Adámek (5 měsíců, SIDS)

Adámek byl doslova vymodlené miminko. Otěhotněla jsem v listopadu a k Vánocům jsme dostali pozitivní těhotenský test. Byla to ohromná radost, nedokážu to ani popsat. Celé těhotenství bylo skvělé. Užívala jsem si těhotenskou módu, zvláštní chutě i usměvavé pohledy lidí v autobuse.

Porod proběhl jen s drobnými komplikacemi a i když byl strašně dlouhý a vyčerpávající , stálo to za to. Do teď si pamatuji, že když jsem ho poprvé zahlédla ,ležel na pravém boku a doktor mu právě přestřihoval pupeční šňůru. Byl úplně  potichoučku , rozbrečel se až při vážení.

Potom proběhlo pět nádherných měsíců , kdy nám Adámek rostl před očima a dělal nám jen radost. Uteklo to jako voda a najednou mu bylo pět měsíců. Bylo to tak neuvěřitelné jak sním čas utíká a jakou nám dělá radost . Ten den jsem ho jako obvykle večer vykoupala a nakrmila. Vše proběhlo v pořádku a on v klidu jako vždycky usnul. Jako po každé když Adámek spinkal i já padla únavou.

Probudila jsem se až ráno a hned jak jsem uviděla kolik je hodin jsem věděla, že je všechno špatně. Strašně tísnivý pocit mě tlačil na hrudi a já se rozeběhla k postýlce. Tím jedním pohledem, pohledem který byl jiná rána nejhezčí z celého dne, všechno skončilo. Nezemřela půlka mě, ale všechno hezké ve mě.

Pár dalších minut jsem byla v obrovském šoku a jen mlhavě si pamatuji jak se pokouším oživovat svoje miminko. Marně. Všude bylo spoustu lidí, mluvili na mě, mluvili na zoufalého přítele, odváděli z bytu mojí 14cti letou sestřičku , která byla u nás na jarních prázdninách. Vím ještě že jsem ho nosila v náručí, přebalovala, přikrývala ho a nechtěla jsem od něho odejít. Byl to hrozný kolotoč.

První pomoc na psychiatrické ambulanci si pamatuji dost mlhavě (už jsem byla pod vlivem diazepamu ) , hned odtamtud na policii kde se mě vyptávaly na to jak to celé bylo, vím že jsem na ně jen koukala nebyla jim schopná říct vůbec nic.

Ani nevím jak jsem přežila ten první týden, z něj si pamatuji jen poslední denkdy jsme museli nepochopitelně do krematoria identifikovat našeho chlapečka. Dodnes nevím proč, odvezli ho přeci rovnou od nás a věděli že je to náš Adámek. Už se to nejspíš nikdy nedozvím jen vím že ten pohled na mého malého andělíčka po pitvě nikdy nezapomenu.

Den poté mě opět předvolali na policii už s výsledkem z pitvy. Jako příčinu mi uvedli syndrom náhlého úmrtí kojence . Ironie je že tohohle jsem se bála nejvíc a důsledně se tomu snažila předejít . Žádné spaní na bříšku, velké teplo nebo zimu , cigareta mohla být nejblíž kilometr od něj. Nikdy se nedozvím co se doopravdy stalo , nebo co to doopravdy způsobilo , vím jen že ve mě do konce života bude hlodat myšlenka co jsem udělala špatně....

Chybíš nám chlapečku můj. Byl jsi , jsi a vždycky budeš můj brouček, kterého nikdy nepřestanu milovat. Nikdy na tebe nezapomeneme a budeme tě nosit v sobě s nepřetržitou láskou..... Máma a Táta