit a rychleji nereagovala. Jenže stále jsem si myslela, že jsem přijela do nemocnice, kde svojí odpovědnost předávám do odpovědnějších rukou. A že mi jistě musí pomoci, vždyť od toho tady jsou! Celé těhotenství jsem se o sebe zodpovědně starala a dodržovala všechna nařízení, tak mě prostě nenapadlo, že zdravotní systém funguje jinak. Řadu věcí kousnete, když si myslíte, že to skončí dobře a vy pak po všem pojedete domů s miminkem v náruči. Mýlila jsem se! Kdybych věděla, že to bude ona slečna doktorka, které jsem už na příjmu dala do rukou svůj život a život mojí holčičky - nikdy bych to nedopustila!

Poslouchala jsem pokyny porodní asistentky, že si mám lehnout na levý bok a dýchat. Řekla mi, že jsem velkou část zvládla sama. Moc mi pomáhalo, když jsem slyšela manžela jak dýchá se mnou, jak mi dává impuls, jak mám dýchat a povzbuzoval mě, abych nepřestávala a říkal kdy mám tlačit. Za ruku jsem ho nedržela, držela jsem se madla. Jeho ruku bych musela bezpodmínečně rozdrtit. Brněly mě ruce a špičky nohou jak moc jsem se snažila kontrakce prodýchávat. Nedopustila bych, aby moje holčička neměla dostatek vzduchu.

Pamatuji si na ty tři slečny, které seděly u okna z mého pohledu mezi mýma roztaženýma nohama a komentovaly situaci - jak se rychle otevírám a kdy musím přijet příště, aj. Jsem dodnes přesvědčená, že ta poslední z nich dokonce jedla jablko. Nechápala jsem, co tam dělají. Ale nebyla jsem schopná se jich zeptat. Pořád tam byl nějaký ruch a někdo cizí tam chodil. Vadilo mi to. Snažila jsem se soustředit na dýchání a snažila se zvládnout ty nesnesitelné křížové bolesti. Tenkrát jsem ještě nevěděla, že nesnesitelná bolest znamená úplně něco jiného........

To celé trvalo necelé dvě hodiny. Poté dorazila starší od pohledu zkušená doktorka. Zavolali jí. Znala jsem ji z ordinace mého lékaře, kterého občas zastupovala. Řekla, že si mám lehnout na druhý bok a během tří kontrakcí, kdy poslední z nich držela ve mně ruku, nařídila císařský řez. Odhaduji, že déle jak 5 min. nemohly ty tři kontrakce trvat. Porodní asistentka celou tu dobu kývala hlavou a říkala, že to půjde a že už vidí hlavičku. Ale paní doktorka byla zticha a nakonec otočila hlavou, že NE....

Nechápala jsem... „Co...jako že to nejde porodit?".... Kontrakcí se malinká vždy posunula víc do pánve, jenže pak se stočila zpět. To jsem z toho pochopila. Bez téhle doktorky jsme to zkoušeli rodit téměř dvě hodiny. Rozhodnutí o císaři bylo rychlé, ale pořád jsem ve svém levém uchu z monitoru slyšela ozvy svojí holčičky. Byla pořád živá. Rozhodnutí o císaři jsem akceptovala okamžitě. Vlastně jsem doktorku poté prosila, ať už to skončí....... Kdybych to věděla........
A znova jsem se rouhala, řekla jsem, že jsem se tolik snažila a všechno bylo marné, celá přípravka.

Píchli mi injekci na zastavení kontrakcí, vycévkovali mě, napíchli žílu, manžel mi sundal náušnice, ale zapomněl na řetízek s křížkem, který jsem nosila celé těhotenství na krku. Přelezla jsem na převozní lehátko, kde jsem si lehla úplně narovno a jeli jsme. Myslím, že to byla taky chyba. Nikdy jsem poslední měsíce těhotenství neležela na zádech narovno, kvůli okysličení miminka. Byla mi strašná zima a hrozně jsem se třásla. Říkala jsem ve výtahu manželovi, který mě držel za ruku, že to není normální.....Myslím, že v té době odcházel z mého těla život mojí holčičky. .... Jenže všechno se zdálo, že dobře skončí. Na operačním sále se mě anesteziolog zeptal na váhu, a pak ...........

Probudila jsem se na JIP a v pokoji jsem byla sama. Byla tma, jen z chodby otevřenými dveřmi šlo do pokoje světlo. Manžel ke mně přišel. Ptala jsem se, jestli máme holčičku a jestli je zdravá. Pohladil mě po vlasech a řekl: „To bude dobrý, uvidíš!" Sestřička dodala, že mi za 2 hodiny přivezou miminko. Požádala jsem ji, ať mi zjistí údaje. Přinesla mi je napsané na papíře - pohlaví ženské, 3220 g, 17:53 hod.. Ten papírek mám schovaný dodnes.

Miminko mi nepřivezli. Přišel pan doktor. V místnosti bylo šero, jen to světlo z chodby. Já jsem věděla, že je něco špatně a říkala jsem NE, NE a kroutila hlavou, že NE - nechtěla jsem slyšet nic špatného. Chtěla jsem vědět, co se stalo. Vlastně mi pan doktor moc toho neřekl, jen, že ji oživovali. Prostě, že musíme čekat. Ptala jsem se jestli je holčička mrtvá nebo živá nebo jestli bude postižená? Pokrčil rameny a v podstatě nic neřekl. Nevěděla jsem....

Myslela jsem si, že je to zlý sen. Vždyť jsem dělala všechno zodpovědně, donosila jsem živé a zdravé miminko, tak PROČ??? Pořád jsem ale myslela, že to bude dobrý. Hodně jsem pila, abych měla mléko a na prsa jsem si složila malý ručník, abych byla v teple a neměla zánět. V sobotu za mnou přišel manžel. Byl u mě vlastně pořád. Říkal, že máme naději, že naše Anička je krásná. Pořád jsem nechápala, co se děje. Řekl mi, že ji museli oživovat. Ale že prý máme velkou naději, že to bude dobrý, že musíme čekat. Že všechny životní orgány jsou funkční a že malinká je na Neonatologii na intenzivní péči. Pořád jsem si myslela, že to bude dobrý. Všude z a do mého těla vedly hadičky, břicho jsem měla zalepené, nemohla jsem vstát z postele a pořád mi něco dávali do žíly. Řekli mi, že mi pošlou laktační sestru. Jenže neposlali a dobrý to taky nebylo.

V neděli ráno - probudila jsem se tak v 5 hod., plakala jsem. Mluvila jsem v duchu se svojí holčičkou a volala ji zpátky. Chtěla jsem ji zpátky do bříška. Vždyť u mě celých těch 9 měsíců byla v pořádku. Brečela jsem a chtěla ji moc zpátky. Věděla jsem, že se něco děje. Přišla sestra a něco mi zase píchla do žíly. Pak přišel manžel. Položil na mě hlavu a plakal. Já nic necítila, nevím, co mi dali, ale nic jsem necítila, pomalu ani lítost. Jiří mi řekl, že je to zlé. Že mu v 5:30 volal lékař, aby přijel, že stav naší malinké se zhoršil - začaly jí selhávat ledviny. Bylo zle........Naději, kterou jsme měli, jsme tím ztratili. .....Pořád jsem slyšela v levém uchu ozvy svojí holčičky. A někdy ty ozvy slyším v noci i teď.....

V neděli odpoledne mě převezli z JIP na gynekologii na samostatný pokoj. Manžel byl u mě. Před tím mi vyndali cévku, sundali náplast z břicha. Mohla jsem se postavit, ale kromě cesty na záchod s doprovodem jsem víc nezvládla. Byla jsem zesláblá a pořád jsem měla tendenci omdlévat. Chtěla jsem se jít podívat na malinkou, ale vnitřně jsem se strašně, strašně moc bála, že to psychicky nezvládnu, že se zhroutím. Bylo to s ní zlé. Oči jsem měla plné slz a mokrá tvář od slz mě provázela každý den i noc po dalších několik měsíců. Manžel mi tiše šeptal, kdyby umřela, tak se s ní rozloučíme po svém. Nechtěl dělat hrob. Já v sobě řešila otázku, když by to malinká přežila a byla postižená, jestli bych se zvládla o ní doma postarat. Bralo mi to sílu a pořád jsem si myslela, že je to zlý sen, že se z něho musím probudit. Vlastně mi pořádně nikdo nic nevysvětlil. Vše šlo přes manžela. Bál se o mě a chtěl mě tím chránit. Ale asi bych víc ocenila, kdyby mi někdo vysvětlil, co se stalo.

V noci jsem nemohla spát, zavolala jsem sestru, aby mi přinesla mojí dokumentaci. Dočetla jsem se, že pupečník byl kolem krčku a že malinká byla v době vybavení již zaklíněná v pánvi. Že ji museli zatlačit hlavičku zpět, aby ji při císaři vybavili. V té době jsem měla už prsa nalitá mlékem a musela jsem odstříkávat. Tak strašně to bolelo, ale ne to odstříkávání, nýbrž fakt, že mám mléko a nemám ho komu dát. A já se před tím tolik bála, abych ho měla a mohla malinkou kojit. Celé dva týdny před porodem jsem pila čaje na podporu tvorby mléka. Stav naší holčičky se střídal - když se něco podařilo stabilizovat, začalo zas selhávat něco jiného. Byla jsem strašně zoufalá a nevěděla, co mám dělat.

Ráno na vizitu s doktorem přišla sestřička, která sloužila v ordinaci mého doktora. Zachovala se lidsky. Se slovy: „Pane Bože, to jste Vy?" dodala „Já vám zajistím psycholožku. Znám jednu moc dobrou." Možná díky ní, jsem se dostala do rukou ženě, která se mnou následně prošla tou největší bolestí - chodila jsem za ní se vypovídat a vyplakat. Vždycky mě trpělivě poslouchala. Nevím, jestli by mi v nemocnici zajistili nějakého psychologa, kdyby tam tato sestra nepřišla. Ačkoli měla s tím, že se obrátila na jiného psychologa, který nebyl přiřazen na gynekologii problém, ale ten se následně vyřešil.

Manžel rovněž požádal primáře neonatologie, aby za mnou přišel a vysvětlil mi, co se děje a jaký je stav naší holčičky a prognózy. Teď už chtěl, aby mi vysvětlení podal lékař. Ocenila jsem primářův profesionální přístup. Bylo mu líto, v jakém stavu Aničku přebírali po porodu na neonatologii. Vysvětlil mi, že ji nejprve oživovali ručně, pak přístrojem. Že byla silná a že se po 25 min. chytla. Doba po kterou provádí oživení je stanovena na 30 min.. V sobotu to vypadalo, že bude žít. Ale kritických bylo prvních 48 hodin, takže se muselo čekat. V neděli už to bylo zlé, odcházely některé životní funkce a malinkou museli držet na přístrojích. Řekl mi, že když byla tak dlouho bez vzduchu a oživení trvalo dlouho, že tím bude mozek částečně poškozený. Že je mu to líto. Nedal mi žádnou naději, řekl mi, že stav v jakém holčička je, je neslučitelný se životem. Byla vlastně mrtvá, ale ne úplně. Řekl mi, že vzhledem k tomu, že holčička byla silná a donošená, tak tento stav může trvat třeba hodinu, den, týden, ale taky měsíc než umře. Prosila jsem ho, aby to trápení ukončili, ale on mi vysvětlit, že z lékařského hlediska to nemůžou udělat. Že musí zachovat životní funkce a že jí nic nebolí. Ptal se, kdyby se stav zhoršil, jestli se mají snažit ji oživovat. .......Bože je mi to tak, tak moc líto.....

Přála jsem si, aby to už skončilo. Prosila jsem, aby to moje holčička vzdala, aby už nebojovala. Vyslyšela nás. V úterý dne 20.10.2009 večer přestala dýchat a my za to byli rádi.

S primářem porodnice jsme detailně probrali dokumentaci o porodu. Ptala jsem se ho s manželem, kde jsme udělali chybu. Odpověděl mi, že my jsme žádnou chybu neudělali, že mohlo dojít k pochybení na straně porodnice, že mohlo dojít k dřívějšímu rozhodnutí o císaři. MOHLO.... !!!

Také jsem se ptala na ono obecenstvo u mého porodu - nemělo tam co dělat. Já si celou dobu myslela, že jsou to studentky, které jsem u svého porodu nechtěla. Byl to však zbylý personál. Manžel si zas celou dobu myslel, že porodní asistentka byla doktorka. Až následně po několika měsících jsem se zeptala na délku praxe oné slečny doktorky - bez atestace - v době mého porodu byla 3 měsíce v nemocnici, takže čerstvá absolventka. Dle našeho právníka, čerstvý absolvent může zahájit porod, ale nemůže ho celý vést............ Mohu si prstem ukázat na dvě dámy, které zapříčinily smrt naší dcery, mojí holčičky Aničky - tu, která u mého porodu byla a neuměla to a tu, která tam měla být a nebyla.

Zůstala mi jizva na břiše po akutním císaři, prsa nalitá mlékem po dalších 8 týdnů, prázdné ruce a oči plné slz. Fyzicky totálně vyřízená a psychicky naprosto zlomená. V hlavě informace z pitvy, že holčička byla geneticky v pořádku, byla zdravá. Měla jsem pocit, že svět se zbláznil, že tohle se přeci nemohlo stát..... Bohužel stalo se!!!

Manžel celý byt vyklidil, snažil se vrátit vše do původního stavu, než mě propustí domů. Tolik energie mu to vzalo. Tak zlomeného jsem ho nikdy neviděla. Vrátil do obchodu kočárek a řadu dalších věcí, které byly určené naší Aničce. Vzali mu vše, co mělo originální obal a nebylo použité. Byl unavený, stejně tak jako já. Nevěděli jsme, co nás čeká, když zavřeme dveře za nemocnicí....... Bylo to STRAŠNÉ. To si nikdo, kdo nemá tuto zkušenost, nedokáže představit.

Následující pátek, týden po porodu mě propustili domů. V ten den jsem sedla k počítači a napsala následující řádky, které jsem rozeslala svým známým, přátelům, kolegům v práci. Chtěla jsem zabránit tomu, aby mi chodily další sms s dotazem, jestli už ........

„Cítím potřebu vám napsat tuto zprávu i proto, abychom se v budoucnu vyhnuli případným otázkám či dotazům. Někteří z vás ví, ale někteří ještě ne.

Minulý pátek, dne 16.10.2009 v 17:53 hod. se nám narodila holčička 3220 g. Dostala jméno Anna.

Vše probíhalo normálně. Do porodnice jsme přijeli včas. Spontánní porod probíhal pod vedením dvou porodníků. Mladé, málo zkušené lékařky a až následně starší, zkušenější doktorky, která během několika minut navrhla císařský řez. Převoz na sál trval 15 min., kdy ozvy naší holčičky rychle klesaly. Porod byl ukončen komplikovaným císařským řezem pro naši malinkou. Byla však bojovnice a podařilo se jí oživit.

V sobotu jsme měli velkou naději. Naději, že přežije. Jiří říkal, že to je naše malá holčička, že je krásná. Chodil jí podporovat. V neděli ráno v 5 hod. jsem malinkou moc chtěla zpátky, volala jsem jí k sobě. Vnitřně jsem věděla, že se něco děje. Jiří byl rovněž vzhůru a řekl, že zažil stejný pocit, stejné chvění jako když malinkou oživili. V 5:30 hod. mu volal lékař, ať přijede, že stav naší holčičky se výrazně zhoršil. Zpětně mi Jiří řekl, že když malinkou uviděl, tak mu vyhrkly slzy. Neviděl už naší malou holčičku, ale prázdné tělíčko. Tělíčko bez duše. Tímto okamžikem jsme ztratili naději a naše malinká pro nás vnitřně umřela. Dle prognóz, i proto že malinká byla silná, donošená mohl tento stav trvat i několik týdnů. Moc jsem ji za sebe prosila, ať ten boj už vzdá, že se na ní nezlobíme. Stalo se tak a ona nás vyslyšela. V úterý 20.10.2009 ve 21.hod. přestala dýchat a my za to byli rádi.

Prožila jsem 9 měsíců těhotenství se vším všudy, donosila jsem zdravé miminko. Zažila jsem kopání pod žebry. Malinká v posledních týdnech milovala plněné koblihy a teplé kakao, které jsem jí posílala do bříška. Prožila jsem kontrakce, spontánní porod i císařský řez. I pocit jaké to je mít prsa nalitá mlékem. Naší malinkou jsem však nikdy neviděla. O tuto zkušenost je „bohatší" Jiří, který si její obrázek ponese s sebou až do své smrti.

Na otázku, kde jsme udělali chybu, jsme dostali odpověď, že my jsme žádnou chybu neudělali. Primář porodnice připustil, že mohlo dojít k pochybení na straně porodnice, mohlo dojít k dřívějšímu rozhodnutí o císaři, tím i rychlejšímu převozu na sál. Ale nestalo se tak. Život a zdraví naší holčičce to nevrátí.

Jediné, co si já budu celý život vyčítat je to, že jsem se konkrétně nezeptala na podmínky, za jakých by mě rodil můj lékař, odborník, kterému důvěřuji.

Prosím vás, nepřejte nám soustrast a nevyjadřujte lítost. Bolesti a lítosti je až dost. Zkuste nás potěšit milým, vřelým slovem a zkuste se na nás dívat tak jako dřív.
Za sebe pak prosím, kdybychom se někde potkali a já sklonila hlavu a šla dál, prosím, neberte to osobně. Tak moc to bolí. Nedá se to slovy vyjádřit.

Vím, že čas rány zahojí, ačkoli na tuto zkušenost už nikdy nezapomenete. Věřím, že časem nám s Jiřím na tu naši cestu začne zase svítit slunce.

Přeji Vám lepší dny než jsou ty naše.

Jitka a Jiří


Co následovalo poté, řada z vás ví......Já jsem to, ale v té době nevěděla.....
Ta nepředstavitelná bolest, bezmoc, pocit prázdnoty, skutečnost, že v jedné ruce držíte rodný list svého dítěte a v druhé úmrtní, se nedají popsat.....
Ale věřím a teď po sedmi měsících vím, že časem se to dá zvládnout. I když byly okamžiky, kdy jsem svoji víru ztrácela. Připouštím, že kdyby mi někdo v těch nejtěžších chvílích ukázal cestu, kde najdu svoji holčičku, šla bych za ní kamkoli a bylo by mi jedno, jak moc to fyzicky bolí. Ta strašná bolest v duši byla mnohem horší. Ta bolest mi brala všechny smysly.

Tato životní zkušenost mi ukázala jinou, novou cestu v mém životě. Vidím zas kousek dál, mám smysl pro co žít. Jen na další těhotenství si musím ještě nějaký ten měsíc počkat - než gynekolog povolí - kvůli císaři. Věřím a vnitřně se za to modlím, aby to šlo a aby k naší prvorozené dceři, mému Andílkovi, mojí holčičce Aničce, do budoucna na tento svět přibyly další dvě živé a zdravé děti.


Aničko moje, není den, kdy bych na Tebe nemyslela.
Máme Tě napořád v našich srdcích. Nikdy, nikdy na Tebe nezapomeneme!

Tvoje maminka